26 Cdo 4348/2008
Datum rozhodnutí: 20.10.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4348/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ S. V., b/ K. J. a c/ Ing. Z. J., zastoupených advokátem, proti žalované


A. H., s.r.o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 582.799,- Kč s příslušenstvím a se smluvní pokutou a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 266.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 82/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 29. května 2008, č. j. 15 Co 254/2008-271, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 29. května 2008, č. j. 15 Co 254/2008-271, ve výrocích II., III. a IV., a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29. února 2008, č. j. 7 C 82/2005-246, ve výroku I. vyjma části, v níž byl zamítnut návrh žalobců, aby jim žalovaná byla povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 103.733,- Kč za dobu od 26. května 2005 do 25. června 2005, a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 18. května 2007, č. j. 7 C 82/2005-178, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 209.539,50 Kč s tam uvedenou smluvní pokutou, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 49.793,50 Kč s tam uvedenou smluvní pokutou, výrokem III. zastavil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby řízení ohledně částky 323.466,- Kč, výrokem IV. uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku částku 177.600,- Kč, výrokem V. zamítl vzájemný návrh žalované, aby žalobci byli povinni zaplatit jí částku 88.800,- Kč, výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu a výrokem VIII. rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobcům.


K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 10. září 2007, č. j. 25 Co 414/2007-211, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil (jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů) ve výrocích I., II., IV. a v souvisejících nákladových výrocích VI. a VII. a věc mu v tomto rozsahu se závazným právním názorem ohledně otázky platnosti ujednání o valorizaci nájemného (viz dále) vrátil k dalšímu řízení.


Poté soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. února 2008,


č. j. 7 C 82/2005-246, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům částku 259.333,- Kč s tam uvedenou smluvní pokutou a příslušenstvím v podobě úroků z prodlení (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalované, aby žalobci byli povinni zaplatit jí částku 177.600,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).


Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalobci jako pronajímatelé a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 24. července 1998 nájemní smlouvu (dále jen nájemní smlouva ), jejímž předmětem byly nebytové prostory v domě čp. 522 v Č. B. (dále jen předmětné nebytové prostory , resp. nebytové prostory ), že nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. října 2003, že za užívání nebytových prostor měla žalovaná hradit žalobcům čtvrtletní nájemné ve výši 126.000,- Kč, že nájemné se podle ujednání účastníků každoročně zvyšovalo o průměrnou roční míru inflace (dále jen ujednání o valorizaci nájemného ) a že účastníci si v nájemní smlouvě dohodli smluvní pokutu a možnost od nájemní smlouvy jednostranně okamžitě odstoupit (čl. IV. bod 4 nájemní smlouvy). Dále vzal za zjištěno, že žalovaná dne 15. prosince 2004 písemně vypověděla žalobcům nájem předmětných nebytových prostor (dále jen výpověď ze dne


15. prosince 2004 ), a to z důvodu podle § 9 odst. 3 písm. c/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění /a ve znění do 18. října 2005/ (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ve znění do 18. října 2005 ), že uplatněný výpovědní důvod nijak obsahově nekonkretizovala a že od 1. dubna 2005 nebytové prostory neužívala a neplatila za ně nájemné. Rovněž zjistil, že dopisem ze dne 30. srpna 2005 dali žalobci žalované okamžitou výpověď z nájemního poměru (dále jen dopis ze dne 30. srpna 2005 ), v níž odkázali na čl. IV. bod 4 nájemní smlouvy a na ustanovení § 9 odst. 2 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. ve znění do 18. října 2005.


Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že mezi účastníky řízení vznikl nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen zákon č. 116/1990 Sb. ), že šlo o nájemní poměr na dobu určitou do 31. října 2003, že však neskončil k posledně uvedenému datu, protože se vždy o jeden rok obnovil podle § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen obč. zák. ),


že nájemní poměr proto trval i v žalobou vymezeném období, tj. v době od 1. dubna 2005 do 30. srpna 2005, přičemž výpovědí ze dne 15. prosince 2004 neskončil proto, že v řízení nebylo prokázáno naplnění v ní uplatněného výpovědního důvodu podle § 9 odst. 3 písm. c/ zákona č. 116/1990 Sb. Současně však dovodil, že dopisem ze dne


30. srpna 2005 žalobci v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 obč. zák. odstoupili od nájemní smlouvy, že nájemní smlouva tím byla od počátku zrušena (§ 48 odst. 2 obč. zák.) a že za této situace jsou účastníci povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (bezdůvodná obohacení) podle § 457 obč. zák. S přihlédnutím k tomu pak uzavřel, že žalobci nemohou mít nárok na dlužné nájemné, pouze by mohli uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, takto však svůj nárok ani nevylíčili . Proto žalobu na zaplacení dlužného nájemného za stanovené období zamítl, a to včetně souvisejícího nároku na smluvní pokutu i příslušenství úrok z prodlení . Jelikož ujednání o valorizaci nájemného již dříve posoudil jako platně (tj. určitě a srozumitelně § 37 odst. 1 obč. zák.) sjednané, nevyhověl ani dosud nerozhodnuté části vzájemného návrhu žalované (§ 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dále jen o.s.ř.), tedy návrhu, aby jí žalobci z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení byly povinni zaplatit částku 177.600,- Kč, kterou jim uhradila právě na základě citovaného (podle ní neplatného) ujednání o valorizaci nájemného.


K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 29. května 2008, č. j. 15 Co 254/2008-271, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I., a to v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení tam uvedené smluvní pokuty (výrok I.), a ve zbývající části výroku I. ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 259.333,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a se smluvní pokutou (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).


Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výkladem nájemní smlouvy podle § 35 odst. 2 obč. zák. zjistil, že smyslem jejího čl. IV. odst. 4 nebylo zrušení celé smlouvy od samého počátku a že rovněž dopisem ze dne 30. srpna 2005 neměli žalobci v úmyslu od nájemní smlouvy odstoupit, nýbrž jím sledovali nájemní smlouvu vypovědět a k okamžiku doručení výpovědi nájemní vztah ukončit; jinak se odvolací soud se zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Poté uzavřel, že vzhledem k tomu nebyl nájemní vztah účastníků k předmětným nebytovým prostorám dopisem ze dne 30. srpna 2005 od počátku zrušen, že proto trval i v žalovaném období (od 1. dubna 2005 do 30. srpna 2005) a že s ním rovněž trvala povinnost žalované platit nájemné, a to bez ohledu na skutečnost, že nebytové prostory v uvedené době neužívala. Současně shledal, že žalobci provedené vyčíslení dlužného nájemného je v souladu s ujednáním nájemní smlouvy , že totéž platí (až na výjimku v rozsahu smluvní pokuty, o níž rozhodl potvrzujícím výrokem I.) i pro požadovanou smluvní pokutu a že žalobou uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení nepřesahuje přípustnou výši vyplývající z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z uvedených důvodů výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. tak, že žalobě vyhověl ohledně částky 259.333,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a smluvní pokutou.


Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Vadu řízení spatřovala v tom, že soud prvního stupně dne 16. června 2005 zahájil jednání ve věci samé a prováděl dokazování, načež při jednání dne 24. dubna 2006 konstatoval, že jednání ve věci dosud nezačalo, a proto je (znovu) zahájil. Měla za to, že uvedená skutečnost zakládá zmatečnost řízení , neboť není zřejmé, které důkazy lze považovat za provedené a jaké dispozice žalobců s řízením za platné . Další vada řízení podle dovolatelky spočívá v překročení poučovací povinnosti a porušení principu rovnosti stran, kterého se soud prvního stupně měl dopustit tím, že před započetím jednání dne 16. června 2005 upozornil žalobce, že ujednání v článku IV. odst. 4 Sankce nájemní smlouvy nepovažuje za úrok z prodlení, ale za smluvní pokutu jako samostatný nárok, a pokud jej žalobci budou požadovat, je třeba uhradit soudní poplatek . Soudům obou stupňů dále vytkla, že nereagovaly na porušení ustanovení § 79 odst. 2 o.s.ř. a § 118 odst. 2 o.s.ř. Žalobci totiž původně v žalobním návrhu ze dne 16. února 2005 uplatnili vedle žalované částky úrok z prodlení, přičemž podáním ze dne 27. červena 2005 žalobu změnili a bez jakýchkoliv skutkových tvrzení požadovali vedle jistiny i úhradu smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z tam specifikovaných částek. Na doplnění skutkových tvrzení však soudy obou stupňů netrvaly. V této souvislosti uvedla, že ve vztahu ke smluvní pokutě, která je samostatným nárokem, žalobci neunesli břemeno tvrzení, a poznamenala, že soud prvního stupně ani soud odvolací neodstranil rozpor mezi obsahem podání ze dne 26. ledna 2006, z něhož vyplývá, že žalobci ohraničili žalobní návrh pouze nezaplaceným nájemným , a petitem zmíněného podání, v němž opětovně smluvní pokutu požadovali. Rovněž namítla, že odvolací soud skutkově ani právně nevymezil otázku možného vypovězení nájemní smlouvy i bez udání důvodu, a to v souladu s článkem VI. nájemní smlouvy, včetně posouzení, zda výpověď žalovaného ze dne 15. 12. 2004 byla učiněna v souladu s dotčeným ustanovením nájemní smlouvy


a mohla tak vyvolat zamýšlené právní účinky . Jeho rozhodnutí je proto podle ní nepřezkoumatelné. Uvedla, že odvolací soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ohledně hodnocení právního úkonu žalobců ze dne


30. 8. 2005 přesto, že neprováděl žádné dokazování skutečné vůle stran . Měla za to, že tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. V této souvislosti poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, a ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 33 Odo 275/2006. K namítaným vadám řízení dodala, že napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je nesrozumitelný, neboť z něj není zřejmé, zda žalobci jsou oprávněni plnění poskytnuté na jeho základě přijmout solidárně. Ve vztahu k právnímu posouzení věci předně brojila proti závěru, že nájemní vztah účastníků k předmětným nebytovým prostorám se řídí zákonem č. 116/1990 Sb. Poznamenala, že předmětem nájmu podle nájemní smlouvy byla budova s nebytovými prostory dům čp. 522 na stavební parcele 1603/4 v ul. R. v Č. B. , tedy nemovitost (budova) jako celek, a proto právní režim nájemního vztahu podléhá ustanovením § 663 a násl. obč. zák. Zde upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 1775/2002. Uvedla, že vyřešení otázky právního režimu nájemního vztahu je nutné i z pohledu podmínek stanovených pro platnost nájemní smlouvy v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť podle citovaného ustanovení bylo možno místnosti určené k provozování obchodu a služeb pronajímat jen po předchozím souhlasu obecního úřadu. Přitom s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 ročníku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zdůraznila, že uvedená podmínka platnosti nájemní smlouvy byla opakovaně soudy řešena s jednoznačným závěrem, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná . Namítla, že soud prvního stupně obecně odkázal na aktuální soudní judikaturu, aniž by se konkrétně vypořádal s neurčitým ustanovením článku IV. odst. 4 nájemní smlouvy, že jazykovým výkladem uvedeného článku nelze dojít k závěru, že by jím účastníci měli v úmyslu sjednat smluvní pokutu, že jej naopak smluvní strany chápaly jako ujednání o smluvním úroku z prodlení, že však soudy obou stupňů vůli smluvních stran nezjišťovaly, a to navzdory tomu, že v případech sblížení institutů úroku z prodlení a smluvní pokuty prostřednictvím shodně stanoveného základu jejich výpočtu a při absenci dalších indikátorů , není snadné rozeznat, jaký druh sankce smluvní strany ujednaly. Poté pokračovala, že v případech, kdy právní základ takto neurčitého plnění byl označen jako penále či sankce, se Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutích ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 33 Cdo 1148/98, ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 358/2005, a ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, přiklonil k závěru, že dané ujednání zakládá dohodu o výši úroku z prodlení. Dodala, že pokud úmysl stran směřoval ke sjednání odchylné výše úroků z prodlení, než jaká plyne ze zákona, resp. podzákonných předpisů, je takové ujednání neplatné a žalobci mají nárok pouze na zákonnou výši úroků z prodlení. Za nesprávný pokládala závěr soudu prvního stupně, že vypovězení nájemní smlouvy bez udání důvodu nebylo podle článku VI. odst. 1 nájemní smlouvy možné, neboť i nájem na dobu určitou může skončit výpovědí, je-li podle § 676 odst. 1 obč. zák. dohodnuta. Není-li přitom sjednána výpovědní lhůta, řídí se její délka ustanovením § 677 odst. 2 obč. zák. . V této souvislosti dovolatelka zmínila rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne


27. září 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, a ze dne 9. srpna 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000. Ve vztahu k právnímu úkonu žalobců učiněnému dopisem ze dne 30. srpna 2005, který je podle ní nutno konfrontovat i s jejich úmysly ... při tvorbě a uzavření nájemní smlouvy , uvedla, že žalobci jako pronajímatelé právně usilovali o možnost odstoupit od nájemní smlouvy při prodlení s úhradou nájemného, ovšem jako právní laici nerozlišovali účinky odstoupení od smlouvy a výpověď smlouvy . Konečně soudu prvního stupně vytkla, že i když konstatoval neurčitost a nesrozumitelnost nájemní smlouvy v ujednání obsaženém v čl. IV. bodu 4 a čl. VI. bodu 1, nezabýval se již otázkou, zda jde o neplatná ujednání a zda pro jejich neplatnost není neplatná nájemní smlouva jako celek. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že řízení není postiženo vytýkanými vadami a že interpretace dopisu ze dne 30. srpna 2005 jako výpovědi nájemní smlouvy byla odvolacím soudem dostatečně a přesně vyložena. Poznamenali, že posouzení právního režimu nájemního vztahu není vzhledem k ustanovení § 676 odst. 1 obč. zák. právně významné, že odvolací soud v dané věci správně aplikoval § 676 odst. 2 obč. zák. a že k výpovědi ze dne 15. prosince 2004 by nemělo být přihlíženo , neboť mimo jiné byla doručena pouze jednomu ze tří pronajímatelů (žalobci a/). Konstatovali, že odvolací soud správně vyložil čl. IV. odst. 4 nájemní smlouvy jako smluvní pokutu,


a vyjádřili nesouhlas s názorem dovolatelky, že výklad čl. VI. nájemní smlouvy zakládá možnost ukončení nájmu i výpovědí bez uvedení důvodu. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.


Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon


č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají


a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo (v napadeném vyhovujícím výroku II.) změněno (v zamítavém výroku I.) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tyto vady v dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ namítány nebyly a nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady dovolatelka namítla, a proto Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.


Předně je zapotřebí zdůraznit, že i kdyby soud prvního stupně překročil svou poučovací povinnost a porušil princip rovnosti stran (tím, že před započetím jednání dne 16. června 2005 upozornil žalobce, že ujednání v článku IV. odst. 4 Sankce nájemní smlouvy nepovažuje za úrok z prodlení, ale za smluvní pokutu jako samostatný nárok, a pokud jej žalobci budou požadovat, je třeba uhradit soudní poplatek ), pak žalobcům se již takového hmotněprávního poučení dostalo a tím způsobenou újmu na procesních právech žalované nelze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (či také rozhodnutí soudu prvního stupně). K obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněném pod č. 39 v sešitě č. 6 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, podle něhož k dovolání není legitimován ten účastník řízení, jemuž sice byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na jeho právech, avšak nelze ji odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Pro shora uvedený postup soudu prvního stupně proto rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušit nelze,


i kdyby šlo o postup nesprávný.


Stejně tak se napadeného rozhodnutí nedotkne námitka dovolatelky, že soud prvního stupně ani soud odvolací neodstranil rozpor mezi obsahem podání ze dne


26. ledna 2006, z něhož vyplývá, že žalobci ohraničili žalobní návrh pouze nezaplaceným nájemným , a petitem zmíněného podání, v němž opětovně smluvní pokutu požadovali. Podání ze dne 26. ledna 2006 soud prvního stupně vyhodnotil jako částečné zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 323.466,- Kč a podle § 96 o.s.ř. o něm rozhodl výrokem III. rozsudku ze dne 18. května 2007, č. j. 7 C 82/2005-178, jenž samostatně nabyl právní moci dne 14. června 2007. V případě citovaného výroku jde


o rozhodnutí soudu prvního stupně, které má povahu usnesení. Opravným prostředkem proti usnesení soudu prvního stupně je odvolání (tohoto opravného prostředku žalovaná nevyužila), nikoliv dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolatelka tudíž napadá závěr soudu prvního stupně o splnění předpokladů pro vydání usnesení


o zastavení řízení, jehož správností (zákonností) se však dovolací soud vzhledem k uvedenému zabývat nemůže.


Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila rovněž námitkou, že není zřejmé, které důkazy lze považovat za provedené a jaké dispozice žalobců s řízením za platné , neboť soud prvního stupně dne 24. dubna 2006 konstatoval, že jednání ve věci dosud nezačalo, a proto je zahájil, přestože jednání ve věci samé zahájil a dokazování prováděl již dne 16. června 2005.


Dovolací soud konstatuje, že ve vztahu k dispozičním úkonům žalobců nemůže být vytýkaný postup soudu prvního stupně vadou řízení již proto, že návrh na zahájení řízení (žalobu), může žalobce změnit (§ 95 o.s.ř.) nebo vzít zčásti či zcela zpět (§ 96 o.s.ř.) kdykoliv za řízení, tedy v době ode dne zahájení řízení až do jeho pravomocného skončení, a nikoliv pouze po zahájení jednání ve věci samé, resp. v jeho průběhu. Jiná situace však nastává v případě dokazování, které je soud povinen provádět zásadně při jednání (viz. § 122 o.s.ř.). Pokud by soud k (některým) důkazům provedeným při jednání ve věci samé bez dalšího nepřihlédl v důsledku mylné domněnky, že jednání ve věci dosud nezačalo , šlo by o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zhodnocení uvedené hypotézy v souzené věci však dovolacímu soudu brání vada odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, která ho činí nepřezkoumatelným.


Z obsahu spisu se podává, že po zahájení jednání dne 16. června 2005 provedl soud prvního stupně přečtením listinné důkazy založené na čl. 5 11, 19 41 a 45 49 spisu. Nato proběhlo jednání dne 22. prosince 2005, při němž žádné důkazy soud neprováděl. Posléze při jednání konaném dne 24. dubna 2006, jak vyplývá z protokolu o jednání na čl. 99 103 spisu, soud prvního stupně konstatoval, že v této věci dosud nezačalo jednání ve věci samé , proto je (znovu) zahájil, načež po přednesu obsahu žaloby a vyjádření účastníků řízení přečetl předložené rozhodující listinné důkazy ,


a to (z již dříve provedených důkazů) nájemní smlouvu na čl. 5 8 spisu, dodatek č. 1 na čl. 10 spisu a dopisy založené na čl. 45 49 spisu. V odůvodnění rozsudku ze dne 18. května 2007, č. j. 7 C 82/2005-178, ke zmíněným listinám pouze uvedl, že provedl všechny listinné důkazy předložené účastníky . Přinejmenším ve vztahu k listinným důkazům založeným na čl. 9 a 19 41 spisu tak přetrvávají pochybnosti, zda je soud prvního stupně měl za provedené a tedy způsobilé k tomu, aby z nich činil skutková zjištění. Z jakého konkrétního důkazu (a z jakých důvodů) čerpal to které skutkové zjištění, však není (v mnoha případech) patrné ani z dalšího textu odůvodnění citovaného rozhodnutí.


V této souvislosti nabývá na právním významu rovněž dovolací námitka, že předmětem nájmu podle nájemní smlouvy byla budova s nebytovými prostory dům čp. 522 na stavební parcele 1603/4 v ul. R. v Č. B. , tedy nemovitost (budova) jako celek. Ve vztahu ke skutkovému zjištění, že nájemní smlouvou byly pronajaty nebytové prostory v domě čp. 522 v Č. B. , totiž soud prvního stupně toliko uzavřel, že jde o skutečnost v řízení nespornou. Takové zdůvodnění však nelze pokládat za dostatečné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že u právního úkonu učiněného v písemné formě je právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od záměrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001). Při výkladu ujednání obsaženého v písemné nájemní smlouvě je proto zapotřebí primárně vycházet z vůle účastníků vyjádřené v jejím písemném textu. To zvlášť platí tehdy, vznesl-li jeden z účastníků později námitku, která správnost dříve shodného skutkového tvrzení ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. zjevně vylučuje, anebo pokud toto tvrzení výslovně popře. Protože vznesení shodných skutkových tvrzení účastníků podle posledně uvedeného ustanovení nemá za následek, že by účastníci v řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni, musí se soud pozdějším (nesouladným) projevem účastníka zabývat a nemůže bez dalšího považovat tvrzení účastníků i nadále za shodná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006).


Lze tedy konstatovat, že i když soud prvního stupně ve věci provedl obsáhlé dokazování (a některé důkazy dokonce zopakoval ), v písemném vyhotovení svého v pořadí prvního rozsudku nepostupoval ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., podle nějž v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně


a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu viz dále ustanovení § 132 o.s.ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).


V dalším řízení pak soud prvního stupně zjevně přehlédl, že poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 18. května 2007, č. j. 7 C 82/2005-178, v převážné části odklizen pro nepřezkoumatelnost kasačním usnesením odvolacího soudu ze dne 10. září 2007,


č. j. 25 Co 414/2007-211, již v další fázi řízení logicky nebylo možné vycházet ze skutkových zjištění a skutkových a právních závěrů v něm formulovaných. Ve svém druhém rozsudku ze dne 29. února 2008, č. j. 7 C 82/2005-246, se však soud prvního stupně spokojil pouze s rekapitulací dosavadního průběhu řízení a s proklamací, že


bez nutnosti nového hodnocení důkazů bylo třeba pouze respektovat závazný právní názor odvolacího soudu o platnosti valorizace nájemného . Přitom neučinil ani to,


že by se ke skutkovým zjištěním formulovaným v předchozím rozhodnutí v novém rozsudku jakkoli přihlásil. Jde proto o nepřezkoumatelný rozsudek, neboť v něm formulované skutkové a právní závěry odpovídají skutkovým zjištěním, která snad soud prvního stupně z provedených důkazů učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž v novém rozhodnutí soud prvního stupně příslušná skutková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne


19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40 v sešitě č. 6 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaný rozsudek byl uveřejněn také pod č. 131 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).


Za této situace odvolací soud pochybil, jestliže v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. jako nepřezkoumatelný nezrušil.


Nadto podle názoru dovolacího soudu trpí nepřezkoumatelností i dovoláním napadený rozsudek soudu odvolacího. Z odůvodnění rozsudku totiž musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne


10. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006). Uvedenou zásadou se však odvolací soud při formulaci odůvodnění svého rozhodnutí důsledně neřídil. Tak především nevysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že nájemní vztah účastníků k předmětným nebytovým prostorám trval i v žalovaném období (patrně zde převzal názor soudu prvního stupně o obnovení nájemního poměru podle § 676 odst. 2 obč. zák., který ovšem, a to je zapotřebí zdůraznit, nebyl soudem prvního stupně nikterak zdůvodněn) a že vyčíslení dlužného nájemného je v souladu s ujednáním nájemní smlouvy (přitom neučinil žádné skutkové zjištění ohledně toho, jakou konkrétní výši nájemného, které se v souladu s ujednáním o jeho valorizaci každoročně zvyšovalo, byla žalovaná v období od 1. dubna 2005 do 30. srpna 2005 povinna žalobcům hradit). Konečně nárok na zaplacení smluvní pokuty žalobcům přiznal, aniž uvedl pro případ porušení které smluvní povinnosti si ji účastníci sjednali, zda byla smluvní pokutou zajištěná povinnost skutečně porušena a jaké nároky z jejího porušení pro účastníky plynou.


Lze uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).


Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. a souvisejících nákladových výrocích III. a IV., aniž se pro předčasnost zabýval dalšími dovolacími námitkami. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozsudku i toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


V dalším řízení soud prvního stupně (odvolací soud) nepřehlédne právní názory zastávané ustálenou soudní praxí, že totiž smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená před 3. prosincem 1999 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura) a že předchozí souhlas obecního (městského) úřadu podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musel být dán i v případě, byla-li pronajata budova jako celek, nacházely-li se v ní místnosti určené k provozování obchodu a služeb, byť se režim takového nájmu neřídil ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními § 663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek). Protože soud není při posuzování věci vázán právním názorem žalobce, platí, že pokud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je


v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný po č. 178 v sešitě č. 9 ročník 2002 časopisu Soudní judikatura).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. října 2009


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu