26 Cdo 460/2014
Datum rozhodnutí: 19.03.2014
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




26 Cdo 460/2014
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Ing. I. K. , P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5 Smíchově, Štefánikova 75/48, proti žalovaným 1/ M. D. a 2/ J. D. , oběma P., zastoupeným JUDr. Janem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Záhřebská 634/13, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. února 2013, č. j. 27 C 78/2003-718, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 /dále též jen soud prvního stupně / dne 15. října 2003), aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený jí odevzdat byt č. 3, situovaný v přízemí domu, městská část P., K., sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, první kategorie (dále jen předmětný byt , resp. byt , a předmětný dům ).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudky ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 26 Cdo 4134/2007-221, a ze dne 19. dubna 2012, č. j. 26 Cdo 3151/2011-484, zrušil potvrzující rozsudky Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, a ze dne 7. června 2011, č. j. 15 Co 165/2011-450, a též jim předcházející zamítavé rozsudky soudu prvního stupně ze dne 28. června 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, a ze dne 26. listopadu 2010, č. j. 27 C 78/2003-420; současně věc vždy vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 19. února 2013, č. j. 27 C 78/2003-718, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 15 Co 291/2013-756, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu. Mgr. P. K. a B. K. uzavřeli dne 22. června 1985 manželství. Rozhodnutím odboru bytového hospodářství bývalého Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 25. února 1988 byl Mgr. P. K. jako příslušníku tehdejšího federálního ministerstva vnitra přidělen předmětný byt podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. jako byt v novostavbě. Dne 15. března 1988 uzavřeli Mgr. P. K. a Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 8 dohodu o užívání bytu. Předmětný dům byl postaven v rámci státní bytové výstavby a nebyl určen výhradně k ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě. Dne 9. března 1993 byl Mgr. P. K. propuštěn ze služebního poměru příslušníka ministerstva vnitra. Manželství Mgr. P. K. a B. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 1995, sp. zn. 11 C 183/93, který nabyl právní moci 10. května 1995. Dne 26. října 1995 uzavřel Mgr. P. K. manželství s žalobkyní. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, který nabyl právní moci 27. května 1998 (dále též jen citovaný rozsudek ), zrušil právo společného nájmu předmětného bytu Mgr. P. K. a B. K. a určil, že byt bude dále užívat (jako nájemkyně) B. K. Následně B. K. (později provdaná H.) vyměnila předmětný byt se žalovanými za jejich byt v P. (dále jen byt v P. ), přičemž městská část Praha 8 jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli dne 12. února 2002 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen nájemní smlouva ze dne 12. února 2002 ). Manželství žalobkyně a Mgr. P. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 23 C 13/2001, který nabyl právní moci 14. února 2002.
Na tomto skutkovém základě se soudy obou stupňů nejdříve zabývaly posouzením, zda Mgr. P. K. a B. K. vzniklo dřívější právo společného užívání předmětného bytu manžely, následně transformované na právo společného nájmu bytu manžely. Vyšly přitom ze závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3151/2011, na nějž pro stručnost odkázaly. Shodně s uvedeným právním názorem tak dovodily, že předmětný byt byl v době jeho přidělení Mgr. P. K. bytem ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. a jako takový měl v době přidělení charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace; jeho uživatelem proto byl pouze Mgr. P. K. Dne 1. ledna 1992 se jeho právo osobního užívání bytu transformovalo na nájem služebního bytu podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen obč. zák. ). Charakter služebního bytu však předmětný byt získal jen přechodně (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.) a pozbyl ho k 9. březnu 1993, kdy jeho nájemce (Mgr. P. K.) byl propuštěn ze služebního poměru ministerstva vnitra. Důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství Mgr. P. K. a B. K. však nebyl vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vedla pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu Mgr. P. K. Mgr. P. K. a B. K. tedy právo společného nájmu předmětného bytu manžely v důsledku změny charakteru předmětného bytu nevzniklo ani dodatečně . Oba soudy rovněž dovodily, že uzavřením manželství (dne 26. října 1995) vzniklo Mgr. P. K. a žalobkyni právo společného nájmu bytu manžely (§ 704 odst. 1 obč. zák.), neboť do této doby (a to od 9. března 1993) svědčilo Mgr. P. K. právo nájmu předmětného bytu (nikoliv už právo nájmu služebního bytu). Za tohoto stavu tedy nemohlo být účinně zrušeno právo společného nájmu bytu (bývalých) manželů Mgr. P. K. a B. K. (jak to učinil Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94), neboť takové právo jim nikdy nevzniklo; současně B. K. se na základě citovaného rozsudku, byť konstitutivního, nemohla stát výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Nemohla pak ani platně směnit předmětný byt za byt žalovaných v P. postupem podle § 715 obč. zák. V návaznosti na to dospěly soudy obou stupňů k závěru, že nájemní smlouva ze dne 12. února 2002 je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření svědčilo právo společného nájmu předmětného bytu Mgr. P. K. a žalobkyni a byt tak nebyl právně volný; žalovaní ho proto užívají bez právního důvodu. Posléze však rovněž dovodily, že svědčí-li doposud uvedené právo Mgr. P. K. a žalobkyni společně a nerozdílně a nemůže-li se Mgr. P. K. v důsledku subjektivní závaznosti citovaného rozsudku úspěšně domáhat vyklizení bytu ve vztahu k žalovaným jakožto právním nástupcům B. K., pak nedostatek tohoto výkonu práva by měl platit i pro žalobkyni . Dodaly, že i kdyby tomu tak nebylo, nelze žalobě vyhovět též proto, že vzhledem k okolnostem daného případu je namístě dát přednost ochraně práva žalovaných na bydlení, které nabyli v dobré víře , před poskytnutím ochrany nájemnímu právu žalobkyně, do něhož žalovaní užíváním bytu neoprávněně zasahují . V této souvislosti zdůraznily, že žalovaní jednali v dobré víře, že výměnou se stali oprávněnými nájemci předmětného bytu, mají větší zásluhu na získání bytu, neboť se v zájmu jeho získání vzdali (výměnou) svého bytu v P., splňují lepší předpoklady pro řádné užívání bytu, předmětný byt užívají dnes už téměř dvojnásobnou dobu (dvanáct let), než po jakou ho měla užívat žalobkyně (šest let), a konečně na rozdíl od žalobkyně nemají aktuálně jinou možnost bydlení (nebyla tvrzena ani nevyšla v řízení najevo) .
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ), a odůvodnila ji zejména konstatováním, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené formou závazných právních názorů ve zrušujících rozhodnutích Nejvyššího soudu v této věci. Předně však odvolacímu soudu vytkla, že právně konformním způsobem neřešil její námitku podjatosti předsedy senátu (samosoudce), který ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně. Současně měla za to, že provedenému dokazování neodpovídá skutkový závěr obou soudů o neprokázání (ve skutečnosti vyvrácení) zejména jejího tvrzení o trvalém opuštění společné domácnosti Mgr. P. K., jíž s ním v bytě vedla. Poté rovněž namítla, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu bytu Mgr. P. K. a B. K., je buď zcela absolutně neplatný , jelikož rušil právo, které nikdy nevzniklo, nebo přinejmenším neúčinný ve vztahu k ní jako opomenuté účastnici řízení s právem domáhat se podle samostatné žaloby nového rozhodnutí této věci soudem . Podle jejího mínění může totiž citovaný rozsudek působit pouze inter partes , tedy vůči Mgr. P. K., avšak nikoli contra omnes , tj. v daném případě vůči ní, neboť nebyla účastnicí řízení, v němž byl vydán, a tudíž neměla možnost v něm hájit svá práva. Ve vztahu k zamítnutí žaloby s poukazem na dobrou víru žalovaných zejména namítla, že proti ní se jí žalovaní nemohou úspěšně dovolávat, neboť nezavinila protiprávní stav, jehož nápravy se domáhá podanou žalobou; své dobré víry se mohou dovolávat pouze proti B. K. Měla rovněž za to, že o dobré víře žalovaných, že jsou oprávněnými nájemci bytu, lze navíc důvodně pochybovat, jelikož ochrany svých práv se domáhá od počátku, co v nich byla omezena ; ostatně i daný spor je veden již více než deset let. Podle jejího názoru pak ovšem nemůže být opodstatněná úvaha obou soudů o délce užívání bytu účastníky, protože tu bylo zapotřebí porovnat k datu podání žaloby. Dodala, že ani zásluhy na získání bytu a způsob užívání bytu účastníky nemohou být v daném případě právně významné, jelikož jí podle hmotného práva svědčí právo nájmu předmětného bytu a žalovaní žádná práva k bytu získat nemohli; přitom ke způsobu užívání bytu nebylo vedeno žádné dokazování. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 dále opět jen o.s.ř. (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, přičemž v rozhodnutí jsou řešeny jednak otázky procesního práva (otázky mezí subjektivní závaznosti soudního rozhodnutí /citovaného rozsudku/) a jednak otázky hmotného práva (otázky důvodnosti odepření ochrany nájemního práva dovolatelky k předmětnému bytu), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto přípustné podle § 237 o.s.ř.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ). Za této situace nemůže být právně relevantní dovolací námitka, že provedenému dokazování neodpovídá skutkový závěr obou soudů o neprokázání (ve skutečnosti vyvrácení) zejména jejího tvrzení o trvalém opuštění společné domácnosti Mgr. P. K.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Patrně posléze uvedenou vadu dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací námitkou, že odvolacím soudem nebyla právně konformním způsobem řešena její námitka podjatosti předsedy senátu (samosoudce), který ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně. Z uvedené a tudíž příliš vágní obsahové konkretizace namítané vady řízení však nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu. To platí tím spíše, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil, že ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř. nelze důvod pro vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci spatřovat v okolnostech, jež spočívají mimo jiné v jeho postupu v řízení o projednávané věci, a že právě z těchto okolností vycházela dovolatelčina námitka podjatosti předsedy senátu (samosoudce) soudu prvního stupně.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Již v rozsudku ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, tj. v prvním kasačním rozhodnutí vydaném v souzené věci, přijal Nejvyšší soud (závazný) právní názor, že pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k určitému bytu, nemůže bez dalšího prejudikovat pro jiné řízení mezi jinými účastníky, že tu společný nájem bytu byl. Zbývá stejně jako v citovaném zrušujícím rozsudku dodat, že k obsahově stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích z 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, a z 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002. Také v nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků (byť při respektování rozhodnutí vydaného v předchozí věci ). Z řečeného současně bez dalšího vyplývá, že procesněprávní vztahy založené pravomocným soudním rozhodnutím působí nezávisle na skutečných hmotněprávních poměrech a naopak. Přitom okruh účastníků procesněprávního vztahu se odvíjí od subjektivní závaznosti příslušného soudního rozhodnutí, jejíž meze určují ustanovení procesního práva, třebaže povahu normy procesního práva může mít i ustanovení obsažené v převážně hmotněprávním předpisu. Proto tam, kde občanský soudní řád nebo zvláštní právní předpis (jednotlivé ustanovení) procesní povahy nestanoví jinak, nelze meze subjektivní závaznosti soudního rozhodnutí rozšiřovat na osoby odlišné od účastníků řízení (jejich právních nástupců) skrze aplikaci norem práva hmotného.
Jestliže tedy občanský soudní řád ani zvláštní právní předpis neurčil, že účinky pravomocného rozsudku o zrušení práva společného nájmu bytu se vztahují i na osoby odlišné od účastníků řízení (jejich právních nástupců), nemůže rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, bránit dovolatelce, která nebyla účastnicí řízení v této věci, s úspěchem se domoci ochrany před neoprávněnými zásahy žalovaných do jejího nájemního práva k bytu a je v této souvislosti nerozhodné, že účinky právní moci citovaného rozsudku v tom překáží druhému (společnému) nájemci bytu (Mgr. P. K.).
Při posuzování dovolacích námitek (podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř.), jež se vztahují k hmotněprávnímu posouzení věci, dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V projednávaném případě soudy obou stupňů zamítly žalobu na vyklizení předmětného bytu rovněž s tím podstatným odůvodněním, že vzhledem k okolnostem posuzovaného případu je namístě dát přednost ochraně práva žalovaných na bydlení, které nabyli v dobré víře , před poskytnutím ochrany nájemnímu právu dovolatelky, do něhož žalovaní užíváním bytu neoprávněně zasahují . Jediná možná interpretace tohoto zdůvodnění je taková, že oba soudy pokládaly za naplněné předpoklady pro poskytnutí ochrany nájemnímu právu dovolatelky (§ 126 odst. 1 a 2 obč. zák.), avšak tuto ochranu jí (snad dočasně) odepřely, neboť výkon jejího práva, realizovaný žalobou podanou v této věci, považovaly za zneužití práva (šikanózní výkon práva), protože vzhledem k účelu, který jím sledovala (z obsahu spisu se však nepodává, že by jím sledovala něco jiného, než aby jí bylo umožněno uspokojovat svoji potřebu bydlení v předmětném bytě), nepřiměřeně zasahuje do práv a oprávněných zájmů žalovaných ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Za této situace je zapotřebí posuzovat opodstatněnost důvodů pro neposkytnutí ochrany nájemnímu právu dovolatelky podle kritérií rozhodných pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., a to bez zřetele k tomu, že při právním posouzení věci na něj žádný ze soudů nižších stupňů výslovně neodkázal.
Podle § 126 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (odst. 1). Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (odst. 2).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe je ve výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Nesvědčí-li tedy žalovaným podle ničím nezpochybněného právního názoru obou soudů žádný právní důvod k užívání předmětného bytu, nelze jim pro účely zamítnutí vyklizovací žaloby za použití § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě (jakoby navíc) konstituovat s ohledem na to, že jednali v dobré víře, že výměnou se stali oprávněnými nájemci předmětného bytu jakési právo na bydlení, které nabyli v dobré víře , jak to vyjádřil soud prvního stupně. Ostatně v uvedených souvislostech nelze ani přehlížet, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněný pod č. 84/2000 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 15. května 2012, sp. zn. 26 Cdo 1825/2011). Tím méně pak lze uvažovat o zásahu do takového (neexistujícího) práva šikanózním výkonem (zneužitím) práva jiného. V poměrech posuzovaného případu tak bylo možné uvažovat jedině o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Z posléze uvedených důvodů se však o takový výkon práva v souzené věci nejedná.
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu (dočasně) odepřít.
S přihlédnutím k poměrům v této konkrétní věci zastává dovolací soud názor, že při posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy především není možné vycházet z toho, že žalovaní předmětný byt užívají dnes už téměř dvojnásobnou dobu (dvanáct let) než žalobkyně (šest let). V této souvislosti nelze totiž ztratit ze zřetele, že takto dlouhé užívání bytu umožňuje žalovaným pouze a jen doba, po kterou trvá řízení v dané věci. Tuto (snad i nepřiměřenou) délku řízení však nelze zohlednit v právním posouzení věci tak, že z ní bude těžit některá strana soudního sporu (v tomto případě žalovaní). Odhlédnuto od celkové délky daného řízení vyznívá porovnání (zohlednitelné) doby užívání bytu účastníky ve prospěch dovolatelky, nikoli žalovaných. Přitom při úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy není možné ve prospěch žalovaných vyhodnotit ani okolnost, že splňují lepší předpoklady pro řádné užívání bytu. Tato okolnost nemá v poměrech posuzovaného případu žádný právní význam, neboť řádné užívání bytu je v zájmu pronajímatele, který však není účastníkem daného řízení, a proto jeho zájmy v něm nelze zohledňovat. Podle názoru dovolacího soudu nemá pro účely posouzení dané věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. žádnou vypovídací hodnotu ani kritérium zásluh o získání bytu ; toto kritérium je využitelné v řízeních o zrušení práva společného nájmu bytu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1060/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 9 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9. ledna 2003, sp. zn. 26 Cdo 220/2002, a ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2319/2012), avšak nikoli v tomto řízení. Pro úplnost zbývá dodat, že i kdyby byl opodstatněný skutkový závěr soudu prvního stupně, že žalovaní nemají aktuálně jinou možnost bydlení (nebyla tvrzena ani nevyšla v řízení najevo) , nelze opomenout, že nejpozději od okamžiku, kdy jim bylo doručeno druhé zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v této věci (rozsudek ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 3151/2011), si vzhledem k jeho odůvodnění museli být vědomi, že stran uspokojování své bytové potřeby nemohou spoléhat na to, že jim svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Okolnost, že si dosud nezajistili jiné bydlení, jde proto k jejich tíži. Kromě toho však nelze ztratit ze zřetele, že žalovaným zřejmě nadále svědčí (v důsledku neplatnosti dohody o výměně bytů) právo nájmu bytu v Praze 7. Z řečeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že okolnosti projednávaného případu odůvodňují (dočasné) odepření ochrany nájemního práva dovolatelky (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o.s.ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu