26 Cdo 462/2004
Datum rozhodnutí: 23.02.2005
Dotčené předpisy:




26 Cdo 462/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) I. K., 2) J. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 208/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2003, č.j. 25 Co 99/2003-54, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.září 2003, č.j. 25 Co 99/2003-54, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvého stupně) rozsudkem ze dne 30.10.2002, č.j. 8 C 208/2001- 38, přivolil k výpovědi žalobkyně dané žalovaným z nájmu bytu č. 3, o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím v přízemí domu č.p. 1446, v P,; rozhodl, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil jim byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni po zajištění přístřeší. Současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení 5 250.- Kč. Soud prvého stupně dovodil, že tím, že žalovaní v letech 2000 a 2001 nezaplatili nájemné minimálně za pět měsíců, hrubě porušili své povinnosti nájemců bytu a naplnili důvod k výpovědi z nájmu bytu tak, jak ho stanoví § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Protože žalovaní nemají ve své péči nezletilé děti, vázal soud prvého stupně jejich povinnost vyklidit byt podle § 712 odst. 5 věty prvé obč. zák. na zajištění pouhého přístřeší.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 9. 2003, č. j. 25 Co 99/2003-54, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu zamítl a žalovaným nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud učinil závěr, že se v daném případě nejedná o hrubé porušení povinností nájemců bytu ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Posouzení jednání žalovaných jako hrubé porušení nájemcových povinností brání to, že ačkoliv byla výše nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu sporná, žalobkyně neuplatnila nárok na jejich zaplacení žalobou, a dále i to, že žalobkyně požadované úhrady za služby spojené s užíváním bytu žalovaným řádně nevyúčtovala případně žalovaným řádně nedoručila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání podrobila kritice právní názor odvolacího soudu. Namítala, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč.zák., podle něhož je zapotřebí posoudit předpoklady pro výpověď z nájmu bytu v dané věci, nepodmiňuje přivolení soudu k výpovědi předchozí žalobou pronajímatele na zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Samotné neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení povinností nájemcem a zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Pokud odvolací soud zaujal opačný názor, nerespektoval platnou judikaturu, která řešila obdobné případy. Jedná se například o rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 532/2000 a sp. zn. 26 Cdo 1716/2000. Vyslovila přesvědčení, že na ní ani nelze spravedlivě požadovat, aby nejprve vedla proti žalovaným soudní řízení o zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu a teprve pak jim dala výpověď. Soudní řízení jsou zdlouhavá. Již teď vede proti druhému žalovanému dvě řízení o zaplacení dlužného nájemného z nebytových prostor a doposud tato řízení nebyla skončena. Nájemné i úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu, za jejichž neplacení dala žalovaným výpověď, odpovídaly vyhlášce č. 176/1993 Sb., která umožňovala pronajímateli jednostranně zvýšit nájemné a úhradu za služby služby a která platila až do 31. 12. 2001. O výši nájemného žalované řádně informovala. Žalovaní si však sami určovali výši nájemného a služeb, které by měli platit. Jenže ani takto určené nájemné pak neplatili. To odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nevzal v úvahu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolací soud shledal, že je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad ale nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

Dovoláním je uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval. V souzené věci dovolatelka podrobila kritice právní názor odvolacího soudu, že naplnění výpovědního důvodu pro neplacení nájmu a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nepřichází v úvahu tam, kde je výše nájmu a úhrad sporná a kde pronajímatel nežaloval nájemce o splnění jeho povinností, popřípadě tam, kde pronajímatel bytu nevyúčtoval nájemci plnění poskytovaná s užíváním bytu.

Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pronajímatel může vypovědět s přivolením soudu nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

Judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod pořadovým číslem 144, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, a rozsudek ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002) je již ustálena v názoru, že neplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu delší než tři měsíce je zákonem označováno jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Ze znění zákona (srov. dikci zejména ) vyplývá, že uvedené jednání nájemce je příkladmo uvedeno jako případ hrubého porušení povinnosti nájemce bytu; opírá-li se tedy výpovědní důvod podle citovaného ustanovení o toto uvedené jednání nájemce, nelze jeho naplnění hodnotit z pohledu obecně vymezené skutkové podstaty výpovědního důvodu, upraveného v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Ze znění uvedeného ustanovení vyplývá i to, že skutková okolnost, zakládající daný výpovědní důvod, je naplněna již tím, že nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (za dobu zákonem stanovenou), tedy že za trvání nájemního vztahu takto kvalifikovaným jednáním porušil povinnost z něj vyplývající. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Přitom neplacením nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002). Z žádného právního předpisu nevyplývá totiž možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s výší nájemného sám nájemné snížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.12.2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004). Jak již bylo uvedeno, okolnost, že nájemce neplatí nájemné proto, že nesouhlasí s jeho výší, není z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. rozhodná; může být významná toliko pro úvahu, zda lze s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. žalobě pronajímatele na přivolení k výpovědi vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001). K tomu je ale třeba podotknout, že v projednávané věci vyšlo najevo, že žalovaní neplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ani v té výši, jak ji sami uznávali, a že předpokladem splatnosti záloh na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu není vyúčtování těchto plnění. Ze znění ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je zřejmé i to, že naplnění žalobkyní uplatněného výpovědního důvodu nelze podmiňovat pravomocným soudním rozhodnutím, jímž bylo vyhověno žalobě pronajímatele na zaplacení dlužného jím požadovaného nájemného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.7.2002, sp.zn. 26 Cdo 514/2001), jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst.1 písm. d/ obč. zák.) je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura ale i novější rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2003 sp. zn. 26 Cdo 585/2002).

Jestliže odvolací soud vycházel z jiného právního názoru, není jeho právní posouzení věci správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn důvodně. Se zřetelem k tomu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první , § 226 odst. 1 o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2005

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.

předsedkyně senátu