26 Cdo 438/2001
Datum rozhodnutí: 21.03.2001
Dotčené předpisy:




26 Cdo 438/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P., proti žalované J. D., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 111/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2000, č.j. 53 Co 325/2000 - 55, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 4. 2000, č.j. 22 C 111/99 - 38, byla žalovaná zavázána vyklidit byt č. 8, II. kategorie ve 4. podlaží domu č.p. 444 v P., sestávající z 1 pokoje a 1 kuchyně s příslušenstvím (dále jen "předmětný byt" nebo "byt"), a odevzdat jej žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že na žalovanou nepřešel smrtí nájemce A. P. (jejího otce) nájem předmětného bytu, neboť nebylo prokázáno, že by v době nájemcovy smrti byla žalovaná příslušnicí jeho domácnosti.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2000, č.j. 53 Co 325/2000 - 55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zavázal žalovanou, aby žalobkyni nahradila náklady odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil i odvolací soud, že nebyly naplněny zákonné předpoklady pro přechod nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., když se žalované nepodařilo prokázat, že žila se svým otcem v době jeho smrti ve společné domácnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2000, podala žalovaná dne 13. 12. 2000 dovolání, jehož přípustnost opřela o tvrzení, že "odvolací soud vyslovil v poučení svého odvolacího rozsudku, že je dovolání přípustné". V dovolání uplatnila (a podrobně zdůvodnila) výtku, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na nesprávném zhodnocení provedených důkazů, a navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek obvodního soudu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a označuje způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.

Dovolací soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst.1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé - jako tomu bylo v projednávané věci - dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tedy v případě, byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě však z § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání žalované dovodit nelze, neboť potvrzený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 byl jeho prvým rozhodnutím ve věci.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je rovněž přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí tuto přípustnost vyslovil, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Ani o toto procesní ustanovení však není možno v souzené věci přípustnost dovolání žalované opřít, protože ve výrokové části potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze, jak je patrno z protokolu o odvolacím jednání i z písemného vyhotovení rozsudku, přípustnost dovolání vyslovena nebyla.

Nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka (žalovaná) vůbec neučinila návrh, aby tato přípustnost byla odvolacím soudem vyslovena.

Za popsané situace by bylo dovolání přípustné pouze za předpokladu, že řízení trpělo některou vad působících zmatečnost, uvedených formou taxativního výčtu v § 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř.; k takovým vadám (jejichž existence je současně dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka však netvrdí, že by řízení bylo stiženo zmatečností a z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.

Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že přípustnost dovolání nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že obecné poučení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku, které rozsudek odvolacího soudu obsahuje ve své závěrečné části, může tuto přípustnost založit; není tomu tak, neboť nejde o výrok rozsudku ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. Její dovolání proto muselo být podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto, aniž se dovolací soud mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení žádné náklady, k jejichž úhradě by jinak byla dovolatelka, nesoucí procesní zavinění na tom, že dovolání bylo odmítnuto, povinna.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2001

JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková