26 Cdo 449/2013
Datum rozhodnutí: 12.06.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 449/2013


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána , advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému MUDr. L. T., CSc. , zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha, Na hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 39/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 13 Co 28/2012-431, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 13 Co 28/2012-431, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. dubna 2011, č. j. 18 C 39/2009-321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. srpna 2011, č. j. 18 C 39/2009-342, a ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 18 C 39/2009-356, pokud jimi bylo rozhodnuto ohledně garáže jednotky č. 2147/203, umístěné v objektu bydlení budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4063 pro katastrální území S. a o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání žalobce odmítá. O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č.j. 18 C 39/2009-321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2011, č.j. 18 C 39/2009-342, a ze dne 11. 11. 2011, č.j. 18 C 39/2009-356, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit do 15 do dnů od právní moci rozsudku byt jednotku č. 2147/15 a garáž jednotku č. 2147/203, obě umístěné v objektu bydlení budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. 4063 pro katastrální území S. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětná garáž , resp. garáž , případně též předmětné nemovitosti ); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č.j. 13 Co 28/2012-431, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, vzal především za prokázáno, že Pražské stavební bytové družstvo (dále též Dlužník ) je zapsáno v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu a garáže, že na jeho majetek byl prohlášen konkurz s účinky ke dni 17. 4. 2009 a insolvenčním správcem byl ustanoven JUDr. Tomáš Pelikán, advokát se sídlem Praha 1, Dušní 22, jenž navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, že Dlužník jako budoucí převodce a Ing. arch. L. T. (otec žalovaného, zemř. dne 14. 1. 2005) jako budoucí nabyvatel uzavřeli ve dnech 10. 2. 1993 a 8. 9. 1993 dvě písemné smlouvy, v nichž se Dlužník zavázal, že s Ing. arch. L. T. uzavře do 90 dnů ode dne nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí smlouvu o majetkovém převodu předmětného bytu (dále jen Smlouva o smlouvě budoucí ze dne 10. 2. 1993 ) a dále do 6 měsíců ode dne zápisu nemovitosti do katastru nemovitostí smlouvu o majetkovém převodu garáže spolu s ideálním spoluvlastnickým podílem na nemovitosti (dále jen Smlouva o smlouvě budoucí ze dne 8. 9. 1993 ), že Ing. arch. L. T. byt (dne 4. 5. 1993) a garáž (dne 16. 9. 1993) převzal do užívání a zaplatil Dlužníku jejich předpokládanou kupní cenu (785.728,- a 95.500,- Kč) a že po jeho smrti přešla jeho práva a povinnosti vyplývající z citovaných smluv na žalovaného. Rovněž vzal za zjištěno, že žalovaný, resp. jeho otec předmětný byt a garáž užívali, řádně platili předepsané úhrady za služby včetně příspěvku do fondu oprav a daně z nemovitostí, a že Dlužník je opakovaně ujišťoval o jejich nepochybném nároku na převod vlastnického práva a o svém úmyslu na ně vlastnické právo k předmětným nemovitostem převést. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl především k závěru, že ačkoli žalovanému nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných nemovitostí, je namístě výkonu vlastnického práva realizovaného podanou žalobou soudní ochranu odepřít za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč.zák. ). V této souvislosti konstatoval, že v dané věci s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti žalovaný, resp. i jeho otec legitimně očekávali, že nastalý faktický stav bude následně stvrzen i po právní stránce, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 6. 2005, sp.zn. I. ÚS 353/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 124/2005) vyplývá, že obecné soudy jsou povinny existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku vážit stejně, jako ochranu vlastnického práva s tím, že je v takovém případě třeba posoudit, zda žalobce domáhající se ochrany svého vlastnického práva, vykonává toto své právo v souladu s dobrými mravy. Na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vyjadřuje především názor, že napadené rozhodnutí je vydáno v rozporu se závěry sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 6/2009 a ačkoli na ně odvolací soud odkazuje, neurčil, do jakého okamžiku lze žalobci právo s odkazem na § 3 odst. 1 obč.zák. odpírat, když zamítnutí žaloby je možné pouze pro tentokrát . Rovněž namítá, že v souzené věci není aplikovatelný nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 353/04, a to z důvodu zásadních skutkových i právních odlišností , které v dovolání dále rozvádí. V této souvislosti především vyjadřuje názor, že ze smluv o budoucích kupních smlouvách nevyplývá povinnost Dlužníka převést vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovaného, neboť šlo pouze o jeho obligační závazek uzavřít s žalovaným kupní smlouvy ; navíc tato povinnost již zanikla tím, že k jejich uzavření nedošlo ve sjednaných lhůtách, žalovaný se nedomáhal nahrazení jeho projevu vůle. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud nepřihlédl k jeho námitce promlčení nároků žalovaného ze Smlouvy o smlouvě budoucí; rovněž namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v části týkající se důvodů nepřevedení vlastnického práva k bytu a garáži na žalovaného. Ve vztahu k právnímu posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč.zák. vyjadřuje přesvědčení, že není možné aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti a namítá, že rozsudky soudů obou stupňů jej omezují trvale ve výkonu vlastnického práva a zakládají žalovanému právo nemovitosti užívat bezplatně, bez časového omezení a jakéhokoli užívacího titulu. Napadené rozhodnutí proto považuje za protiústavní a rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu; přitom poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1216/99 a cituje z jeho odůvodnění. V této souvislosti dále uvádí, že účastníkem řízení v postavení žalobce již není Dlužník, nýbrž insolvenční správce, který jedná na základě výslovných zákonných příkazů, podle nichž musí majetek dlužníka v tomto případě byt a garáž zpeněžit, čemuž však brání okupace jednotek žalovaným bez právního důvodu . Z toho dovozoval, že i kdyby snad bylo možné považovat za rozporné s dobrými mravy jednání Dlužníka, nemůže mít tato okolnost význam v řízení, kde jako žalobce vůbec nevystupuje, neboť případné morální prohřešky dlužníka by tím byly přenášeny na insolvenčního správce, resp. insolvenční věřitele, což nelze připustit. Dovolatel současně poukazuje na skutečnost, že žalovaný předmětné nemovitosti užívá po velmi dlouhou dobu zcela bezplatně, čímž se na úkor Družstva, resp. nyní insolvenčních věřitelů, bezdůvodně obohacuje, neboť zaplacené zálohy na kupní cenu bytu a garáže byly již dávno při běžné ceně nájmu spotřebovány na nájemné . Dále uvádí, že podle judikatury senátu 26 Cdo Nejvyššího soudu nelze zamítnout žalobu na vyklizení bytu (a tím spíše nebytové jednotky) pouze s odkazem na dobré mravy za situace, kdy od počátku neexistoval žádný právní titul k jeho užívání (např. rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 1488/2006 a 26 Cdo 3195/2008). Je toho názoru, že z již citovaného stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 6/2009 taktéž plyne, že úvaze o zamítnutí žaloby (jakožto opatření ultima ratio ) na základě výjimečné aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. musí předcházet úvaha o tom, zda nepostačí stanovení delší lhůty k vyklizení či přiznání přístřeší nebo jiné bytové náhrady; přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila, jak to Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 2938/2009 (v této souvislosti rovněž cituje z rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1113/2009. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v obsáhlém vyjádření k dovolání především uvedl, že nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3571/10 (jež vycházel ze shodného skutkového stavu) má účinky erga omnes a stal se závazným pramenem práva, poukázal na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2569/12, jímž Ústavní soud zcela odmítl argumentaci žalobce předestřenou i v tomto dovolání, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, resp. odmítnuto.
Ve vyjádření ze dne 19. 2. 2013 (doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 2. 2013) dovolatel reagoval na vyjádření žalovaného a vznášel proti němu argumenty.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. května 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále o.s.ř. ).
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že účastníci mohou měnit dovolací důvody a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají jen po dobu trvání lhůty k dovolání (§ 242 odst. 4 o.s.ř.); dovolací soud tak nemohl přihlížet k námitkám uplatněným ve vyjádření žalobce ze dne 19. 2. 2013, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolatel především napadá právní závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Závěr, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něho proto vychází.
Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; podle výkladu jsou dobré mravy měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti (poctivosti, čestnosti, vzájemnou úctou, tolerancí, důvěrou atd.) v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění; judikatura pojednávající o výkonu práv v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měly projevit (s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné).
Judikatura Nejvyššího soudu při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve věcech vyklizení bytu nebyla v minulosti jednotná, prošla vývojem, ke sjednocení došlo až přijetím stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněného pod R 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obecné pravidlo, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), se vztahuje na výkon veškerých soukromých práv a není důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob. Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na bytovou náhradu, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud i při řešení obdobných věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo 915/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 13. 12. 2012, sp.zn. I. ÚS 2569/12 - a z 18. 7. 2012, sp.zn. 26 Cdo 1531/2011 - ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 14. 3. 2013, sp.zn. II. ÚS 3942/12).
Úvaha odvolacího soudu, že výkon práva dovolatele, jenž se domáhá vyklizení žalovaného z předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy, není zjevně nepřiměřená. Přihlédl totiž ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatele, tak i na straně žalovaného - zejména, že Dlužník převzal v roce 1993 od jeho otce zálohu ve výši předpokládané ceny bytu (785.728,- Kč), předal mu byt do užívání, s prostředky disponoval po celou dobu, aniž by splnil svou smluvní povinnost (uzavřít smlouvu o převodu předmětného bytu do jeho vlastnictví, resp. do vlastnictví žalovaného, na něhož práva z této smlouvy přešla) a žalovaný měl za to, že do doby vložení jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí má právo předmětný byt užívat, což Dlužník nezpochybňoval. Zamítl-li dovolací soud žalobu na vyklizení předmětného bytu, nerozhodl, že žalovaný je oprávněn byt užívat trvale a bezúplatně. Zamítnutí žaloby je rozhodnutím jen pro tentokrát (srovnej R 6/2010), nebrání dovolateli, aby se vyklizení předmětného bytu domáhal znovu. Rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému ani nevzniklo právo užívat předmětný byt bezúplatně; úprava plnění podle § 451 a násl. obč.zák. při užívání bytu bez právního důvodu není tímto rozhodnutím nijak dotčena. Bez právního významu je pro posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. okolnost, že v tomto řízení nyní vystupuje na straně žalobce namísto dlužníka insolvenční správce. Je tomu tak proto, že otázka rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.) se posuzuje podle objektivních okolností, za nichž bylo právo vykonáno, a nikoli podle subjektu, který je vykonal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012, sp.zn. 26 Cdo 649/2012 ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 7. 11. 2012, sp.zn. I. ÚS 4033/2012).
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Jeho námitky však nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být jak je nepochybné ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Pro úplnost lze poznamenat, že v dané věci se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá v tomto směru po právní stránce zásadní význam a že pro řešení této otázky není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Za zásadně právně významnou však dovolací soud pokládá otázku, zda lze za použití § 3 odst. 1 obč.zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor (zde předmětné garáže) užívaných bez právního důvodu; uvedená otázka je totiž soudy neustále rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru (který ostatně dovolateli prospívá), že žalovaný užívá předmětnou garáž bez právního důvodu, a dovolací soud z něj proto vychází.
Podle § 126 odst. 1 obč.zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč.zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustálená soudní praxe dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč.zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 6. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod R 12/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku z 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč.zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. 1. 2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod R 7/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Od uvedených právních názorů se přitom judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3195/2008, z 13. 9. 2012, sp.zn. 26 Cdo 649/2012 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 7. 11. 2012, sp.zn. I. ÚS 4033/12/ a z 14. 11. 2012, sp.zn. 26 Cdo 2018/2012).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobu na vyklizení garáže (tj. nebytového prostoru), užívané žalovaným bez právního důvodu, lze zamítnout za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení předmětné garáže a ve výroku o nákladech řízení. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. června 2013 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu