26 Cdo 4722/2008
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 696 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 2 předpisu č. 107/2006Sb., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 41 odst. 2 o. s. ř., § 80 písm. b) o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 6 o. s. ř.



26 Cdo 4722/2008
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. E. S. a b) Ing. P. S. , zastoupených JUDr.Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované H. H. , bytem v Praze 6, Kafkova 346/14, zastoupené Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Slánská 1678/20, o určení výše nájemného, o povinnosti hradit nájemné ve stanovené výši a o zaplacení částky 216.360,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6
pod sp. zn. 10 C 293/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2008, č. j. 22 Co 460/2007-83, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. března 2008, č. j. 22 Co 460/2007-83, jímž byl potvrzen výrok pod bodem III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června 2007, č. j. 10 C 293/2006-45, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům částku
216.360,- Kč s příslušenstvím, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2008,
č. j. 22 Co 460/2007-83, se ve výroku, kterým byly potvrzeny výroky pod body I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června 2007, č. j. 10 C 293/2006-45, pokud jimi byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná je povinna platit žalobcům nájemné za specifikovaný byt a sklep ve výši 7.945,- Kč měsíčně od podání žalobního návrhu do 31. prosince 2006 , a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. června 2007, č. j. 10 C 293/2006-45, v již uvedené části výroků pod body I. a II. a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
III. Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2007, č. j. 10 C 293/2006-45, zamítl žalobu na určení, že nájemné, které žalovaná, nájemce bytu č. 11 ve 4. podlaží domu č. p. 346, zapsaného na LV 2274 v katastrálním území D., o velikosti 51,30 m2 a sklepa o velikosti 3 m2 (dále předmětný byt resp. byt a předmětný dům , resp. dům ), je povinna platit žalobcům za nájem uvedeného bytu a sklepa započteného jednou polovinou, činí od právní moci tohoto rozsudku 7.945,- Kč měsíčně, tedy částku odpovídající 150,46 Kč/m2 měsíčně, a že nájemné je splatné vždy do 15. dne měsíce, za který je nájem hrazen (výrok pod bodem I.), na uložení povinnosti žalované hradit nájemné v uvedené výši ode dne podání tohoto žalobního návrhu k soudu do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 150,46 Kč/m2 měsíčně (výrok pod bodem II.) a aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobcům částku 216.360,- Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne podání žaloby, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 6. 3. 2008, č. j. 22 Co 460/2007-83, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé pod body I., II. a III. potvrdil, změnil ve výroku pod bodem IV. o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů dovodily, že právo osobního užívání bytu, které žalované svědčilo ke dni 31. 12. 1991, se podle § 871 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále obč. zák. ) transformovalo na právo nájmu bytu. Dne 24. 7. 1995 byl nájemní poměr žalované stvrzen písemnou nájemní smlouvou uzavřenou s právní předchůdkyní žalobců, ve které bylo ujednáno, že nájemné bude placeno v souladu s cenovými předpisy vyhl. č. 176/1993 Sb. ve znění vyhl. č. 30/1995 Sb. Žalobci nabyli dům do společného jmění manželů v roce 2000. Žalovaná jim platila regulované nájemné 1.800,- Kč měsíčně (podle evidenčního listu z 27. 11. 2000) a podle sdělení o změně nájemného z 18. 2. 2003 nájemné 1.935,- Kč měsíčně, přičemž žalobci její platby přijímali. Dne 26. 6. 2006 jí žalobci doručili Návrh na uzavření dohody o deregulované výši nájemného z 23. 6. 2006, kterým jí vyzvali k uzavření nové nájemní smlouvy na dobu pěti let s nájemným 4.224,- Kč měsíčně a každoročním nárůstem o 10% až do výše tržního nájemného 7.854,- Kč měsíčně, popřípadě uzavření dohody proporcionální k výši důchodu . Na jejich návrh žalovaná nereagovala. K 1. 1. 2007 žalobci zvýšili žalované nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále zákon č. 107/20006 Sb.), na částku 2.593,- Kč, včetně záloh na služby celkem 3.018,- Kč měsíčně, kterou žalovaná hradí. Dopisem z 23. 8. 2006 ji vyzvali k úhradě dlužného nájemného za poslední tři roky představující rozdíl mezi tržním nájemným a regulovaným nájemným (žalovanou zaplaceným) ve výši 213.084,- Kč, což odmítla.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že Ústavní soud sice zrušil předpisy regulující nájemné, žalobci se však mohli domáhat zvýšení nájemného soudem pouze do budoucna, od právní moci rozsudku, a to pouze do doby účinnosti zákona o zvýšení regulovaného nájemného (odkaz na nálezy Ústavního soudu
z 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, a 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05). Žaloba byla podána 25. 10. 2006 a právní moc rozsudku soudu prvního stupně nemohla nastat
dříve než 1. 1. 2007, kdy zákon č. 107/2006 Sb. nabyl účinnosti. Žalobci nemohou mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem (odvolací soud považoval návrh na uložení povinnosti žalované platit nájemné za návrh na určení jeho výše). Rovněž návrh
na zaplacení částky 216.360,- Kč, představující bezdůvodné obohacení žalované nebo dlužné nájemné za tři roky před podáním žaloby (od 24. 10. 2003 do 24. 10. 2006), považovaly za nedůvodný. Dohodu o zvýšení nájemného účastníci neuzavřeli a žalobci nemohli nájemné zvýšit ani jednostranným právním úkonem, k tomu byly oprávněné pouze obecné soudy (např. nález Ústavního soudu z 26. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06). Absence právní úpravy regulace nájemného neumožňovala ani aplikaci § 671 odst. 1 obč. zák.,
který je obecným ustanovením a nelze jej použít na zvláštní úpravu nájmu bytu. Žalovaná se proto na úkor žalobců bezdůvodně neobohatila ani jí nevznikl dluh na nájemném.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítají, že na období od 21. 3. 2003 do 31. 12. 2006, kdy nebyl účinný žádný předpis určující výši nájemného ve smyslu § 696 odst. 1 obč. zák., je nutné přiměřeně aplikovat obecný předpis ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. Nesprávný je výklad nálezu Ústavního soudu z 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 489/05, podle kterého jsou obecné soudy oprávněny rozhodnout o výši nájemného pouze do budoucna, naopak z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vyplývá, že jsou povinny rozhodnout o výši nájemného i zpětně. Účinnost zákona č. 107/2006 Sb. neměla žádný vliv na právo pronajímatelů žádat obecné soudy o určení nájemného a zaplacení ušlého nájemného za dobu minulou. Žalobcům nemůže být kladeno k tíži, že o jejich návrhu bylo rozhodnuto až v březnu 2008. Ze žádného nálezu Ústavního soudu nevyplývá, že zvýšení nájemného lze časově omezit a nájemné a jeho výše se musí posuzovat k datu podání žaloby. V nájemní smlouvě chybí ujednání o výši nájemného, žalované proto vznikl majetkový prospěch na úkor žalobců, neboť za ni bylo plněno, co měla po právu plnit sama. Zákon č. 107/2006 Sb. přitom nestanoví způsob určení výše nájemného, pouze způsob zvyšování. Nezbavuje tak obecné soudy povinnosti rozhodnout o nájemném, které minimálně pokryje náklady pronajímatelů a umožní jim přiměřený spravedlivý zisk. Žalovaná je primárně povinným subjektem k náhradě škody vzniklé žalobcům regulací nájemného. K tíži žalobců nemůže jít ani skutečnost, že Ústavní soud neuvedl, jakým způsobem se pronajímatelé mají domáhat svého práva. Žaloba na bezdůvodné obohacení je možným způsobem kvalifikace jejich právního nároku. Vlastnické právo je základním lidským právem, silnějším než právo na bydlení, a není přípustné, aby žalobci byli diskriminováni oproti vlastníkům bytů s tržním nájemným. Za nesprávné považují žalobci i rozhodnutí o nákladech řízení, které neměly být přiznány žádnému z účastníků. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, odkázala na sdělení Ústavního soudu č. 136/2009 Sb. a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále opět o. s. ř. .
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Rozsudkem odvolacího soudu, byl mimo jiné potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III., jímž zamítl žalobu (podanou dne 25. 10. 2006), kterou se žalobci na žalované domáhali zaplacení částky 216.360,- Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z předmětného bytu za předcházející tři roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jejich názoru mělo být zaplaceno. Tvrdili, že v tomto případě nejde o žalobu, kterou se domáhají zvýšeného nájemného za dobu minulou,
ale že jde o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo tím,
že za užívání bytu jim platila toliko regulované nájemné. V uvedených souvislostech však nelze přehlédnout, že žalovaný rozdíl je rozdílem mezi nájemným skutečně zaplaceným žalovanou v určené době (1.935,- Kč měsíčně) a zvýšeným nájemným (v částce 7.945,- Kč měsíčně), které měla podle představy žalobců v určené době platit. Ve skutečnosti se tedy dovolatelé domáhají žalobou o zaplacení částky 216.360,- Kč s příslušenstvím zvýšení nájemného z předmětného bytu za dobu předcházejících 36 měsíců před podáním žaloby z částky 1.935,- Kč měsíčně na částku 7.945,- Kč měsíčně.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006,
a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008,
sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 dovodil, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1.1.2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem . Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo
pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky
z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Požadavek žalobců na zaplacení rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným
a tzv. obvyklým nájemným za dobu od 24. října 2003 do 24. října 2006 směřuje do doby před podáním žaloby. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 216.360,- Kč, s odůvodněním, že žalovaná jako nájemce bytu byla v uvedené době povinna zaplatit žalobcům jako pronajímatelům za užívaní bytu jen regulované (účastníky sjednané) nájemné a na nájemném nemá žádný dluh, tudíž splnila závazek ze smlouvy uzavřené se žalobci a užíváním bytu se tak nemohla na úkor žalobců bezdůvodně obohatit. Jeho právní názor tak odpovídá citované judikatuře dovolacího soudu, vycházející z nálezů Ústavního soudu. Dovolání proti tomuto výroku tak není podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné a dovolací soud je odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelé dále zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že o určení povinnosti nájemce platit zvýšené nájemné mohl soud rozhodnout pouze do budoucna, od právní moci rozsudku, to však jen do 31. 12. 2006, neboť postup při zvýšení nájemného upravuje od 1. 1. 2007 zákon č. 107/2006 Sb. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. o zamítnutí žaloby na určení povinnosti platit zvýšené nájemné je tak pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. Jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává.
V řízení však došlo k jiné vadě řízení. Soudy obou stupňů neposoudily správně procesní úkon žalobu podle jejího obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu žalobou uplatnili žalobci jen dva nároky. Již uvedené zaplacení částky 216.360,- Kč a dále se domáhali určení, že žalovaná je povinna platit jim zvýšené nájemné 7.945,- Kč měsíčně ode dne podání žaloby (tj. od 25. 10. 2006) to znamená rozhodnutí soudu, kterým bude nově založena povinnost žalované platit jim zvýšené nájemné. Uvedli sice zároveň, že požadují, aby povinnost žalované platit zvýšené nájemné 7. 945,- Kč byla určena od právní moci rozsudku. Ze žaloby (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však nevyplývá, že by snad od právní moci rozsudku požadovali ještě další částku 7.945,- Kč měsíčně. Neobstojí ani výklad odvolacího soudu, že žalobci navrhovali jednak určení zvýšení nájemného od podání žaloby a dále uložení povinnosti platit zvýšené nájemné od právní moci rozsudku. Je tak zřejmé, že jen nepřesně formulovali žalobní petit, kterým se domáhají určení, že žalovaná je povinna platit jimi zvýšené nájemné od 25. 10. 2006.
Na tomto místě je třeba poukázat na to, že Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku
z 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3255/2007, že rozhodnutí soudu, kterým vyhoví žalobě
na určení povinnosti žalovaného nájemce platit (zvýšené) nájemné z bytu v žalované částce, je nepochybně rozhodnutím konstitutivním, které zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že mění jejich subjektivní práva a povinnosti.
Navíc u takového rozhodnutí by připadal v úvahu jeho výkon, pokud by žalovaný nájemce povinnost jím stanovenou dobrovolně neplnil. Nejde tak o žalobu na určení ve smyslu
§ 80 písm. c) o. s. ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení; jde o žalobu na plnění podle § 80 písm. b) o. s. ř.
Vzhledem k citované judikatuře Ústavního soudu České republiky a právním názorům obsaženým ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, vycházejícím ze zmíněné judikatury, neobstojí právní názor odvolacího soudu, že má-li být rozhodnuto o zvýšení nájemného konstitutivním rozhodnutím soudu, může takové rozhodnutí zakládat účinky nejdříve od jeho právní moci; naopak obecný soud je vzhledem k již ustálenému právnímu názoru oprávněn (konstitutivním rozhodnutím /pro futuro/) zvýšit (stanovit) nájemné z bytu za období od podání žaloby do 31. prosince 2006.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný ve výroku, kterým byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně pod body I. a II., jimiž byla zamítnuta žaloba o určení povinnosti žalované platit zvýšené nájemné z předmětného bytu 7.854,- Kč měsíčně, za dobu od podání žaloby (25. 10. 2006) do 31. 12. 2006. Nejvyšší soud proto zrušil část výroku rozsudku odvolacího soudu včetně výroku o nákladech odvolacího řízení (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. a odst. 6 o.s.ř.). Protože zmíněné důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byla zrušena i část výroku rozsudku soudu prvního stupně pod body I. a II. včetně výroku o nákladech řízení a věc byla vrácena soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Naproti tomu správný je výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního potvrzen ve výrocích I. a II. ohledně zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná je povinna platit žalobcům zvýšené nájemné od 1. 1. 2007. Na věcnou správnost rozhodnutí, která vyplývá rovněž z již citované judikatury, nemá vliv, že odvolací soud vycházel z toho, že jde o žalobu určovací a nikoli o žalobu na plnění. V této části bylo proto dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu