26 Cdo 451/2000
Datum rozhodnutí: 11.10.2001
Dotčené předpisy: § 710 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 451/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) K. Ch. (dříve S.), zastoupené advokátem, a 2) Ing. H. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 114/97, o dovolání žalované K. Ch. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 1999, č. j. 20 Co 92/99-37, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. května 1999, č. j. 20 Co 92/99-37, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 23. června 1998, č. j. 23 C 114/97-24, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt 2+1, II. kategorie v přízemí domu č. p. 440, V. 7, P." (dále jen předmětný byt", resp. byt"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal mimo jiné za zjištěno:

- že předmětný byt spolu s nájemkyní N. R. (matkou žalobkyně) užívali jako příslušníci její domácnosti oba žalovaní, tj. její dcera (žalovaná) a její bývalý manžel (žalovaný), a syn A. R., že dne 12. února 1992 uzavřeli manželé Ing. H. P. (žalovaný) a N. R. s Obvodním úřadem v P. nájemní smlouvu na byt v P., Ú. 24, že N. R. se v měsíci listopadu 1992 spolu se svým synem A. R. do tohoto bytu přestěhovala, a že v předmětném bytě zůstali nadále bydlet pouze oba žalovaní,

- že N. R. dopisem ze dne 18. prosince 1992 oznámila bytovému odboru Obvodního úřadu v P. uvolnění bytu v P., V. 7/440 v důsledku svého odstěhování s tím, že si nadále nečiní nárok na užívací právo k tomuto bytu ... v bytě nadále zůstává hlášena její dcera K. S. ...", a že Obvodní úřad v P. dopisem ze dne 30. prosince 1992 vzal na vědomí ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu".

Na základě uvedených zjištění odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - především dovodil, že právo nájmu N. R. k předmětnému bytu zaniklo ve smyslu § 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen obč. zák."), písemnou dohodou, neboť projev vůle, obsažený v dopise ze dne 18. prosince 1992, nebyl - jak to vyjádřil odvolací soud - pouhým oznámením o faktickém uvolnění bytu (který nemá za následek zánik nájmu), nýbrž projevem vůle k ukončení nájemního vztahu, který pronajímatel akceptoval". V návaznosti nato pak rovněž dovodil, že pokud došlo k řádnému ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu písemnou dohodou, jsou příslušníci domácnosti, jimž svědčí pouze odvozené právo bydlení, povinni byt vyklidit spolu s bývalým nájemcem, a že v důsledku toho je aplikace ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vyloučena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též jen žalovaná") dovolání, v němž - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř."). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítla, že odvolací soud - v rozporu s běžnou judikaturou - jinak hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl. Námitkou, že v dopise ze dne 18. prosince 1992 N. R. oznámila pouze odstěhování z bytu (nikoliv také ukončení svého nájemního vztahu k předmětnému bytu, jak to vzal za zjištěno odvolací soud) a dále to, že v bytě zůstává bydlet a v jeho užívání pokračuje její dcera - žalovaná, zpochybnila v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkového závěru, že v citovaném dopise oznámila ukončení svého nájemního vztahu k předmětnému bytu, což pronajímatel akceptoval. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítla toliko nesprávnost právního závěru týkajícího se ukončení nájemního vztahu N. R. k předmětnému bytu písemnou dohodou podle § 710 odst. 1 obč. zák. Byl-li totiž dopis N. R. ze dne 18. prosince 1992 pouhým oznámením o odstěhování se z předmětného bytu, je N. R. i nadále nájemkyní bytu (protože právo nájmu bytu nemohlo zaniknout písemnou dohodou podle § 710 odst. 1 obč. zák.) a za této situace je ve smyslu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, pouze ona jako nájemkyně bytu (a nikoliv rovněž Městská část P. jako jeho pronajímatel) aktivně věcně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními a také s právním posouzením věci odvolacím soudem. Současně zdůraznila, že závěr o ukončení nájemního vztahu N. R. k předmětnému bytu písemnou dohodou je rovněž v souladu se závěrem, který přijal soud prvního stupně ve věci sp. zn. 31 C 131/96, v níž s odkazem na tento závěr rovněž zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, podanou proti N. R. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. května 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen o.s.ř.").

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku o uložení vyklizovací povinnosti), jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady podle § 237 odst. 1 o.s.ř. žalovaná nenamítla a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení postiženo jinou, v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou vadou, a to takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má - li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí - v závislosti na povaze důkazů - rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jiná je však situace u důkazu listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž by důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně 634).

V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka namítla, že odvolací soud - v rozporu s běžnou judikaturou - jinak hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl. Důkazy, jichž se mělo odlišné hodnocení týkat, však v dovolání nespecifikovala. Byť v řízení před soudem prvního stupně byla jako svědkyně vyslechnuta N. R., která ve své svědecké výpovědi mimo jiné rovněž uvedla, že svůj vztah k předmětnému bytu považovala za skončený dopisy, které soudu předložila", založily soudy obou stupňů své právní závěry, týkající se otázky zániku nájemního poměru N. R. k předmětnému bytu, výlučně na zjištěních z listinných důkazů (nikoliv také na zjištěních čerpaných z výpovědi této svědkyně), konkrétně z dopisu N. R. ze dne 18. prosince 1992 a z dopisu Obvodního úřadu v P. ze dne 30. prosince 1992. Byly-li citované dopisy přečteny (§ 129 odst. 1 o.s.ř.) při jednání u soudu prvního stupně dne 11. června 1998, není - s přihlédnutím ke shora uvedenému - vadou řízení, natož vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jestliže odvolací soud na jejich základě učinil jiný skutkový závěr než soud prvního stupně, ačkoliv důkaz opětovným čtením těchto listin při odvolacím jednání již neprováděl.

Jiné vady ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaná nenamítla a ani z obsahu spisu nevyplynuly.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zde nelze (při nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného skutkového zjištění) ztratit ze zřetele zásadu, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. V této souvislosti pak nelze pominout ani výkladové pravidlo obsažené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, strana 697).

S přihlédnutím k uvedenému je v projednávané věci skutkovým zjištěním i to, zda projevy vůle N. R. a pronajímatele bytu směřovaly k ukončení nájemního vztahu k bytu, nebo zda ze strany nájemkyně šlo o pouhé oznámení odstěhování se z bytu.

Především je zapotřebí konstatovat, že skutková zjištění, že N. R. oznámila bytovému odboru Obvodního úřadu v P. uvolnění bytu v P., V. 7/440 v důsledku svého odstěhování s tím, že si nadále nečiní nárok na užívací právo k tomuto bytu ... v bytě nadále zůstává hlášena její dcera K. S. ...", a že Obvodní úřad v P. vzal na vědomí ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu", vyplynula ze samotného znění dopisu N. R. ze dne 18. prosince 1992 a z písemné odpovědi Obvodního úřadu v P. ze dne 30. prosince 1992. Skutkový závěr, který odvolací soud za pomoci výkladového pravidla obsaženého v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. na základě uvedených zjištění učinil, totiž závěr, že N. R. dopisem ze dne 18. prosince 1992 oznámila ukončení svého nájemního vztahu k předmětnému bytu", a že Obvodní úřad v P. dopisem ze dne 30. prosince 1992 ukončení nájemního vztahu akceptoval", je výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Nelze totiž přehlédnout, že N. R. v dopise ze dne 18. prosince 1992 uvedla, že se odstěhovala z předmětného bytu do bytu v P., Ú. 24, a mimo jiné jednoznačně sdělila, že si nečiní nárok na užívací právo na byt ve V. 7/440". Současně bez jakýchkoliv námitek přijala sdělení Obvodního úřadu v P. o zániku nájmu uvedeného bytu". Pak, a to i s přihlédnutím k výsledkům řízení ve věci sp. zn. 31 C 131/96 Obvodního soudu pro Prahu 1, na něž rovněž v těchto souvislostech správně odkázal i odvolací soud, lze pokládat za správný shora zmíněný skutkový závěr. Na jeho správnosti nic nemění ani nato navazující, svou povahou doplňující, sdělení, obsažené v dopise ze dne 18. prosince 1992, totiž sdělení, že v předmětném bytě zůstává hlášena dcera K. S.", která má na Bytovém podniku P., C. 29 podanou žádost o převod užívacího práva na byt V. 7/440". Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl užit důvodně.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.

Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda právo nájmu N. R. k předmětnému bytu zaniklo písemnou dohodou podle § 710 odst. 1 obč. zák., jak dovodil odvolací soud, či zda N. R. i nadále svědčí právo nájmu k předmětnému bytu (protože žádným ze způsobů upravených v ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. nezaniklo), a proto pouze ona je aktivně věcně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu, jak míní žalovaná.

K zániku práva nájmu bytu nemůže dojít konkludentním jednáním nájemce (např. faktickým odstěhováním se z bytu); právní vztah nájmu bytu tedy trvá i po odstěhování se nájemce. Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Jde o jeden ze základních způsobů zániku práva nájmu bytu. Dohoda o zániku práva nájmu bytu je právním úkonem (dvoustranným) a proto musí vyhovovat náležitostem vyplývajícím z ustanovení § 37 a násl. obč. zák.; mimo jiné musí mít - pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč. zák.) - písemnou formu. Přitom však projevy vůle účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich podpisů) nemusí být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u smluv o převodu nemovitostí (srov. § 40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s § 46 odst. 2 větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu bytu nejsou její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§ 710 odst. 3 obč. zák.); právo nájmu bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné dohodě.

Jestliže se žalované prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru, že N. R. dopisem ze dne 18. prosince 1992 oznámila ukončení svého nájemního vztahu k předmětnému bytu", a že Obvodní úřad v P. dopisem ze dne 30. prosince 1992 ukončení nájemního vztahu akceptoval", lze - s přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci - pokládat za správný rovněž právní závěr, podle něhož právo nájmu N. R. k předmětnému bytu zaniklo podle § 710 odst. 1 obč. zák. písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemkyní.

Nesvědčí-li N. R. právo nájmu (služebního) bytu, pak nemůže být aktivně věcně legitimována k podání žaloby na jeho vyklizení a věcná legitimace k takové žalobě svědčí pronajímateli, jak správně uzavřel odvolací soud. Nemůže se tak v projednávané věci uplatnit právní závěr, přijatý v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněném v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy, na nějž v dovolání odkázala žalovaná, totiž závěr, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, nemá pronajímatel aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu osobami bydlícími v bytě bez právního důvodu. Vyklizení bytu těmito osobami se může zásadně domáhat nájemce bytu.

Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl použit opodstatněně.

Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná (dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 29. července 1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. října 2001

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu