26 Cdo 4731/2007
Datum rozhodnutí: 25.08.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 4731/2007

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Bytového družstva Stříbrského 684/12 , se sídlem Praha 4, Stříbrského 684/12, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Mazourkem, advokátem se sídlem Praha 10, Vyžlovská 38, proti žalovanému V. B. , o změnu lhůty k vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 31/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007, č. j. 58 Co 396/2006-56, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám JUDr. Blahoslava Mazourka, advokáta se sídlem Praha 10, Vyžlovská 38, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, č. j. 58 Co 396/2006-56, potvrdil rozsudek ze dne 19. 4. 2006, č. j. 27 C 31/2005-33, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) určil, že povinnost žalovaného stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 1990, sp. zn. 23 C 307/90, vyklidit byt č. 23 o velikosti 2+kk, I. kategorie, v 8. nadzemním podlaží domu v P. 4 H., S. 12 (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), se mění tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit po zajištění přístřeší, a současně rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu ze dne 26. 10. 2007, sp.zn. 23 C 307/90, bylo zrušeno právo osobního užívání žalovaného k předmětnému (tehdy podnikovému) bytu a bylo mu uloženo byt vyklidit do 15 dnů po přidělení náhradního bytu, že žalovaný dlouhodobě neplatí řádně nájemné (v roce 2005 a 2006 nezaplatil ničeho), že ostatní obyvatelé předmětného domu si od roku 2004 stěžují na jeho vulgární chování a na to, že byt obývají osoby, po nichž se štítí používat výtah, a že žalovaný přenechal za dobu posledních 10 let postupně byt do podnájmu 8 osobám, aniž by k tomu měl souhlas pronajímatele. Ztotožnil se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 671 odst. 1 ve spojení s § 712a, a § 712 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v tehdy platném znění (tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. dále jen obč. zák. ) a ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., a s odkazem na rozhodnutí Nejvyšší soudu R 25/1980 a rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2741/2000 dovodil, že bylo-li pravomocným soudním rozhodnutím zrušeno právo osobního užívání bytu a uživateli bylo uloženo byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, může soud podle § 80 písm. c) o. s. ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu. V dané věci svědčí žalovanému právo na bydlení ve smyslu § 712a obč. zák., je proto povinen plnit základní povinnosti nájemce bytu (platit nájemné, dodržovat dobré mravy a nepřenechat byt do podnájmu jinému bez souhlasu pronajímatele); žalovaný tak však nečiní a v tomto jeho chování lze spatřovat změnu poměrů. Vyhovění žalobě nebrání ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., když žalovaný nikterak svoji tíživou sociální situaci neřeší a naopak svým nepřístojným chováním ruší ostatní nájemce bytů v domě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupen advokátem) dovolání, které doplnil prostřednictvím advokátky, která mu byla ustanovena soudem. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádí, že bydlení je (jak judikoval Ústavní soud) nejzákladnější lidskou potřebou, že mu nebyl po dobu 14 let zajištěn náhradní byt, že se za tu dobu zhoršil jeho zdravotní stav, stal se částečně invalidním a je závislý na sociálních dávkách od státu. Dovolatel je toho názoru, že ani změna poměrů dovozená odvolacím soudem, nemůže být právně relevantním důvodem pro to, aby byl vzhledem k uváděným skutečnostem vyklizen z bytu bez bytové náhrady. Uvádí dále, že každé majetkové právo (s výjimkou práva vlastnického) se promlčuje, a pokud žalobce během 14 let nesplnil svoji povinnost k zajištění bytové náhrady, tak v roce 2004 už toto právo muselo být promlčeno. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, poukázal na to, že před soudy obou stupňů byly podrobně zvažovány okolnosti, v nichž je spatřována změna poměrů. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. února 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele při podání dovolání (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel neoznačuje právní otázku, z níž dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Otázka, která byla předmětem právního posouzení odvolacím soudem je vyřešena ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 /vycházející z rozhodnutí publikovaného pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, na něž odkázal odvolací soud/, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod C 195 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), která dovodila, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle § 80 písm. c) o. s. ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Napadené rozhodnutí není s touto ustálenou judikaturou v rozporu, když odvolací soud při posuzování nároku žalobce z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přihlédl k okolnostem na straně žalovaného, a to i k jeho sociálním a zdravotním poměrům. Pro úplnost lze dodat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).

Pokud dovolatel namítá promlčení práva žalobce, je třeba poukázat na to, že základ uplatněného nároku žalobce má původ ve vlastnickém právu, které se (jak ostatně připouští i dovolatel) nepromlčuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1424/2007).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který po procesní stránce zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d), § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. srpna 2009

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu