26 Cdo 4402/2011
Datum rozhodnutí: 17.07.2012
Dotčené předpisy: § 177 odst. 2 obč. zák.




26 Cdo 4402/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. P. , bytem S., zastoupené Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 22, proti žalovaným 1/ A. P., bytem T., zastoupenému JUDr. Miroslavem Chovancem, advokátem se sídlem Strážnice, Skácelova 696, a 2/ L. L. , bytem B., o určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 980/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2011, č. j. 38 Co 294/2009-188, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Chovance, advokáta se sídlem Strážnice, Skácelova 696, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. V poměru mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. května 2005, č. j. 5 C 980/2001-115, výrokem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti dohody o převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu o velikosti 1+2 v I. podlaží domu v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ) uzavřené mezi žalovanými A. P. a L. L. dne 21. července 1998 a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II., III. a IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. února 2007, č. j. 38 Co 395/2005-133, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil ho v nákladových výrocích II. a IV. (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výroky IV. a V.).
Z provedených důkazů zjistil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně následující skutkový stav. Žalobkyně a první žalovaný uzavřeli 2. července 1983 manželství a 15. listopadu 1984 uzavřeli s P. H. dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, přičemž téhož dne požádali Stavební bytové družstvo V. o převod členských práv a povinností k bytu a předložili mu prohlášení o majetkovém vypořádání. Na základě zápisu o odevzdání a převzetí družstevního bytu ze dne 17. prosince 1984 předmětný byt převzali. Dne 20. září 1988 podepsali žalobkyně a první žalovaný prohlášení o rozdělení společného majetku, podle něhož si měl první žalovaný ponechat předmětný byt, a v říjnu 1988 se žalobkyně s dcerou z předmětného bytu odstěhovala do garzoniéry, kterou jí poskytl její zaměstnavatel; garzoniéru měla zařízenou věcmi, které si pořídila s prvním žalovaným za trvání jejich manželství. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 27. prosince 1988, sp. zn. 4 C 338/88, bylo manželství žalobkyně a prvního žalovaného pravomocně rozvedeno ke dni 24. ledna 1989. V roce 1994 se žalobkyně přestěhovala do podnájmu ve V. Od října 1988 předmětný byt nenavštívila, neprojevila ani zájem se do něj dostat a prvního žalovaného nevyzvala k předání klíčů od bytu a umožnění vstupu do něj. Dne 21. července 1998 uzavřeli žalovaní dohodu o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu (dále též jen dohoda ze dne 21. července 1998 ). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli ústní dohodu o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu s tím, že jako člen družstva bude dále nájemcem bytu první žalovaný a že žalobkyně se z bytu vystěhuje bez bytové náhrady. Uzavření uvedené dohody ze strany žalobkyně odůvodnil konstatováním, že žalobkyně od října 1988 byt nenavštívila, neměla zájem se do bytu dostat, přestože od něj neměla klíče, žádným způsobem žalovaného č. 1 nevyzývala k předání klíčů a umožnění vstupu do bytu, a proto se jeví nepravděpodobné, že by v bytě měla své osobní věci, které by mohla 10 let postrádat . Odvolací soud pak dovodil, že dohodu o dalším užívání předmětného bytu (dohodu ve smyslu § 177 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. dále jen obč. zák. před novelou ) žalobkyně a první žalovaný uzavřeli konkludentně. Na konkludentní uzavření dohody ve smyslu § 177 odst. 1 obč. zák. před novelou ze strany žalobkyně přitom usoudil z toho, že žalobkyně ještě za trvání manželství se z bytu spolu s nezletilou dcerou odstěhovala, vzala si sebou částečně bytového zařízení a po dobu více než 13 let o byt žádným způsobem neprojevila zájem, neusilovala o jeho užívání a nesnažila se věc řešit např. podáním žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu ; za této situace SBD V. pokládalo za jediného nájemce předmětného bytu prvního žalovaného, který byt užíval a platil z něho nájemné, a nemělo proto pochyb o tom, že je to první žalovaný, kdo může platně převést členská práva a povinnosti na jiný subjekt, což se stalo (platnou) dohodou ze dne 21. července 1998. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 26 Cdo 2820/2007-157, citované rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Ve zmíněném (zrušujícím) rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že za situace, kdy se soud nezabýval posouzením, zda jeden z rozvedených manželů (společných uživatelů družstevního bytu) projevil, byť konkludentně, vůli směřující k uzavření dohody ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou, nemohl uzavřít, že taková dohoda byla sjednána.
Následně soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 3. dubna 2009, č. j. 5 C 980/2001-169, výrokem I. žalobě vyhověl a určil, že dohoda ze dne 21. července 1998 je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
V reakci na zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu se soud prvního stupně v následném řízení zabýval otázkou, zda žalobkyně a první žalovaný uzavřeli po rozvodu manželství konkludentně dohodu ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou. Ke zjištění rozhodných skutečností vyslechl svědky označené prvním žalovaným a usoudil, že z jednotlivých svědeckých výpovědí nelze bez dalšího dospět k závěru, že žalovaný č. 1 unesl důkazní břemeno o existenci konkludentní dohody na straně obou rozvedených manželů o zrušení práva společného užívání předmětného družstevního bytu . Za této situace žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 16. června 2011, č. j. 38 Co 294/2009-188, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu na určení neplatnosti dohody ze dne 21. července 1998 zamítl (výrok I.). Změnil ho rovněž v nákladových výrocích II. a III. (výroky II. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a druhým žalovaným před soudy všech stupňů (výrok III.).
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení výslechem svědkyň I. K., B. M. a M. Ř., vzal odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná a první žalovaný ještě před rozvodem manželství uvažovali rovněž o dalším užívání předmětného bytu, jak o tom vypovídá zejména jejich prohlášení o rozdělení společného majetku ze dne 20. září 1988 (dále jen Prohlášení ), jež však vzhledem k tomu, že bylo sjednáno za trvání manželství nelze považovat za (platnou) dohodu ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou. Po rozvodu manželství se však ústně dohodli shodně jako v Prohlášení na tom, že předmětný byt bude dále užívat první žalovaný. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že v důsledku platně uzavřené ústní dohody o dalším užívání předmětného bytu (dohody ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou) se první žalovaný stal výlučným uživatelem bytu a jediným členem bytového družstva. Uzavřel, že za tohoto stavu není dohoda o převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu ze dne 21. července 1998 neplatná a žaloba, jíž se žalobkyně domáhá určení neplatnosti uvedené dohody, tudíž nemůže být důvodná. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Vyjádřila přesvědčení, že svědeckými výpověďmi se nepodařilo nadevší pochybnost prokázat, že s prvním žalovaným uzavřela po rozvodu manželství ústní dohodu o dalším užívání předmětného bytu. V této souvislosti zdůraznila, že slyšení svědci popisovali jejich vzájemná jednání o dalším užívání bytu spíše jako debatu či konstatování, že mělo dojít k uzavření dohody, a to vždy v jiném časovém okamžiku , přičemž je zcela nepochybné, že tuto dohodu neuzavírali před vyslýchanými svědky, pouze měli její uzavření před svědky deklarovat . Podle jejího mínění tudíž z provedených svědeckých výpovědí není možné jednoznačně usoudit, že uvedenou dohodu uzavřeli již jako rozvedení manželé, kteří jedině mohou takovou dohodu platně uzavřít. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolací soud zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) lze uplatněné dovolací námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud s přihlédnutím k obsahu spisu shledal, že ve vztahu ke skutkovému zjištění, že dovolatelka a první žalovaný uzavřeli po rozvodu manželství ústní dohodu o dalším užívání bytu (ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou), vzal odvolací soud v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (přečtených listinných důkazů a výpovědí svědků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Bylo-li ve vztahu k uvedenému skutkovému zjištění dovolatelkou argumentováno, že svědeckými výpověďmi se nepodařilo nadevší pochybnost prokázat, že po rozvodu manželství uzavřela s prvním žalovaným ústní dohodu o dalším užívání předmětného bytu, je v této souvislosti zapotřebí zdůraznit následující. Z obsahu spisu vyplývá (a ostatně tak to konstatoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku), že existenci ústní dohody ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. před novelou mezi žalobkyní a prvním žalovaným potvrdily především svědkyně I. K., B. M. a M. Ř., které odvolací soud v rámci opakování dokazování v odvolacím řízení vyslechl při odvolacím jednání dne 16. června 2011 (srov. protokol o jednání na č. l. 185 186 spisu). Přitom svědkyně B. M. (jejíž výpověď stejně jako výpověď ostatních jmenovaných svědkyň pokládal odvolací soud za věrohodnou) ve své výpovědi uvedla, že někdy v březnu nebo dubnu roku 1989, tj. již v době po rozvodu manželství žalobkyně a prvního žalovaného (jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 24. ledna 1989), byla přítomna jejich rozhovoru, při němž se shodli na tom, že předmětný byt zůstává (zůstal) prvnímu žalovanému a žalobkyně si ponechá jeho zařízení, které si již dříve z bytu odstěhovala. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně a první žalovaný uzavřeli po rozvodu manželství ústní dohodu ve smyslu § 177 odst. 2 věty druhé obč. zák. (obsahově korespondující s jejich předběžnou dohodou zaznamenanou v Prohlášení), a to nejpozději v březnu, resp. dubnu roku 1989, kdy se před naposledy jmenovanou svědkyní shodli na jejím shora uvedeném obsahu (srov. § 44 obč. zák. před novelou). Skutečnost, že mezi nimi i po rozvodu jejich manželství panovala shoda v tom, že předmětný byt bude nadále užívat pouze první žalovaný, pak potvrdila rovněž svědkyně M. Ř. (viz č. l. 185 a 186 spisu) a ve své první výpovědi před soudem prvního stupně též svědkyně I. K. (viz č. l. 112 verte spisu), která uvedla, že před ní po rozvodu manželství žalobkyně k výslovnému dotazu prvního žalovaného prohlásila, že platí jejich dohoda, že on má byt a ona věci , tj. nejen že před zmíněnou svědkyní deklarovala existenci citované dohody, nýbrž také už jako rozvedená vyjádřila vůči prvnímu žalovanému vůli být touto dohodou vázána (slovy dohoda platí ), a to za situace, kdy z jeho jednání (z toho, že po ní žádal potvrzení uvedené dohody před svědkyní) i jí bylo (muselo být) zřejmé, že s ní tuto vůli sdílí (rovněž chce být zmíněnou dohodou vázán). Se zřetelem k řečenému tedy lze konstatovat, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkové závěry odvolacího soudu (o uzavření ústní dohody o dalším užívání předmětného bytu po rozvodu manželství) jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tudíž nebyl užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud je toho názoru, že byť vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 v sešitě č. 2 z roku 1988 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR) platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (druhého z nich), nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že vyjádření k dovolání podal pouze první žalovaný. S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelkou a prvním žalovaným podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které prvnímu žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Protože v poměru mezi dovolatelkou a druhým žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu