26 Cdo 447/2005
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




26 Cdo 447/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobců a) I. N., a b) J. N., obou zastoupených advokátkou, proti žalované E. t., s. r.o., zast. advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 185/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, čj. 11 Co 25/2004-154, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.122,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 9. 2003, čj. 10 C 185/2000-114, uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 53.962,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 12. 2000 do zaplacení, žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 202.775,50 Kč s přísl. a zaplatit 12 % úrok z prodlení od 9. 4. 1999 do 27. 12. 2000 z částky 53.962,50 Kč a 2 % úrok z téže částky od 28. 12. 2000 do zaplacení, zamítl (výrok II. rozsudku). Dále soud prvního stupně ve výroku III. rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3.014,50 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 19. 4. 1999 do zaplacení, ve výroku IV. rozsudku zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 16.986,- Kč s přísl. a zaplacení 12 % úroku z prodlení z částky 3.014,50 Kč za prodlení od 9. 4. 1999 do 18. 4. 1999. Ve výrocích V. až VIII. soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, čj. 11 Co 25/2004-154, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v zamítavém výroku IV. a výrocích o nákladech řízení V., VI. a VII. potvrdil. Výrok II. odvolací soud změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 45.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 12. 2000 do zaplacení, jinak tento výrok potvrdil. Dále odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 93.765,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok III.) a dále potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud dále ve výroku V. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že již ve svém rozsudku ze dne 12. 11. 2002, čj. 17 Co 401/2002-91, vyjádřil, že žalovaná odpovídá za škodu, která vznikla v souvislosti s vadně poskytnutým plněním. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou je založen obstaravatelskou smlouvou a vadné plnění je při posuzování náhrady škody nutné považovat za protiprávní jednání. V důsledku vadného plnění dle obstaravatelské smlouvy byla žalobkyni způsobena škoda při nehodě autobusem na zahraničním zájezdu; předmětem obstaravatelské smlouvy bylo i obstaraní přepravy autobusem v průběhu zájezdu a je nerozhodné, že provozovatelem autobusu byl subjekt odlišný od žalované, která za škodu odpovídá podle ust. § 420 obč. zák.

Dále odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně nesprávně započetl plnění poskytnuté žalobkyni z jí uzavřených pojistných smluv u Č. pojišťovny a Č. p. pojišťovny jako plnění na náhradu škody ztížení společenského uplatnění, a že jí proto nenáleží v této výši plnění od žalované. Podle odvolacího soudu zjištěným následkům a poškození zdraví žalobkyně (vážné poškození páteře v poměrně mladém a produktivním věku, znemožnění pracovní činnosti, značné omezení v běžném životě, následky úrazu jsou trvalé a neodčinitelné) odpovídá v souladu s ust. § 6 a § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., v tehdy platném znění, zvýšení základního bodového ohodnocení 300 bodů na pětinásobek, tj. na částku 45.000,- Kč (30,- Kč za jeden bod), nikoliv jen zvýšení bodového ohodnocení na trojnásobek, jak rozhodl soud prvního stupně, a ani na devítinásobek, jak požaduje žalobkyně.

Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně má z titulu nároků uplatněných v řízení nárok na zaplacení slevy z ceny zájezdu ve výši 38.960,- Kč s přísl. (tato částka byla žalobkyni přiznána na základě pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 7. 2002, čj. 10 C 185/2000-69 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2002, čj. 17 Co 401/2002-91), na zaplacení částky 98.962,50 Kč za bolestné, ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění; vzhledem k tomu, že soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jen částku 53.962,50 Kč a v ostatním žalobu zamítl, odvolací soud tento výrok změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších 45.000,- Kč, tj. celkem 98.962,50 Kč s příslušným úrokem z prodlení.

Odvolání žalobce shledal odvolací soud nedůvodným, protože pokládal 5% slevu z ceny zájezdu za odpovídající intenzitě znehodnocení zájezdu pro žalobce v důsledku úrazu žalobkyně a ztotožnil se tak s názorem soudu prvního stupně.

Dovoláním ze dne 13. 12. 2004 napadla žalovaná výše uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména uvedla, že brojí proti názoru odvolacího soudu, podle něhož cestovní kancelář (dovolatelka) odpovídá za škodu na zdraví svého klienta (žalobkyně), která mu byla způsobena provozem dopravního prostředku při havárii autobusu a domnívá se, že za tuto škodu odpovídá provozovatel, případně řidič dopravního prostředku.

Odvolací soud vycházel podle dovolatelky nesprávně z toho, že vztah mezi žalobkyní a žalovanou byl vztahem z obstaravatelské smlouvy a že vadně poskytnuté plnění je třeba posuzovat jako protiprávní jednání. Pokud byla v důsledku vadného plnění poskytovaného dle obstaravatelské smlouvy způsobena žalobkyni škoda při nehodě autobusu na zájezdu pořádaném žalovanou, kdy předmětem obstaravatelské smlouvy bylo i obstarání přepravy autobusem v průběhu zájezdu, je nerozhodné, že provozovatel byl subjekt odlišný od žalované, která odpovídá za takto vzniklou škodu dle ust. § 420 obč. zák.

Dovolatelka je toho názoru, že v případě škody způsobené dopravním prostředkem se poškozený může domáhat náhrady škody vůči provozovateli dopravního prostředku podle ust. § 427 obč. zák. a proti řidiči dopravního prostředku dle ust. § 420 obč. zák., nikoliv proti cestovní kanceláři, pokud sama neprovozuje dopravní služby.

Odvolací soud podle dovolatelky při výkladu ust. § 420 odst. 3 obč. zák. neuvažoval o její exkulpaci a nebral na zřetel, že se v daném případě musí jednat o škodu způsobenou zaměstnanci žalované, popř. osobami, které jsou s ní v jiném (smluvním) vztahu. Dopravce neměl se žalovanou žádný smluvní vztah, neboť žalovaná objednala dopravu u jihoafrického touroperátora a neměla vliv na výběr konkrétního dopravce.

Dovolatelka v dovolání dále uvedla, že odkaz odvolacího soudu na rozsudky Nejvyššího soudu (v dovolání nebyly tyto rozsudky specifikovány, ani nebyly uvedeny v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, zřejmě by mohlo jít o rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2029/98 a sp. zn. 25 Cdo 1958/98, event. R 12/89 a R 4/81 uvedené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 11. 2002, čj. 17 Co 401/2002-94) nelze v této věci aplikovat, neboť se netýkají škody způsobené provozem dopravního prostředku. Stanovisko odvolacího soudu by se muselo týkat i havárií ostatních dopravních prostředků (letadel, lodí), přičemž je v rozporu s mezinárodními úmluvami a neguje ustanovení o zákonném pojištění odpovědnosti za škodu provozovatele dopravních prostředků (povinné ručení). Cestovní kanceláře nejsou pojištěny proti škodám, které vzniknou jejich klientům při nehodách dopravních prostředků, jimiž je přepravují v rámci zájezdu a případné pojištění by zasáhlo do ceny zájezdu tak, že by byl neprodejný.

V posuzovaném případě odvolací soud přiznal náhradu škody spočívající v zaplacení rozdílu mezi výdělkem a vyplacenými nemocenskými dávkami, popř. invalidním důchodem za krátké období a v dalších letech dosáhne tento rozdíl přes jeden milion korun; v současné době již byl uplatněn nárok za další období. Z toho je podle dovolatelky patrné, že vysoké nároky na náhradu škody z titulu odpovědnosti za dopravní nehodu povedou k úpadku cestovních kanceláří.

Dovolatelka je toho názoru, že přijetí závěru, že za škodu způsobenou dopravním prostředkem neodpovídá v posuzovaném případě řidič či provozovatel, ale cestovní kancelář, dojde k právnímu chaosu a zhroucení trhu produktů cestovních kanceláří a proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a dále aby zrušil zároveň výrok I. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně.

V podání ze dne 17. 1. 2005 se k dovolání vyjádřili žalobci a ve vyjádření uvedli, že dovolání je formálně nesprávné, neboť v dovolání není uveden dovolací důvod a proto je otázkou, zda lze dovolání projednat. Žalobci dále uvedli, že o právní odpovědnosti bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 185/2000 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 401/2002, neboť jimi byl potvrzen nárok žalobkyně z titulu utrpěného úrazu ve výši 38.960,- Kč a žalovaná nárok splnila. Předmětem dovolání je pouze další část finančního plnění za úraz, který žalobkyně utrpěla při zájezdu a pokud žalovaná brojí v obecné rovině proti nesprávnému názoru soudu v tomto stadiu řízení, postrádá tento postup logiku. Podle žalobců se žalovaná mýlí, pokud se domnívá, že žalobci byli v právním vztahu s provozovatelem autobusu v J. republice, neboť to byla žalovaná, kdo uzavíral všechna obchodní jednání, která se týkala ubytování, dopravy atd., a je mimo jakoukoli pochybnost, že v tomto konkrétním případě nese právní odpovědnost. Lze též předpokládat, že smlouvy uzavírané žalovanou s obchodními partnery v J. republice obsahují možnost domáhat se náhrady škody v případě jejího způsobení provozovatelem dopravního prostředku a pokud tomu tak není, jde o jeho neopatrnost. Argumentace žalovaného, že dojde k právnímu chaosu a zhroucení trhu produktů cestovních kanceláří je nepatřičné, a jde o úvahy do budoucna.

Žalobci jsou proto přesvědčeni, že dovolání je nedůvodné, nesprávné a mělo by být odmítnuto s tím, že žalovaný ponese náklady řízení žalobců.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti a bylo sepsáno advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4, § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda je v posuzované věci dovolání přípustné.



Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Z dovolání vyplývá, že dovolatelka formálně brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že v podstatě namítá, že pokud dojde k nehodě dopravního prostředku, který byl objednán cestovní kanceláří či jinou osobou, může se poškozený domáhat náhrady škody vzniklé na zdraví podle ust. § 427 obč. zák. vůči provozovateli dopravního prostředku a proti řidiči dopravního prostředku podle ust. § 420 obč. zák. a nikoliv na cestovní kanceláři na základě obecné odpovědnosti dle ust. § 420 obč. zák., tj. napadá ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada škody na zdraví, tj. za ztížení společenského uplatnění (ZSU), bolestné a náhrady za ztrátu na výdělku. Z obsahu dovolání nevyplývá, že by byl napaden některý z výroků rozsudku odvolacího soudu, který se týkal žalobce.

Při posouzení přípustnosti dovolání s ohledem na obsah dovolání, je třeba uvést, že ve výroku I. rozsudku odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 53.962,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 28. 12. 2000 do zaplacení z celkové částky 278.070,- Kč s přísl., představující škodu na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění) a náhradu za ztrátu na výdělku, a proti tomuto výroku je dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť v této části rozhodl soud prvního stupně jinak, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu; ve zbývající částce 202.775,50 Kč s přísl. však soud prvního stupně ve výroku II. rozhodl stejně jako v předchozím rozhodnutí tj. žalobu zamítl (viz dále).

Odvolací soud ve výroku II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 45.000,- Kč s přísl., jinak výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (odvolací soud tedy z částky 202.775,50 Kč s přísl. přiznal žalobkyni dalších 45.000,- Kč a ve zbývající částce 157.775,50 Kč s přísl. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil). Z toho je zřejmé, že dovolání je přípustné v části směřující proti výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč s přísl., a to podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud s ohledem na obsah dovolání a na výše uvedené se proto dále zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu v těch výrocích, popř. jejích částech, u nichž shledal dovolání přípustným, a které se týkají žalobkyně, a to z hlediska v dovolání uplatněných dovolacích důvodů, tj. konkrétně přiznáním náhrady škody na zdraví a náhrady za ztrátu na výdělku v částce 98.962,50 Kč (tj. 53.962,50 Kč a 45.000,- Kč s přísl.).

V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že cestovní kancelář odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni na zdraví provozem dopravního prostředku, havárií autobusu, k níž došlo v průběhu zahraničního zájezdu obstarávaného dovolatelkou, podle ust. § 420 obč. zák. a je toho názoru, že věc měla být posouzena podle ust. § 427 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku.

Ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalobci se přihláškou ze dne 8. 2. 1999 u žalované jako cestovní kanceláře přihlásili na zájezd s názvem O. J. v termínu od 5. 3. do 21. 3. 1999. Žalobci dne 5. 3. 1999 nastoupili na tento zájezd do J. republiky. V průběhu zájezdu došlo dne 10. 3. 1999 v J. republice k nehodě autobusu najatého žalovanou u místní společnosti, při které žalobkyně utrpěla úraz páteře, v jehož důsledku uplatňuje mj. náhradu škody na zdraví a ztrátu na výdělku podle ust. § 420 obč. zák., přičemž jí byla přiznána částka ve výši celkem 98.962,50 Kč s přísl.

Z uvedeného je zřejmé, že mezi účastníky byla na základě přihlášky ze dne 8. 2. 1999 uzavřena smlouva o obstarání zájezdu, která se řídí ust. § 733 a násl. obč. zák. Na základě této smlouvy se obstaravatel zájezdu, v tomto případě žalovaná jako cestovní kancelář, zavázala poskytnout objednatelům za úplatu plnění, jímž byl zájezd, v němž byla zahrnuta přeprava objednatelů do místa určení, ubytování, popř. poskytnutí dalších služeb. Právní úprava přitom připouští, aby obstaravatel použil k zajištění buď celého zájezdu třetí osoby, nebo, aby tyto osoby použil k zajištění některých služeb zájezdu, např. dopravce či ubytovatele, objednatel však zůstává v právním vztahu pouze s obstaravatelem (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 576/2000).

Podle § 14 odst. 4 zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, pokud není stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před účinností tohoto zákona, tj. před 1. 10. 2000, se však posuzují podle dosavadních předpisů.

Protože předmětná smlouva o obstarání zájezdu byla uzavřena dne 8. 2. 1999 a nároky z ní uplatněné v žalobě vznikly před 1. 10. 2000, je nezbytné věc posuzovat podle občanského zákoníku, ve znění účinném před 1. 10. 2000 a nelze tak postupovat podle ust. § 852a a násl. obč. zák.

Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se jedná o náhradu škody na zdraví (bolestné a ztížení společenského uplatnění) a náhrady ztráty na výdělku, spočívá na závěru, že žalovaná jako obstaravatel zájezdu poskytla žalobkyni vadné plnění, které neodpovídalo uzavřené smlouvě a vadné plnění je protiprávním jednáním (porušením smlouvy). V důsledku vadného plnění dle obstaravatelské smlouvy byla žalobkyni způsobena škoda při nehodě autobusu na zahraničním zájezdu, neboť předmětem obstaravatelské smlouvy bylo i obstarání přepravy autobusem v průběhu zájezdu a je nerozhodné, že provozovatelem autobusu byl subjekt odlišný od žalované. Žalovaná za vzniklou škodu tak odpovídá podle ust. § 420 obč. zák. a není třeba zkoumat zavinění příslušného pracovníka žalované přímo na místě v souvislosti se stavem autobusu a odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1958/98, ze dne 23. 8. 2000 a R 12/89 a R 4/81).

Podle § 420 odst. 1 a 2 obč. zák., v němž je upravena obecná odpovědnost, každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili; tyto osoby za škodu takto způsobenou neodpovídají. Odpovědnosti za škodu se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Škoda je podle § 420 odst. 2 obč. zák. způsobena právnickou osobou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají a jejich odpovědnost podle pracovně právních předpisů tím není dotčena. Osobou použitou při činnosti právnické nebo fyzické osoby může být její zaměstnanec, popř. zmocněnec nebo osoba použitá na základě smlouvy (subkontraktor).

Nárok na náhradu škody, která vznikla vadným plněním, nevylučuje skutečnost, že byly uplatněny nároky z odpovědnosti za vady (§ 510 obč. zák.). Vznikla-li tedy v důsledku vadného plnění škoda, kterou nemohou však být nároky vyplývající z odpovědnosti za vady, posuzuje se odpovědnost za takto vzniklou škodu podle ust. § 420 nebo § 421a obč. zák.

V posuzovaném případě, jak již bylo uvedeno, je třeba smluvní vztah mezi žalobci a žalovaným posuzovat podle ust. § 733 a násl. obč. zák., tedy podle ustanovení upravujících smlouvu o obstarání věci.

Podle § 733, 2 věta obč. zák. má obstaravatel, v tomto případě žalovaný, právo obstarat věc i prostřednictvím jiné osoby.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v rámci obstarání zájezdu do J. republiky žalovaný jako cestovní kancelář obstarával i dopravu, při níž došlo v J. republice k havárii a při níž byla žalobkyně zraněna a je nerozhodné, že žalovaná nebyla v přímém smluvním vztahu s dopravcem, ale dopravu zajišťovala prostřednictvím j. touroperátora.

V důsledku vadného plnění obstaravatelské smlouvy byla žalobkyni na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 7. 2002, čj. 10 C 185/2000-66, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2002, čj. 17 Co 401/2002-91, pravomocně přiznána sleva ve výši 38.960,- Kč s přísl., a to z žalobkyní uplatněné slevy ve výši 60.000,- Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta (tj. v částce 21.330,- Kč). Žalobci pak byla z požadované slevy za vadné plnění ve výši 20.000,- Kč přiznána částka 3.014,50 Kč s přísl., a to rozsudkem Obvodního soudu v Praze 7, čj. 10 C 185/2000-114, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, čj. 11 Co 25/2004-154, přičemž tento výrok je pravomocný a nebyl žalobcem napaden dovoláním.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný z titulu vadného plnění obstaravatelské smlouvy poskytl žalobcům slevu z ceny zájezdu, resp. tato sleva byla stanovena pravomocným rozhodnutím soudu, a z toho je patrné, že došlo ze strany žalovaného k porušení smluvní povinnosti, což žalovaný v dovolání nikterak nezpochybňuje a taktéž nezpochybňuje, že žalobkyni v průběhu zájezdu, který obstarával, vznikla škoda na zdraví a poté ztráta na výdělku.

Dovolací soud vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc správně. Pokud žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody podle ust. § 420 obč. zák. a jestliže odvolací soud shledal, že jsou v daném případě splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle uvedeného ustanovení, nelze v tomto postupu shledat pochybení.

Pro úplnost je vhodné též uvést, že na základě implementace Směrnice Rady Evropských společenství č. 90/314 EHS z 13. 6. 1990 o hotových programech na cesty, prázdniny a zájezdy byla s účinností od 1. 10. 2000 do občanského zákoníku zahrnuta právní úprava cestovní smlouvy (§ 852a a násl. obč. zák.) a v ust. § 852i odst. 1 obč. zák. bylo mj. stanoveno, že cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou porušením povinnosti se cestovní kancelář může jen za podmínek uvedených v § 852j odst. 2 obč. zák. Z toho je zřejmé, že, i když se tato právní úprava na posuzovaný případ nevztahuje, je prosazována zvýšená ochrana zákazníka cestovní kanceláře a i k tomu je třeba přihlížet.

Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že neshledal dovolání žalovaného důvodným, rozhodl podle ust. § 243b odst. 2 o.s.ř. tak, že dovolání zamítl v části týkající se žalobkyni přiznané náhrady škody na zdraví a ztrátě na výdělku.

Ve vztahu k žalobci nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno, neboť z obsahu dovolání vyplývá, že jím nebylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno.

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o.s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.122,- Kč (§ 3, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelé soudní rozhodnutí může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. března 2007

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu