26 Cdo 4687/2009
Datum rozhodnutí: 14.07.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




26 Cdo 4687/2009

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobce Ing. V. F ., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti žalovanému J. D ., zastoupenému JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 66/808, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 256/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009, č. j. 19 Co 558/2005-128, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Ladislavy Lebedové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. května 2005, č. j. 3 C 256/2004-67, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit dům čp. 122 postavený na parcele st. č. 65 a parcelu st. č. 65 zastavěnou plochu a nádvoří, vše k .ú. L. (dále jen předmětné nemovitosti ), ve lhůtě do 30 dnů poté, co mu žalobce zajistí náhradní ubytování ; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 19 Co 558/2005-128, citovaný rozsudek soud prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit do dvou měsíců od zajištění přístřeší; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto měnícímu výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a to i vzhledem k tomu, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Dovoláním opět s přihlédnutím k jeho obsahu nebyly napadeny ani výroky o lhůtě k plnění a o nákladech řízení účastníků. Ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovanému byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ve skutečnosti potvrzen (dále jen potvrzující výrok ) a je nerozhodné, že i ve vztahu k tomuto výroku odvolací soud uvedl, že jej mění (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Zbývá dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se vyklizovací povinnosti je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se bytové náhrady, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 29. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 3430/2007).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel opět s přihlédnutím k obsahu dovolání uplatnil (námitkou, že jeho věci nebyly uloženy na pozemku, který měl pronajatý na základě podepsané nájemní smlouvy, ale byly uloženy na zcela jiném pozemku, který nebyl předmětem nájmu a není ani majetkem žalobce ). Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který však nijak obsahově nekonkretizoval. Pro úplnost zbývá dodat, že k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani nesprávné poučení (připojené v závěru napadeného rozsudku), podle něhož je dovolání přípustné proti citovanému rozhodnutí jako celku (tedy jakoby bez dalšího i proti jeho potvrzujícímu výroku), neboť takovéto poučení přípustnost dovolání nestanoví-li ji zákon nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 140 v sešitě č. 7 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. července 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu