26 Cdo 4346/2007
Datum rozhodnutí: 03.07.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4346/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P. 5, zastoupené advokátem, proti žalovanému D. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 6 C 313/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007, č.j. 25 Co 448/2006-92, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č.j. 6 C 313/2005-49, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 1+1, ve 3. patře domu č.p. 859 v P., L. ul. (dále jen předmětný byt nebo byt a předmětný dům ), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční, a uložil žalovanému byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č.j. 25 Co 448/2006-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování výslechem žalovaného a svědků M. P., M. B. a opakováním výslechu svědka V. Z., vzal za prokázáno, že žalobkyně má svěřen do správy předmětný dům, jehož vlastníkem je hl. m. P., že žalovaný, nájemce předmětného bytu, neplatil řádně nájemné za období roku 2004 a 2005, že ke dni podání žaloby (tj. ke dni 1. 7. 2005) činil dluh na nájemném částku 12.946,- Kč, že předmětný byt bez vážných důvodů neužíval a že podnájemní smlouvou ze dne 17. 5. 2005 ho přenechal bez souhlasu žalobkyně do podnájmu M. B. Dospěl k závěru, že výpovědní důvody podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) a písm. h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ) byly naplněny; neshledal přitom okolnosti, pro něž by měla být žaloba zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč.zák.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, jež dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to zda v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v němž je žalovaný, nacházející se v ústavní psychiatrické péči zastupován obecným zmocněncem, který zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, neboť jedná k tíži žalovaného, je soud povinen podle ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. nepřipustit zastupování tímto zmocněncem . Dovolatel má za to, že uvedená otázka byla odvolacím soudem vyřešena mlčky tak, že soud není povinen z tohoto důvodu nepřipustit zastupování obecným zmocněncem, když splnění podmínek uvedených v § 27 odst. 2 o.s.ř. vůbec nezkoumal . Naplnění uplatněného dovolacího důvodu tak spatřuje především v tom, že J. K. byl připuštěn jako jeho obecný zmocněnec, a dále v porušení ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., upravujícího povinnost soudu provést v řízení o přivolení výpovědi i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, a to i pokud jde o vyklizení bytu bez bytové náhrady. Namítá rovněž, že v řízení nebyla napevno vyřešena otázka údajného dluhu na nájemném a zpochybňuje důkazy, z nichž odvolací soud v tomto směru vycházel. Dovolatel má dále za to, že namítal-li neexistenci smlouvy o podnájmu, mělo to být důvodem k provedení dalších důkazů v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o.s.ř. Brojí také proti závěru odvolacího soudu, že předmětný byt bez vážných důvodů neužíval a namítá, že je v rozporu s obsahem spisu. Dovozuje, že nerespektováním ustanovení § 27 odst. 2 o.s.ř. a § 120 odst. 2 o.s.ř. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod), což vedlo k porušení jeho základních lidských práv. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání podáno nebylo.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. dubna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).


Právě takové nezpůsobilé dovolací důvody uplatňuje dovolatel; to platí především ve vztahu k jím označené otázce zásadního právního významu, jakož


i k ostatním námitkám představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (porušení ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř.), neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/) a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, a z 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1425/2007, ve spojení s usneseními Ústavního soudu z 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a z 25. 9. 2008, sp.zn. III. ÚS 1369/08). Ostatně na posouzení označené otázky napadené rozhodnutí nespočívalo (sám dovolatel uvádí, že byla odvolacím soudem vyřešena mlčky ), a dovolateli byla v průběhu odvolacího řízení dána možnost k uplatnění jeho procesních práv.


Nezpůsobilý dovolací důvod rovněž představují námitky dovolatele, jimiž zpochybňuje závěr odvolacího soudu o naplnění uplatněných výpovědních důvodů, neboť tyto obsahově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů, a je jimi uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. července 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu