26 Cdo 4536/2008
Datum rozhodnutí: 19.01.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009



26 Cdo 4536/2008

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně PhDr. H. P ., zastoupené advokátkou, proti žalovanému N. p. ú ., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 35.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 57/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2008, č. j. 12 Co 1144/2007-140, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 26 C 57/2007-100, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 35.000,- Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 12 Co 1144/2007-140, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v nákladovém výroku II. (v tam uvedeném správném znění) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (dále jen nákladové výroky ). Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že na základě nájemní smlouvy ze dne 8. července 1992 trval i v období od 1. října 2003 do 30. dubna 2004 (dále též jen sledované období ) mezi žalobkyní (jako nájemkyní) a žalovaným (jako pronajímatelem) nájemní vztah k bytu na B. 8, I. kategorie o třech pokojích (dále jen předmětný byt , resp. byt ), že v této době žalobkyně uhradila žalovanému na zálohách za spotřebu elektrické energie na vytápění předmětného bytu částku 35.000,- Kč a že nárok na zaplacení částky 35.000,- Kč odůvodnila konstatováním, že od žalovaného neobdržela řádné vyúčtování spotřeby elektrické energie, resp. že vyúčtování, které obdržela, neobsahovalo náležitosti pro vyúčtování podle vyhl. č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen vyhláška č. 372/2001 Sb. ). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný nezískal na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v částce 35.000,- Kč, neboť tuto částku od ní přijal na základě právního titulu, tj. jako zálohové platby na služby spojené s nájmem bytu (§ 696 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ve sledovaném období dále jen obč. zák. ). K námitce, že žalovaný dosud žalobkyni řádně nevyúčtoval spotřebu elektrické energie za sledované období, odvolací soud dodal, že žalovaný ve lhůtách stanovených vyhláškou č. 372/2001 Sb. tuto spotřebu vyúčtoval a pouze z důvodu reklamace ze strany žalobkyně požádal o výpočet spotřeby specializovanou firmu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Za zásadně právně významnou pokládala otázku, zda pronajímatel má právo držet zálohy na služby spojené s užíváním bytu poskytnuté nájemcem po právu i poté, co se pronajímatel zálohy držící dostane do výrazného prodlení s jejich vyúčtováním . Odvolacímu soudu především vytkla, že nevzal v úvahu její námitky, že právo žalovaného držet zálohu na služby spojené s nájmem bytu zaniká uplynutím lhůty, v níž měl dodat jejich řádné vyúčtování , a uvedla, že pokud by byl správný názor , že žalovaný drží zálohy i nyní po právu, neměla by reálnou možnost domoci se vrácení nespotřebované části záloh . Dále namítla, že odvolací řízení je postiženo vadou, neboť napadený rozsudek je nedostatečně odůvodněn. Podle jejího názoru se odvolací soud naprosto nevypořádal s její argumentací uvedenou v odvolání a ani s judikaturou podporující její nároky a současně opomenul její námitky proti postupu soudu prvního stupně, tj. že při přípravě jednání jí soud prvního stupně neupozornil na možnost žádat o ustanovení zástupce z řad advokátů a i přes aplikaci § 114c o. s. ř. rozhodl věc při prvním jednání; tím jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces a současně byla porušena procesní zásada rovnosti účastníků. Následně uvedla, že napadený rozsudek je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný v části, v níž odvolací soud (bez jakýchkoliv důvodů) dovodil, že žalovaný splnil podmínky § 2 a 7 vyhl. č. 372/2001 Sb. Zdůraznila, že uvedené námitky se vztahují i na výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této souvislosti uvedla, že právo žalovaného na určení zástupce ve smyslu ust. § 25 o. s. ř. nesloužilo svému primárnímu cíli, tj. účelnému bránění práva, ale bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, jehož jediným cílem bylo přivodit jí újmu v podobě nákladů řízení v části tvořené odměnou advokáta . Současně namítla, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu modifikační a liberační roli ustanovení § 150 a § 151 odst. 2 o. s. ř. , neboť vzhledem k extrémní majetkové nerovnosti a jiných poměrů účastníků měly zvážit aplikaci těchto ustanovení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. května 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.(dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka v dovolání výslovně napadla rovněž nákladové výroky rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Lze stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1edna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura uzavřít, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I.) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

V projednávané věci použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím zejména namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění a že soudem prvního stupně nebyla poučena o možnosti požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů). Dovolatelka však přehlédla, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají ((srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že usnesením odvolacího soudu ze dne 30. srpna 2007, č. j. 12 Co 795/2007-119, bylo změněno zamítavé usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. června 2007, č. j. 26 C 57/2007-106, tak, že žalobkyni byla ustanovena k ochraně jejich zájmů zástupkyně z řád advokátů advokátka Mgr. J. K . Zbývá pouze dodat, že o odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně sice rozhodl odvolací soud bez nařízení jednání, avšak za splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř., tedy i proto, že s tímto postupem žalobkyně prostřednictvím ustanovené zástupkyně souhlasila (§ 101 odst. 4 o. s. ř., jehož použití v odvolacím řízení umožňuje ustanovení § 211 o. s. ř.). Jen na okraj pak dovolací soud poznamenává, že napadené rozhodnutí netrpí nedostatkem přezkoumatelného odůvodnění. K dovolací námitce týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (pro nedostatek důvodů) v části, v níž odvolací soud dovodil, že žalovaný splnil podmínky § 2 a 7 vyhl. č. 372/2001 Sb. , dovolací soud uvádí následující. V této části nemůže být napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné už proto, že vyhláška č. 372/2001 Sb. je v dané věci nepoužitelná, neboť se nevztahuje na vytápění bytů a nebytových prostorů prostřednictvím samostatných etážových okruhů zásobovaných tepelnou energií z vlastních zdrojů tepelné energie, používajících různé druhy paliv nebo elektřinu (a ani na vytápění prostřednictvím uzavřených okruhů, do nichž dodává a měří tepelnou energii na základě smlouvy dodavatel přímo konečným spotřebitelům) srov. § 2 písm. b/ ve spojení s ustanovením § 7 vyhlášky č. 372/2001 Sb.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Za zásadně právně významnou pokládala dovolatelka otázku, zda pronajímatel má právo držet zálohy na služby spojené s užíváním bytu poskytnuté nájemcem po právu i poté, co se pronajímatel zálohy držící dostane do výrazného prodlení s jejich vyúčtováním . Takto formulovaná otázka, kterou dovolatelka označila za otázku, jež by mohla mít zásadní právní význam, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemůže založit již proto, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu