26 Cdo 436/2004
Datum rozhodnutí: 01.02.2005
Dotčené předpisy: § 32 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 31 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 31 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 436/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. M., 2) S. M., zastoupeným advokátem, 3) P. D., 4) V. P., zastoupenému advokátem, a 5) R. M. jako procesní nástupkyni původní žalované M. H., zemřelé 31. ledna 2002, o strpění užívání bytu a o stanovení povinnosti vydat klíče od domu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 133/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2002, č. j. 30 Co 284/2002-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Praha-východ (dále též jen soud prvního stupně ) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 26. července 2000, č. j. 11 C 133/99-27, zastavil řízení o uložení povinnosti žalovaným převzít od žalobce návrh nájemní smlouvy, žalovaným uložil povinnost odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku klíče od bytu č. 4 v domě č. p. 842 a předat mu klíče od domu č. p. 842 v B. n. L. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ) a strpět užívání tohoto bytu žalobcem . Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného V. P. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 1. března 2001, č. j. 30 Co 650/2000-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o povinnosti žalovaných odevzdat a předat žalobci klíče od předmětného bytu, o strpění užívání bytu a o nákladech řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. ledna 2002, č. j. 11 C 133/99-90, zamítl žalobu na uložení povinností strpět užívání předmětného bytu žalobcem a předat žalobci klíče od předmětného domu. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. září 2002, č. j. 30 Co 284/2002-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku mezi žalobcem a prvním, druhým a čtvrtým žalovaným; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Pro úplnost zbývá dodat, že soud prvního stupně usnesením ze dne 17. července 2003, č. j. 11 C 133/99-126, rozhodl, že v řízení bude jako s procesní nástupkyní žalované M. H., zemřelé 31. ledna 2002, pokračováno s její dědičkou dcerou R. M.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že v dubnu 1990 se žalobce nastěhoval ke svým prarodičům do bytu v B. n. L. (dále jen byt P. a dům P. ), že vlastníkem domu P. byl pan M., že po úmrtí prarodičů bydlel žalobce v bytě P. sám, že v roce 1992 mu pan M. jako byt náhradní nabídl předmětný byt, že předmětný dům byl tehdy ve spoluvlastnictví prvního, druhého, čtvrtého žalovaného a paní M. D., každého z nich k jedné ideální čtvrtině, že žalobce vedl jednání směřující k nastěhování do předmětného bytu s tehdejší spoluvlastnicí M. D., která jednání s ním iniciovala a která k tomu nebyla zmocněna ostatními tehdejšími spoluvlastníky předmětného domu, a s jejím manželem J. D., že J. D. předal žalobci klíče od předmětného bytu, že návrh nájemní smlouvy mu předala snacha prvního žalovaného D. M. a že v průběhu měsíce února 1993 se žalobce do předmětného bytu nastěhoval. Dále rovněž zjistil, že ostatní tehdejší spoluvlastníci domu s ním následně odmítli sepsat písemnou nájemní smlouvu a že dne 15. prosince 1993 byl žalobce z bytu vystěhován. Na tomto skutkovém základě soudy shodně dovodily, že žalobce není nájemcem předmětného bytu, neboť nebyla uzavřena písemná nájemní smlouva a nedošlo ani k uzavření nájemní smlouvy konkludentně (§ 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době nastěhování žalobce do předmětného bytu dále jen obč. zák. ). Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak především proto, že jednal-li žalobce o nastěhování do předmětného bytu jen s M. D. (tehdejší spoluvlastnicí domu k pouhé jedné ideální čtvrtině) bez vědomí a souhlasu ostatních tehdejších spoluvlastníků, tedy nikoli s většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů (§ 137 odst. 1 a § 139 odst. 1 a 2 obč. zák.), je úvaha o konkludentním uzavření nájemní smlouvy vyloučena. Za této situace byla žaloba v konečném důsledku zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že k předmětnému bytu mu nevzniklo nájemní právo konkludentním způsobem. Především však namítl, že ze zjištěných skutečností, které v dovolání podrobně vylíčil, jasně vyplývá, že M. D., která vykonávala správu předmětného domu, nepochybně byla k této činnosti pověřena všemi spoluvlastníky předmětné nemovitosti, neboť z povahy věci je vyloučeno, aby správu domu vykonával platně někdo jiný než ten, kdo je pověřen všemi spoluvlastníky nebo alespoň většinou z nich . Dále uvedl, že nejen M. D., ale i ostatní spoluvlastníci předmětného domu, především bratři M., jednali na městském úřadě ohledně výměny bytu, což pracovnice městského úřadu Dr. T. potvrdila . Podle žalobce by měl dovolací soud posoudit zejména skutečnost, že žalovaní jako pronajímatelé pověřili správou domu M. D., pokud s jejími kroky byli srozuměni, ničeho nenamítali , avšak v současné době popírají, že správce domu byl k takovému jednání zmocněn. Následně uvedl, že tím je právní jistota ve věci vztahů mezi nájemcem a pronajímatelem a správcem nemovitosti značně znejistěna a mělo by tedy být postaveno najisto dovolacím soudem, zda pronajímatel odpovídá za právní kroky správce nemovitosti učiněné jeho jménem . Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V doplňku dovolání ze dne 30. ledna 2003 žalobce obsáhle popsal skutkový stav, který podle jeho názoru vyplynul z provedených důkazů, a uvedl, že v daném případě byla mezi ním a tehdejšími spoluvlastníky předmětného domu konkludentním způsobem uzavřena nájemní smlouva ohledně předmětného bytu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo (ve výroku o věci samé, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna) potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad namítána nebyla a ani z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.

Dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu věci.

Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je proti napadenému potvrzujícímu výroku dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Dovoláním byla napadena správnost skutkového závěru, že spoluvlastnice předmětného domu k jedné ideální čtvrtině M. D., která jednání ohledně nastěhování žalobce do předmětného bytu iniciovala a s ním rovněž jednala, nebyla k tomuto jednání zmocněna ostatními tehdejšími spoluvlastníky. Uvedený skutkový závěr soudy obou stupňů učinily na základě skutkového zjištění, že tehdejší spoluvlastnice domu M. D. jednala s žalobcem bez vědomí a souhlasu ostatních spoluvlastníků. Zmíněné skutkové zjištění vyplývá a soudy ho čerpaly zejména z účastnických výpovědí prvního, třetího a čtvrtého žalovaného, ze spisu sp. zn. 11 C 2/94 Okresního soudu Praha-východ a ze svědeckých výpovědí D. M. a JUDr. P. U.. Skutkový závěr, že tehdejší spoluvlastnice M. D. nebyla k jednání s žalobcem zmocněna ostatními spoluvlastníky předmětného domu, je proto výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že nedošlo k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu konkludentním způsobem. Pro tyto účely však bude zapotřebí nejprve posoudit správnost právního závěru, že je vyloučena úvaha o konkludentním uzavření takové smlouvy, jednal-li žalobce o nastěhování do předmětného bytu jen s M. D. (tehdejší spoluvlastnicí domu k pouhé jedné ideální čtvrtině) bez vědomí a souhlasu ostatních tehdejších spoluvlastníků, tedy nikoli s většinou počítanou podle velikosti spoluvlastnických podílů (§ 137 odst. 1 a § 139 odst. 1 a 2 obč. zák.).

Podle § 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1994 (dále opět jen obč. zák. ), nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§ 686 odst. 1 obč. zák.).

Smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným) hmotněprávním úkonem. Protože v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994 pro ni nebyla stanovena písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z ustanovení § 35 odst. 1 obč. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Účastníky smlouvy o nájmu bytu jsou pronajímatel a nájemce. Byl-li, jako v daném případě, předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví více osob, je zapotřebí respektovat ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti nelze přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 374/97, uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil Nejvyšší soud České republiky právní závěr, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Většinou počítanou podle velikosti podílů rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich, podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu.

Pro smlouvu o nájmu bytu jako dvoustranný hmotněprávní úkon bude s přihlédnutím k okolnostem dané věci nepochybně významný výklad ustanovení § 32 odst. 1 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 31 odst. 1 a 4 obč. zák.

Podle § 31 odst. 1 a 4 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Podle § 32 odst. 1 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem.

Soudní praxe se v tomto ohledu ustálila v názoru, že ze smlouvy musí být patrno, že ji za účastníka uzavřel jeho zmocněnec. Tomuto požadavku lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (srov. kapitolu VIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněného pod č. 44 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění tohoto právního názoru Nejvyšší soud v citovaném stanovisku mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.).

V projednávané věci vzaly soudy obou stupňů z provedených důkazů za prokázáno, že v únoru 1993 (tj. v době, kdy se žalobce nastěhoval do předmětného bytu) byl předmětný dům ve spoluvlastnictví prvního, druhého, čtvrtého žalovaného a paní M. D., každého z nich k jedné ideální čtvrtině, že žalobce vedl jednání směřující k nastěhování do předmětného bytu s tehdejší spoluvlastnicí domu M. D. a s jejím manželem J. D., že J. D. mu předal klíče od předmětného bytu, že návrh nájemní smlouvy mu předala snacha prvního žalovaného D. M., že ostatní tehdejší spoluvlastníci domu s ním však následně odmítli sepsat písemnou nájemní smlouvu a že dne 15. prosince 1993 byl z bytu vystěhován. Zbývá dodat, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového zjištění, že tehdejší spoluvlastnice domu M. D. jednala s žalobcem bez vědomí a souhlasu ostatních spoluvlastníků, a ani správnost z něj vyplývajícího skutkového závěru, že spoluvlastnice M. D. nebyla k jednání s žalobcem zmocněna ostatními spoluvlastníky předmětného domu. Z takto zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobce jednal o nastěhování do předmětného bytu pouze s jedním ze čtyř tehdejších spoluvlastníků předmětného domu (pronajímatelů) a navíc toliko s jeho menšinovým (jednočtvrtinovým) spoluvlastníkem. Lze s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře souhlasit s odvolacím soudem v názorech, že za této situace je vyloučena úvaha o konkludentním uzavření smlouvy o nájmu bytu a že proto nemůže být žalobce nájemcem předmětného bytu.

Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně. Lze tak učinit závěr, že dovolateli se prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. února 2005

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu