26 Cdo 442/2010
Datum rozhodnutí: 09.06.2011
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 442/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Portorosa s.r.o. , se sídlem Praha, Francouzská 836/31, zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, proti žalované Ing. arch. L. B. , zastoupené JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 5 C 145/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2009, č.j. 14 Co 481/2008-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Jana Jiříčka, advokáta se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 7. 2008,
č. j. 5 C 145/2007-50, uložil žalované povinnost vyklidit ,,ateliér v pátém patře,
včetně pracovny a pochozí terasy nad tímto ateliérem, vše v domě č.p. 1234 v Praze 3, Ondříčkova 17 (dále jen předmětné prostory resp. prostory a předmětný dům )
do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 30. 1. 2009, č. j. 14 Co 481/2008-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal především za zjištěno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že nebytové prostory (ateliér) byly výměrem tehdejšího odboru bytového hospodářství ONV
v Praze 3 z 23. 6. 1971 přiděleny E. B. (otci zemřelého manžela žalované),
v němž bylo výslovně uvedeno, že nesmí být zneužity k bydlení. Rovněž vzal za prokázáno,
že dne 19. 7. 1983 uzavřel Ing. arch. P. B. (zemřelý manžel žalované) s OPBH v Praze 3 dohodu o užívání bytu , v níž byly předmětné prostory označeny jako byt
(dále jen dohoda ze dne 19. 7. 1983 ), že dohoda ze dne 19. 7. 1983 byla uzavřena na podkladě kolaudačního rozhodnutí odboru výstavby ONV v Praze 3 ze dne 30. 8. 1982
(dále jen rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982 ), ve kterém jsou předmětné prostory charakterizovány jako nebytové pracovna a pochozí terasa nad stávajícím ateliérem,
a že v dokladech stavebního úřadu, týkajících se předmětného domu, se nalézá pouze původní plán označený jako podkroví a půda , že žalovaná a její zemřelý manžel užívali dlouhodobě předmětné prostory k bydlení, přičemž po smrti manžela v nich dál bydlí žalovaná s dcerou, a že předchozí pronajímatelé jednali s B. jako s nájemci bytu, jejich bydlení v předmětných prostorách akceptovali. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že dohoda ze dne 19. 7. 1983 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni jejího uzavření (tj. ve znění
do 31. 12. 1991 /dále jen obč. zák. před novelou /), neboť jí nepředcházelo rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu do užívání
podle § 154 odst. 1 obč. zák. před novelou; rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982, na které se dohoda ze dne 19. 7. 1983 odvolává, takovýmto rozhodnutím není. Konstatoval, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 125 odst. 2 stavebního zákona ,
neboť se zachovaly doklady, z nichž bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena; nejde proto o situaci, kdy dostupné doklady nemohly být dohledány. V této souvislosti odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 2. 2008, sp.zn. 16 Co 28/2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 6 C 150/2007 (v němž byla vyřešena předběžná otázka, že předmětné prostory nejsou bytem a že žalované k nim nesvědčí právo nájmu bytu). Podle názoru odvolacího soudu nemohla být nájemní smlouva uzavřena ani konkludentním způsobem (v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994), neboť konkludentní souhlas nelze dovodit pouze z toho, že předchozí vlastníci domu bydlení žalované a jejího zemřelého manžela akceptovali a za užívání předepisovali nájemné jakoby šlo o byt. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) zabránit požadavku na její vyklizení a žalobu zamítnout. S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem na straně obou účastníků pak s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. ve shodě se soudem prvního stupně vázal vyklizovací povinnost žalované na zajištění náhradního bytu, byť neshledal přiléhavým jeho závěr o tom, že žalovaná byla dlouhodobě v dobré víře, že předmětné prostory jsou bytem; požadavku žalované, aby její vyklizovací povinnost byla podmíněna zajištěním přiměřeného náhradního bytu nevyhověl, neboť nejde o vyklizení bytu, a žalobce by byl ve výkonu svého vlastnického práva neúměrně omezován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž (aniž zdůvodnila jeho přípustnost a důvodnost odkazem na příslušná zákonná ustanovení ) uvedla, že napadené rozhodnutí je nesprávné a má po právní stránce zásadní význam, a to zejména ohledně otázek: a) jak posoudit stavební určení prostor v nástavbě, resp. vestavbě domu (a to s ohledem na okolnosti, jež uvádí), a b) zda bylo na místě žalobu zamítnout, příp. vázat vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V souvislosti s otázkou ad a) namítá, že za situace, kdy pro stavbu nejsou zachovány žádné doklady ve smyslu věty první § 125 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., je pro závěr o jejím stavebním určení nutné zkoumat, k jakému účelu je tato stavba svým stavebně technickým určením vybavena, přičemž soudu prvního stupně vytýká, že se věcí z tohoto hlediska nezabýval. V souvislosti s určením charakteru předmětných prostor vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navržené důkazy. Současně vyjadřuje názor, že žaloba měla být zamítnuta již proto, že žalobce neprokázal existenci a stavební určení předmětných prostor, které ani dostatečně nespecifikoval tak, aby byl vyhovující výrok soudu vykonatelný. Dovolatelka v souvislosti s otázkou ad b) namítá, že žaloba na vyklizení předmětných prostor měla být pro rozpor s dobrými mravy zamítnuta, neboť vyhovění žalobě je s ohledem na mnohaletou dobrou víru, že prostor,
kterého se žaloba týká, je bytem a na jejich dlouholeté užívání k bydlení v rozporu s dobrými mravy. Současně uvádí, že je ovdovělá samoživitelka a nemá spolu s dcerou jinou možnost bydlení. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 3 Cdon 69/96 a sp.zn. 3 Cdon 51/96, která rovněž cituje, a vyjadřuje názor, že závěry v nich obsažené lze rovněž vztáhnout na případy bydlení v ,,prostoru, který je posléze shledán jako nebytový . Dovolatelka má za to, že za situace, kdy soud neshledal rozpor požadavku na vyklizení s dobrými mravy, měl její vyklizovací povinnost vázat na zajištění přiměřeného náhradního bytu. V této souvislosti poukazuje na ,,ustálené rozhodování soudů a vyjadřuje nesouhlas s názorem, že na zajištění přiměřeného náhradního bytu lze vázat jen vyklizení ,,prostoru kolaudovaného jako byt. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že citovaná judikatura Nejvyššího soudu se týká skutkově zcela odlišné věci, obsáhle vyvracel dovolací námitky žalované a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno
dne 30. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelkou označené otázky přípustnost dovolání nezakládají.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že dovolatelka námitkami, které uvádí v souvislosti otázkou ad a) uplatňuje především dovolací důvod podle § 241 odst. 3 o. s. ř., spočívající v nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištěních, z čehož dovozuje nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Pokud jde o námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů (ohledně faktického stavebně technického stavu a způsobu užívání předmětných prostor), dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3
o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pro úplnost lze dodat, že otázkou charakteru předmětných prostor se zabýval odvolací soud již v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2008, sp.zn. 16 Co 28/2008, na které odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolání proti označenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 17. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 3126/2008, a od závěrů v něm uvedených nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka označená ad b), tj. zamítnutí žaloby na vyklizení předmětných prostor pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 14. 11. 2002, sp.zn. 26 Cdo 3050/2000, z 17. 12. 2003,
sp.zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 128/2003, z 17. 6. 2004,
sp.zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt (prostory užívané k bydlení) bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.
Je třeba ovšem poukázat na to, že následně byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp.zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu
(nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy,
se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě vyhověl a s přihlédnutím k poměrům na straně žalobce i žalované (a to i okolnostem, namítaným v dovolání /s výjimkou dobré víry žalované/ - viz odůvodnění jeho rozsudku) vázal její povinnost k vyklizení za použití § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního bytu, nelze mu vytýkat, že se odchýlil od posléze vyjádřeného právního názoru, neboť ani dovolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu podmínky pro zamítnutí žaloby neshledal.
Pokud dovolatelka namítá, že její povinnost k vyklizení měla být vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu, je třeba poukázat na to, že v ustálené soudní praxi je jednoznačně zastáván názor, že právo na přiměřený náhradní byt přísluší nájemci bytu , a to jen v případech v zákoně taxativně výslovně stanovených (srov. § 712 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Náhradní byt, na jehož zajištění váže soud za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. povinnost k vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, se nemůže nacházet v jiné obci, než je byt vyklizovaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 688/2004).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou v dané věci založit ani námitky dovolatelky, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (neprovedení navržených důkazů soudem prvního stupně a nevykonatelnost vyhovujícího výroku jeho rozsudku). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalované směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 2 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§ 137 odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Brně dne 9. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká
předsedkyně senátu