26 Cdo 4371/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 698 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



26 Cdo 4371/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně FULL ACCOUNT INVESTMENT s.r.o. , se sídlem v Opočně, Pohořská 670, IČO 04065590, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalovaným 1) MUDr. L. Š. , Ph.D. , O. a 2) N. Š. , O., zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o zaplacení částky 112.948 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 156 C 252/2011, o dovolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2016, č. j. 11 Co 370/2015-186, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 156 C 252/2011-85, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit částku 112.948 Kč s příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení (výrok I.) ; současně rozhodl , že je žalobkyně povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 64.469 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 3. 2016, č. j. 11 Co 370/2015-186, z měnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 56.474 Kč (výrok I.), ve zbývající části (v níž byla žaloba o zaplacení částky 56.474 Kč včetně veškerého příslušenství zamítnuta) jej potvrdil (výrok II.); zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní uplatnili vůči žalobkyni (její právní předchůdkyni) v dopise ze dne 6. 12. 2007 slevu na nájemném ve výši nejméně 60 % z důvodu absence dodávky tepla, přičemž tato sleva byla mimo vší pochybnost požadována až do odstranění závad. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že žalovaní v roce 2008 nájemné platili. Odvolací soud považoval s ohledem na délku topné sezóny a způsob užívání bytu žalovanými za přiměřené a spravedlivé, aby zaplatili z dlužného nájemného za žalované období částku 50 %, tj. 56.474 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně došel k závěru, že plnění pronajímatele (žalobkyně) a nájemců (žalovaných) nejsou vzájemně podmíněna, a proto nájemce nemůže přestat zcela platit nájemné (pokud v tomto rozsahu nebyla řádně uplatněna oprávněná sleva). Požadavku na zaplacení příslušenství (poplatku z prodlení) nevyhověl s ohledem na povahu vzájemných vztahů mezi účastníky a nekonformní chování žalobkyně jako pronajímatele. S ohledem na výsledek sporu, tj. že každý z účastníků byl úspěšný pouze v rozsahu jedné poloviny, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobkyně i žalovaní, žalobkyně ve výrocích II., III. a IV., žalovaní ve výroku I. Odvolacímu soudu vytýkali (každý ze svého úhlu pohledu) nepřiměřenou výši poskytnuté slevy na nájemném a nesprávnou úvahu o rozporu výkonu uplatněného práva s dobrými mravy. Žalobkyně dále namítala, že sleva uplatněná dopisem ze dne 6. 12. 2007 se již nevztahuje na období od 1. 1. 2009 do 31. 10. 2011 (za něž je požadováno dlužné nájemné), jestliže žalovaní v roce 2008 nájemné hradili, žalovaní poukazovali na vady, jimiž zatížil odvolací soud své řízení a které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně ani žalovaných nejsou přípustná podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen o. s. ř. , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak.
S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ), je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ).
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 698 odst. 1 obč. zák. nájemce má právo na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel přes jeho upozornění neodstraní v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršuje jejich užívání. Právo na přiměřenou slevu z nájemného má nájemce i tehdy, jestliže nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, a jestliže se v důsledku toho užívání bytu zhoršilo.
Ustanovení § 698 odst. 1 obč. zák. přitom patří ve způsobu určení přiměřené slevy z nájemného k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může učinit otázku přiměřenosti výše slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3330/2013, obdobně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5236/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3539/2016). Přiměřenost slevy musí vycházet ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, je tedy třeba posoudit, do jaké míry vytýkaná vada užívání bytu zhoršuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3975/2009). Zabýval-li se odvolací soud výší přiměřené slevy z nájemného podle § 698 odst. 1 obč. zák. a odůvodnil-li svůj závěr, proč považuje za přiměřenou slevu ve výši 50 % (zejména časovým omezením topné sezóny, způsobem užívání bytu žalovanými), jeho úvahy o výši slevy z nájemného nejsou zjevně nepřiměřené a odpovídají skutkovým zjištěním.
K námitce žalobkyně o zániku nároku na slevu v důsledku toho, že žalovaní po jejím uplatnění nájemné hradili, je třeba uvést, že přímo ze znění ustanovení § 698 odst. 1 obč. zák vyplývá, že právo na slevu svědčí nájemci po dobu, po kterou trvá překážka nerušeného výkonu jeho práv, a proto ani případné placení nájemného (jeho části) nemůže způsobit zánik nároku na slevu z nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009).
Rovněž ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněno pod č. 53 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu zejména s přihlédnutím k povaze vad způsobených žalobkyní jako pronajímatelkou a ke vzájemným vztahům účastníků shledal, že je na místě odepřít výkon práva v rozsahu uplatněného poplatku z prodlení z přiznané dlužné částky, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou.
Konečně zbývá dodat, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) žalovaní uplatnili rovněž nezpůsobilý dovolací důvod (námitkami, že řízení u odvolacího soudu bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Vady řízení však nejsou samostatným dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout pouze za splnění podmínek § 242 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně a žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2017 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu