26 Cdo 4347/2010
Datum rozhodnutí: 13.01.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2000




26 Cdo 4347/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Václavská 2, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 191/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2010, č. j. 15 Co 565/2008-449, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Kristiny Škampové, advokátky se sídlem v Brně, Pellicova 8a, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Městského soudu v Brně /soudu prvního stupně/ dne 19. prosince 1990), aby soud zrušil (tehdejší) právo společného užívání (nyní právo společného nájmu) účastníků k družstevnímu bytu č. 5, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se ve druhém poschodí domu č. p. 50 na ulici B. M. v B. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), aby určil, že ona bude jako členka družstva byt nadále užívat, a aby žalovanému uložil vyklizovací povinnost s vázaností na zajištění bytové náhrady.



V pořadí první a druhý rozsudek soudu prvního stupně, tj. vyhovující rozsudek ze dne 18. října 1991, č. j. 31 C 385/90-22, a zamítavý rozsudek ze dne 17. května 1994, č. j. 31 C 385/90-57, byly k odvolání žalovaného (první z nich) a žalobkyně (druhý z nich) zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 16. června 1992, č. j. 21 Co 101/92-37, a ze dne 19. prosince 1995, č. j. 21 Co 607/94-85, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Následně soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. dubna 1998, č. j. 31 C 385/90-193, opětovně zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu (výrok I.) a vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a uložil žalobkyni povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený mu předat do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 21. února 2001, č. j. 15 Co 435/98-242, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že vzájemný návrh žalovaného na vyklizení předmětného bytu zamítl (dále jen měnící výrok ); jinak ho v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (dále jen zrušující výrok ). V citovaném rozhodnutí vyslovil závazný právní názor, že právo společného užívání předmětného bytu nezaniklo rozvodem manželství účastníků (k 25. září 1990), neboť žalovanému vzniklo právo na přidělení předmětného (družstevního) bytu až na základě dohody o osobním plnění ze dne 19. září 1977, tj. dohody, kterou uzavřel s SBD Družba (dále jen bytové družstvo ) až po sňatku s žalovanou (po 30. dubnu 1977).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. dále jen o. s. ř. před novelou ) rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 25 Cdo 1215/2001-278, zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; dovolání v části směřující proti zrušujícímu výroku odmítl (pro nepřípustnost). V citovaném rozhodnutí zaujal názor, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti odvolacímu soudu totiž vytkl, že skutkový závěr, že žalovaný neprokázal své tvrzení o uzavření (ústní) dohody o osobním plnění s bytovým družstvem již počátkem roku 1975 (tj. před uzavřením manželství s žalobkyní), učinil na základě důkazů, které nebyly v odvolacím řízení provedeny procesně předepsaným postupem (postupem podle § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. před novelou).



Poté odvolací soud usnesením ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 107/2004-305, zrušil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto usnesení soudu prvního stupně uložil, aby odstranil rozpory v hodnocení provedených důkazů tak, aby bylo možné učinit jednoznačný a přesvědčivý závěr o tom, kdy žalovaný uzavřel dohodu o osobním plnění s bytovým družstvem.
V pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 28. srpna 2008, č. j. 31 C 191/2006-383, pak soud prvního stupně zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka družstva, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování, zamítl vzájemný návrh žalovaného na vyklizení předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 27. dubna 2010, č. j. 15 Co 565/2008-449, citovaný (v pořadí čtvrtý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Žalobkyně se k dovolání žalovaného prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.



Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.



V posuzovaném případě odvolací soud usneseními ze dne 16. června 1992, č. j. 21 Co 101/92-37, a ze dne 19. prosince 1995, č. j. 21 Co 607/94-85, zrušil v pořadí první a druhý rozsudek soudu prvního stupně, tj. vyhovující rozsudek ze dne 18. října 1991, č. j. 31 C 385/90-22, a zamítavý rozsudek ze dne 17. května 1994, č. j. 31 C 385/90-57, přičemž soudu prvního stupně vždy uložil provést další dokazování ke zjištění skutkového stavu, aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně)právnímu posouzení věci. Takové stanovisko přijal až v rozsudku ze dne 21. února 2001, č. j. 15 Co 435/98-242, jímž v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. zrušil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. dubna 1998, č. j. 31 C 385/90-193. V uvedeném rozsudku totiž dovodil, že dřívější právo společného užívání předmětného bytu nezaniklo rozvodem manželství účastníků (k 25. září 1990), neboť žalovanému vzniklo právo na přidělení předmětného (družstevního) bytu na základě dohody o osobním plnění uzavřené s bytovým družstvem až dne 19. září 1977, tj. po sňatku s žalovanou (po 30. dubnu 1977). Posléze však ve svém dalším zrušujícím rozhodnutí ze dne 22. června 2006, č. j. 15 Co 107/2004-305, soudu prvního stupně v reakci na výtky uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, č. j. 25 Cdo 1215/2001-278 uložil, aby odstranil rozpory v hodnocení provedených důkazů tak, aby bylo možné učinit jednoznačný a přesvědčivý závěr o tom, kdy žalovaný uzavřel dohodu o osobním plnění s bytovým družstvem. Odvolací soud tedy ve svém pozdějším zrušujícím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně provést nové dokazování (hodnocení důkazů) k objasnění skutkového stavu, z něhož vycházel při konstrukci právního názoru vyjádřeného ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí. Za této situace je ovšem vyloučeno, aby soud prvního stupně byl tímto právním názorem vázán. Naopak se jím v dalším řízení správně neřídil, neboť jeho povinností bylo, aby sám posoudil výsledky nového dokazování, které odvolací soud se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů nemohl předvídat. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 21. února 2001, č. j. 15 Co 435/98-242, byl určující pro pozdější (ve výroku o zrušení práva společného nájmu bytu vyhovující a ve výroku o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně (byť v něm soud prvního stupně dospěl ke stejnému závěru, jaký vyplýval z tohoto závazného právního názoru odvolacího soudu). Dovolatel se tudíž mylně domníval, že přípustnost dovolání lze opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Při úvaze, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., proto nelze v daném případě přihlížet k okolnostem ve skutečnosti uplatněným prostřednictvím nezpůsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (k námitkám, jimiž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení /předběžné/ otázky, k jakému datu mu vzniklo právo na přidělení předmětného /družstevního/ bytu do osobního užívání ve smyslu § 154 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991). Je přitom nerozhodné, že dovolatel v této souvislosti formálně odkázal na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř., které však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nijak obsahově nekonkretizoval.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. ledna 2011 JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu