26 Cdo 4437/2009
Datum rozhodnutí: 17.02.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 706 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 4437/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 3 , se sídlem Praha 3, Havlíčkovo nám. 9, proti žalovanému A. Č. , zastoupenému JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Jeseniova 1151/55, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 C 118/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2009, č. j. 11 Co 68/2009-43, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, č. j. 11 Co 68/2009-43, potvrdil rozsudek ze dne 12. 12. 2008, č. j. 21 C 118/2007-29, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt o velikosti 1+1, I. kategorie ve 2. podlaží domu č. p. 1916 v P. 3, k. ú. Ž., ul. J. 89 (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně má ve správě předmětný dům ve vlastnictví hl. m. P., že původní nájemkyní bytu byla B. Č., matka žalovaného, jež zemřela dne 17. 12. 2006, že žalovaný se o ni z důvodu její nemoci před její smrtí pečlivě staral, a že je nájemcem družstevního bytu o velikosti 2+1, II. kategorie v P. 3, Z. H. 11/1665, jakož i členem Bytového družstva Ohrada, družstvo. Na tomto skutkovém podkladě dovodily, že žalovaný nesplnil jednu z podmínek pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ), a to neexistenci vlastního bytu, neboť ke dni smrti své matky disponoval právním titulem, který zakládá právo k bydlení. S ohledem na tento závěr se již blíže nezabývaly naplněním druhé podmínky, tj. vedením společné domácnosti žalovaného s jeho matkou, neboť k přechodu práva nájmu bytu musí být splněny obě uvedené podmínky současně. Žalovaný, na něhož nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, tak bez právního důvodu zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, která se právem (§ 126 odst.1 obč. zák.) domáhá jeho vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Naplnění posléze uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud (soud prvního stupně) v daném případě neaplikoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., ač o možnosti jeho použití existuje ustálená judikatura soudů vyššího stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000 a ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1425/2007). Domnívá se, že za situace, kdy soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že se o svou matku pečlivě staral, je uplatnění § 706 odst. 1 obč. zák. v plném rozsahu a bez dalšího posouzení okolností případu a následné rozhodnutí o vyklizení ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, nepřiměřenou tvrdostí zákona , a že takový výkon práva je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Přípustnost dovolání pak výslovně spatřuje v tom, že dovolací soud dosud nezkoumal povinnost soudů přihlížet při posuzování přechodu nájmu k ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. , zejména v tom smyslu, zda osoba, žijící se zemřelým nemá k bytu citový vztah, jež jí neumožňuje jej opustit, resp. s ohledem na citový vztah k zemřelé blízké osobě jej není schopna opustit v krátké době po její smrti, a zda tyto skutečnosti mohou být důvodem pro zamítnutí žaloby na vyklizení či stanovení delší lhůty k vyklizení či spojení povinnosti vyklidit s poskytnutím náhradního bytu . Zároveň se domnívá, že soudy obou stupňů jej měly jako účastníka nezastoupeného zástupcem poučit dle § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit důkazy k tvrzením o okolnostech soužití s matkou, aby soud mohl nesoulad výkonu práv žalobce s § 3 odst. 1 obč. zák. řádně prozkoumat. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů.

Žalobkyně se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím s tím, že za situace, kdy žalovaný má svou bytovou potřebu dostatečně zajištěnu (je nájemcem jiného bytu), není důvod pro aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák., a že obecní byt by měl být využit pro uspokojení bytové potřeby nebydlícího občana. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. června 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Otázka, s níž dovolatel spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí přípustnost dovolání založit nemůže.

Judikatura dovolacího soudu je totiž ustálena v názoru, že ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. nelze eliminovat zákonem požadované podmínky pro přechod práva nájmu bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96, uveřejněný pod č. 151 v časopise Soudní judikatura 21/98, dále např. rozsudky z 12. 4. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1261/2004, z 19. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1199/2005, a z 29. 10. 2008, sp.zn. 1105/2007 /ústavní stížnost proti posléze uvedenému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky z 23. 2. 2009, sp.zn. IV. ÚS 259/2009/). Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel poukazoval, na danou věc nedopadají, neboť vycházejí z jiného skutkového stavu (nešlo v nich o otázku přechodu nájmu bytu).

Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k povinnosti vyklidit byt, resp. k podmínkám jeho vyklizení (stanovení delší lhůty, bytová náhrada), neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Ostatně svědčí-li žalovanému právní důvod bydlení, způsobilý trvale uspokojit jeho bytovou potřebu (což bylo právě překážkou přechodu práva nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák.), nelze shledat požadavek žalovaného oprávněným. Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2178/2003, a ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3318/2009) naopak dovodila, že na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze vyklizovanému odepřít právo na bytovou náhradu, vyplývající jinak ze zákona (což není daný případ); o takovou situaci může jít např. tehdy, má-li vyklizovaný (jiný) vlastní byt.

Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však uvedená námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že namítaný nedostatek poučení dle § 118a o. s. ř. se měl týkat okolností, jež jak vyplynulo z výše uvedeného nebyly pro právní posouzení věci relevantní.

Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2011

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu