26 Cdo 4337/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




26 Cdo 4337/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a/ D. P. , b/ J. K. , c/ E. S. , a d/ H. K. , zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 6 Hradčanech, Tychonova 44/3, proti žalovaným 1/ J. P. , 2/ J. F. a 3/ Z. P. , zastoupeným Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 304/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2009, č. j. 28 Co 130/2009-105, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.780,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 6 Hradčanech, Tychonova 44/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. prosince 2008, č. j. 18 C 304/2006-88, uložil žalovaným povinnost vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a to žalovaní 1/ a 2/ byt o rozloze 2+1 v přízemí budovy č. p. 1572/8 na pozemku par. č. 3052, zapsané na LV č. 2178 u katastrálního úřadu pro hl. m. P., katastrální pracoviště P., v ulici N. H., P. 4 ( dále jen budova č. p. 1572/8 ) , a jednu sklepní kóji, zahradu a dvůr budovy č. p. 1572/8 (výrok I.), původní žalovaná J. P. (dále jen původní žalovaná ) byt o rozloze 2+1 v prvním patře budovy č. p. 1572/8, balkón v prvním patře budovy č. p. 1572/8, půdu budovy č. p. 1572/8, jednu sklepní kóji, zahradu a dvůr budovy č. p. 1572/8 (výrok II.), žalovaný Z. P. (dříve žalovaný 4/ a nyní žalovaný 3/) byt o rozloze 1+1 v podkroví budovy č. p. 1572/8, jednu sklepní kóji, sklepní místnost ( dále jen byt v podkroví s příslušenstvím ), zahradu a dvůr budovy č. p. 1572/8 (výrok III.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a původní žalované (výrok IV.).

K odvolání žalovaných a původní žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 28 Co 130/2009-105, změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (ve vztahu k žalovaným 1/ a 2/ a nynějšímu žalovanému 3/ ) jen tak, že zamítl žalobu na vyklizení zahrady a dvora a jinak ho v těchto výrocích potvrdil (dále jen potvrzující výrok ); rozsudek soudu prvního stupně změnil rovněž ve výroku II. (ve vztahu k původní žalované) tak, že žalobu na vyklizení tam označeného bytu, balkónu, půdy, sklepní kóje, zahrady a dvora zamítl. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v poměru mezi žalobci a původní žalovanou (výrok III.).

Proti potvrzujícímu výroku a nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se žalobci prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.

Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají rovněž proti nákladovému výroku II. napadeného rozsudku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) názor, že ve vztahu k nákladovému výroku II. nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).

Současně dovolací soud neopomenul, že dovolání (opět s přihlédnutím k jeho obsahu) směřuje též proti potvrzujícímu výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně jednoměsíční lhůty ke splnění vyklizovací povinnosti žalovaných.

Rozhodnutí o lhůtě k plnění není rozhodnutím o věci samé a má proto, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 152 odst. 1 o.s.ř.). Ustanovení § 238, § 238a a § 239, která upravují přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí nezakládají, neboť rozhodnutí o lhůtě k plnění není mezi tam vyjmenovanými usneseními.

Lze stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, uveřejněném pod C 1928 ve svazku 25 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřít, že není přípustné dovolání proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve věci samé určena lhůta k tomuto plnění.

Dovolání proti zbývající části potvrzujícího výroku není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, v této části potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci samé) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Dovolací soud zastává s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelé právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) uplatnili, a to námitkami, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud stejně jako soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky existence nájemního práva nynějšího žalovaného 3/ k bytu v podkroví s příslušenstvím. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tedy v tomto směru nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.

Zbývající část potvrzujícího výroku spočívá rovněž na právním názoru, že v posuzované věci lze z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně po žalovaných spravedlivě požadovat vyklizení prostor, které užívají v budově č. p. 1572/8 (a že tudíž výkon práva žalobců domáhajících se vyklizení těchto prostor není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.). Správnost uvedeného názoru dovolatelé poukazem na okolnosti uváděné v dovolání zpochybnili. V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze izolovaně vycházet pouze z poměrů vyklizovaných osob, jak se o to dovolatelé ve skutečnosti snaží, a současně opomenout okolnosti na straně těch, kteří se vyklizení domáhají; zastává názor, že právě s přihlédnutím k okolnostem na straně žalobců nelze dovozovat, že vyklizení je v rozporu s dobrými mravy.

Dovolatelé rovněž namítli, že nebylo přihlédnuto k situaci , že žaloba v dané věci byla soudu prvního stupně doručena dne 28. března 2006, ačkoli žalobci nebyli vlastníky budovy č. p. 1572/8 až do nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. září 2008, č. j. 11 Cmo 99/2008-54, tj. až do 30. října 2008. K tomu dovolací soud uvádí, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je zmíněná dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatelé uplatnili. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat. Nad rámec uvedeného však konstatuje, že podle § 154 odst. 1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Byl-li napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, vyhlášen (vydán) až po 30. říjnu 2008, tedy v době, kdy již jak ostatně dovolatelé sami připouštějí žalobci nepochybně byli spoluvlastníky budovy č. p. 1572/8, nemohla mít zmíněná situace vliv na věcnou správnost zbývající části potvrzujícího výroku.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 4 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 630,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. září 2010 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu