26 Cdo 4590/2009
Datum rozhodnutí: 12.10.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 39 obč. zák.




26 Cdo 4590/2009


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a) J. B. , b) A. B. , c) Z. B. , zastoupených JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, proti žalované J. N. , o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 240/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 8. června 2009, č. j. 6 Co 882/2009-139, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 9 C 240/2008-87, vyhověl žalobě a uložil dříve žalovanému Rudolfu Kulovanému, který v průběhu dovolacího řízení zemřel (dále též jen původní žalovaný ), odstranit stavbu chaty evidenční číslo 12, postavené na pozemku parcelní číslo stavební 148 v katastrálním území Z., obec V., okres P. (dále též jen předmětná chata , popř. chata a pozemek , popř. předmětný pozemek ), pozemek vyklidit a vyklizený předat žalobcům do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného pozemku, že původní žalovaný je vlastníkem chaty postavené na tomto pozemku, že chata byla postavena jako dočasná stavba na dobu trvání nájemní smlouvy, že žalovaný užíval pozemek na základě smluv uzavřených se Státními lesy České Budějovice (z 5. 1. 1971), Jihočeskými státními lesy České Budějovice, lesním závodem Milevsko (z 1. 7. 1981), s Pozemkovým fondem České republiky (z 16. 8. 1993) a s žalobci (z 21. 8. 2004), že předmětem smlouvy o nájmu uzavřené s žalobci byl jednak předmětný pozemek a dále část pozemku označeného ve smlouvě parcelním číslem 153/x o ploše 90 m2 v bezprostředním okolí chaty (dále jen pozemek u chaty ), že smlouva byla uzavřena na dobu deseti let (se zkušební dobou jednoho roku), že v ní bylo stanoveno roční nájemné ve výši 12. 000,- Kč s půlroční splatností, že dohodnuté nájemné bylo vyšší než maximální nájemné stanovené cenovým výměrem Ministerstva financí České republiky č. 1/2004 z 5. 12. 2003, že původní žalovaný sice poukazoval na nesprávnou výši nájemného, relativní neplatnosti nájemní smlouvy se však nedovolal, že smluvní nájemné neplatil (platil jen regulované nájemné z předmětného pozemku), a že proto žalobci podáním z 22. 4. 2008 vypověděli smlouvu o nájmu (dále jen Výpověď ). Poukázal na závěr Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 28 Cdo 3451/2006-155, o platnosti předmětné smlouvy o nájmu. Uzavřel, že neplacením nájemného ve smluvené výši byl naplněn výpovědní důvod dohodnutý v nájemní smlouvě, že výpověď je platná, že tříměsíční výpovědní doba (§ 677 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen obč. zák. ) skončila 23. 7. 2008, po jejím uplynutí užívá původní žalovaný předmětný pozemek a pozemek u chaty bez právního důvodu a žalobci se tak důvodně domáhají ochrany svého vlastnického práva; neshledal důvody pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobci se ochrany svého práva nedomáhají bezdůvodně, původní žalovaný si byl vždy vědom, že stavba chaty byla povolena jen jako dočasná, nemovitost je využívána jen k rekreačním účelům a žaloba se proto ani nedotýká zvlášť významného zájmu žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2009, č. j. 6 Co 882/2009-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Po doplnění dokazování dospěl k závěru (na rozdíl od soudu prvního stupně), že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Za významné považoval zjištění, že žalobci uzavřeli s původním žalovaným nájemní smlouvu, v níž nájemné značně (asi 30x) převyšovalo výši regulovaného nájemného, že žalobcům byla za porušení § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, uložena pokuta správním orgánem, že původní žalovaný zpočátku hradil nájemné ve smluvené výši, posléze ve výše stanovené cenovými předpisy (jen z předmětného pozemku), že po doručení Výpovědi doplatil i zbývající část nájemného do sjednané výše, že žalobci nepřijali od majitelů chat chatové osady Ochoz, v katastrálním území Z. úhradu za užívání pozemků a proto 26. 5. 2000 složili nájemné ve výši 9.000,- Kč do soudní úschovy. Poukázal na to, že soudní praxe připouští výjimečné odepření výkonu vlastnického práva s poukazem na dobré mravy i v případě střetu vlastnického práva vlastníka pozemku s právem vlastníka (oprávněné) stavby po skončení nájemního poměru, s ohledem na skutková zjištění učiněná v souzené věci, má za to, že Výpověď je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a je proto neplatným právním úkonem (§ 39 obč. zák.). Okolnost, že se původní žalovaný obracel na různé státní orgány a poukazoval na to, že sjednané nájemné je nepřiměřeně vysoké, nemůže mít na tento závěr žádný vliv. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen o. s. ř. ). Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti Výpovědi pro její rozpor s dobrými mravy. Namítali, že zjištění, že původní žalovaný po celou dobu platil regulované nájemné, nemá oporu v provedeném dokazování, ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že hradil regulované nájemné jen z předmětného pozemku, z pozemku u chaty neplatil žádné nájemné, doplatek do výše sjednaného nájemného zaplatil až po doručení Výpovědi; pokud by odvolací soud vyšel provedených důkazů, nemohl by dospět k závěru o rozporu výpovědi s dobrými mravy. Zaplacení nájemného po doručení Výpovědi, nemá na její platnost žádný vliv. Poukazovali na to, že odvolací soud při posuzování splnění podmínek pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl k tomu, že původní žalovaný svévolně, dlouhodobě, řádně a včas neplatil ani regulované nájemné, že sice doplatil nájemné, doposud však nezaplatil příslušenství svého závazku, a že v chatě neuspokojuje svou bytovou potřebu. Namítali rovněž, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo předvídatelné, odvolací soud je nepoučil, aby uvedli právně významné skutečnosti pro případ možné jiné právní kvalifikace, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto uplatnili i dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem bylo neočekávané, nemohli se k němu vyjádřit a doplnit svá skutková tvrzení. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení žalovaný R. K. zemřel, podle dědické dohody schválené usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích z 30. 3. 2011, č. j. 16 D 170/2011-43, které nabylo právní moci dne 30. 3. 2011, nabyla předmětnou chatu jeho dcera Jiřina Nechvátalová. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 28. 4. 2011, č. j. 26 Cdo 4590/2009-186, ve smyslu ustanovení § 107 o. s. ř. rozhodl, že s touto právní nástupkyní bude v řízení nadále pokračováno na místě žalovaného.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. 6. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo předvídatelné, dovolatelé v dovolání posléze uvedenou vadu řízení namítli. O překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle; jedná se tedy o takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V dané věci o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo jít; otázkou, zda výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, se zabýval již soud prvního stupně a jednalo se rovněž o jednu z odvolacích námitek původního žalovaného.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, které doplnil dalším dokazováním, avšak přijal odlišný právní závěr pokud jde o posouzení otázky naplnění předpokladů pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Na překvapivost napadeného rozhodnutí nelze usuzovat pouze z toho, že odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že žalobě na odstranění stavby nelze vyhovět. Přitom nelze ani přehlédnout, že žalobci mohli v rámci řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat všechna svá procesní práva (což také činili), a měli tak i možnost skutkově a právně argumentovat, a to i ve vztahu k námitkám žalovaného, že výkon jejich práva je v rozporu s dobrými mravy.
Důvodná není ani další námitka odvolatelů, že odvolací soud jim nedal možnost reagovat na změnu právního stavu a nepoučil je o potřebě tvrdit významné skutečnosti , tedy že pochybil, neboť nepostupoval podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že žalobci neunesli důkazní břemeno, ale na závěru, že Výpověď byla v rozporu s dobrými mravy. Z objektivního hlediska tedy nebyl dán důvod pro poskytnutí poučení žalobcům podle § 118a o. s. ř.
Lze tak uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Námitkou, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při svém závěru o rozporu Výpovědi s dobrými mravy, nemají oporu v provedeném dokazování, uplatnili dovolatelé dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Jím lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, na jejichž základě dovodil, že Výpověď je v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda Výpověď je či není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Dovolatelé dále uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení zejména o odpověď na otázku, zda ze skutečností zjištěných odvolacím soudem lze usoudit, že Výpověď je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, vyplývá, že si účastníci ve smlouvě o nájmu předmětného pozemku a pozemku u chaty sjednali možnost ukončení nájemního vztahu před uplynutím dohodnuté doby nájmu výpovědí a dohodli si i výpovědní důvody (§ 676 odst. 1 obč. zák.). V řízení byly původním žalovaným tvrzeny okolnosti o rozporu Výpovědi s dobrými mravy, tedy okolnosti, které by mohly být právně relevantní z hlediska ustanovení § 39 obč. zák., podle něhož je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu anebo se příčí dobrým mravům. Jedná se o ustanovení kogentní povahy, které spojuje se zde uvedenými vadami absolutní neplatnost právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti a musí se posouzením Výpovědi z pohledu tohoto zákonného ustanovení zabývat.
Judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. Úvaha soudu musí být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po subjektu právo vykonávajícímu (zde žalobci) spravedlivě požadovat, aby se prosazení jejich práva neuskutečnilo.
Použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tak nelze vyloučit pouze na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení (toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění), kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 871/2005, ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). V posuzované věci tomu tak není. Rozhodnutí odvolacího soudu vysvětluje, v čem je spatřován rozpor Výpovědi (výkon vlastnického práva dovolatele) s dobrými mravy, přičemž úvahy soudu nejsou zjevně nepřiměřené.
Nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že závěr odvolacího soudu, že i když předmětná chata nesloužila původnímu žalovanému k trvalému bydlení, ale jen k rekreaci, může výjimečně dojít k zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněným v časopise Soudní rozhledy č. 4, ročník 2001, pod číslem 36 . Uvádí-li toto rozhodnutí, že zvlášť významný zájem, jehož by se dotklo vyhovění vlastnické žalobě, se týká zpravidla bydlení, neznamená to, že musí jít vždy jen o trvalé bydlení.
I když je důvodná dovolací námitka, že platnost Výpovědi posuzuje soud k okamžiku jejího doručení a samotné pozdější zaplacení dlužného nájemného (zde ve výši významně překračující výši určenou cenovými předpisy) proto není pro posouzení její platnosti významné, nelze přehlédnout, že může mít význam při posouzení, zda výkon vlastnického práva (vyklizením pozemku, odstraněním stavby) není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Je-li Výpověď neplatná pro rozpor s dobrými mravy, pak nájem na základě této Výpovědi neskočil a trvá i nadále, a to až do uplynutí sjednané doby nájmu (neskončí-li dříve na základě nové platné výpovědi). Nejedná se tedy o trvalé omezení vlastnického práva vlastníků pozemku; nedojde-li po uplynutí sjednané doby nájmu k uzavření nové nájemní smlouvy nebo k jejímu prodloužení, bude muset žalovaná chatu odstranit (žalobci se případně budou moci jejího odstranění domáhat podle § 126 odst. 1 obč. zák.), neboť nebude mít k užívání pozemku žádný právní titul (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněný pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001 ) .
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správný. Nejvyšší soud aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k tomu, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení náklady, na které by měla vůči žalobcům právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. října 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu