26 Cdo 4337/2007
Datum rozhodnutí: 15.10.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4337/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované D. K., zastoupené advokátkou, o splnění povinnosti pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 256/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 8. června 2007, č. j. 30 Co 205/2007-60, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 8. června 2007, č. j. 30 Co 205/2007-63, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 13 C 256/2006-20, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná byla povinna zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytové jednotky č. 1273/2 v budově R. 1 č.p. 1273, na pozemku č. parcely 580 v katastrálním území R. (dále jen předmětný byt nebo byt ); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce uzavřel v roce 1997 dohodu o výměně bytu (dále jen Dohoda o výměně bytu ), na základě níž začal užívat předmětný byt, že v bytě s ním žila žalovaná až do února 2001, že dne 18. 4. 2001 uzavřeli účastníci dohodu (dále jen dohoda ze dne 18. 4. 2001 ), podle níž žalobce byt opustí, odhlásí se z trvalého bydliště a nebude uplatňovat nárok na vstup do bytu, že téhož dne byt opustil, že účastníci spolu opětovně vedli společnou domácnost od konce roku 2001 do dubna 2004, a že v roce 2005 nabyla žalovaná k bytu vlastnické právo. Dospěl k závěru, že žalobce se stal na základě dohody o výměně bytu nájemcem předmětného bytu, a že jeho právo nájmu zaniklo dohodou ze dne 18. 4. 2001, kterou s přihlédnutím k jejímu obsahu posoudil jako dohodu o zániku práva nájmu bytu podle § 710 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Uzavřel, že žalobci nesvědčí k bytu právo nájmu, a na základě toho žalobu zamítl.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2007, č. j. 30 Co 205/2007-60, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 6. 2007, č. j. 30 Co 205/2007-63, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za rozhodnou především otázku vzniku práva nájmu žalobce k předmětnému bytu (na jejímž vyřešení závisí posouzení platnosti dohody z 18. 4. 2001); usnesením ze dne 18. 5. 2007, č. j. 30 Co 205/2007-52, vyzval žalobce, aby doplnil žalobní tvrzení ohledně existence dohody o výměně bytu a aby navrhl důkazy na jejich podporu. Poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy a výslechem svědkyně R. P. dospěl k závěru, že žalobci se nepodařilo splnit důkazní povinnost; konstatoval, že při neexistenci listiny obsahující dohodu o výměně bytu, neprokázal ani její obsah. Dovodil, že předložená listina nazvaná Žádost o výměnu bytu neobsahuje dohodu o výměně bytu ve smyslu ustanovení § 715 obč.zák., a chybí na ní i podpis jejích účastníků. Uzavřel, že žalobci nevzniklo v důsledku fakticky provedené výměny bytů právo nájmu k předmětnému bytu a na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu označuje předběžnou právní otázku vzniku nájemního práva žalobce k předmětnému bytu z titulu výměny, resp. trojvýměny bytů, dotýkající se i změn v právní úpravě v průběhu rozhodného období . , resp. posouzení otázky mezi účastníky dosud nesporné zda žalobci právo nájmu předmětného bytu vzniklo či nikoliv . Obsáhle popisuje postup, jakým získal předmětný byt, soužití účastníků, průběh a výsledek soudního řízení mezi nimi dříve vedeného (o určení, že je nájemcem bytu), a odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal dohodu ze dne 18. 4. 2001, ale zaujal právní názor odlišný od právního názoru obsaženého v rozsudcích soudů obou stupňů ve věci určovací žaloby, z něhož vyplývá, že žalobce je nájemcem předmětného bytu. Nesprávné právní posouzení spatřuje dále v posouzení důkazního břemene a to s ohledem na skutečnost, že vznik nájemního práva žalobce v září roku 1997 byl mezi stranami skutečností nespornou . Namítá, že byl nesprávně poučen odvolacím soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř směřuje k označení důkazů, jimiž mají být prokázána sporná tvrzení účastníků, a uvádí, že své žalobní tvrzení doplnil ,,nikoliv však tvrzením o existenci dvoustranné dohody o výměně bytů mezi ním a I. Š. (k čemuž byl odvolacím soudem vyzván), nýbrž tvrzením o existenci písemné dohody všech tří účastníků trojvýměny , a jako důkaz navrhl písemné čestné prohlášení R. P.; při jejím výslechu však nebyl přítomen jeho právní zástupce a on sám jako právní laik nebyl schopen formulovat otázky, které by vedly k precizování její výpovědi. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná v dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není přípustné, vyvracela dovolací námitky a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.


Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).


Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) i z otázky označené za zásadně právně významnou vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který jako otázku předběžnou posuzoval otázku vzniku práva nájmu žalobce k předmětnému bytu na základě dohody o výměně bytu.


Řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků.


V projednávané věci se žalobce domáhal ochrany svého práva nájmu proti žalované, která do tohoto práva neoprávněně zasahuje. Jeho žaloba by tak měla oporu v ustanovení § 126 odst. 2 občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. I. ÚS 530/2002/). Předpokladem úspěšného uplatnění žaloby na ochranu práva nájmu (obdobně jako ochrany práva vlastnického) je existence takovéhoto práva. Odvolací soud proto nepochybil, pokud se v řízení, jehož předmětem byla ochrana (realizace) tvrzeného práva nájmu žalobce k předmětnému bytu, zabýval především otázkou, zda žalobce je nositelem tohoto hmotného práva či nikoliv.


Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká pochybení při aplikaci ustanovení § 118a o. s. ř., nerespektování právního názoru vyjádřeného v jiném soudním řízení mezi týmiž účastníky, výslech svědkyně v nepřítomnosti jeho právního zástupce, čímž fakticky uplatňuje důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K tzv. jiným vadám řízení, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).


Pro úplnost však dovolací soud poznamenává, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení při postupu podle § 118a (§ 211 o. s. ř.), a to ve vztahu k odlišnému právnímu názoru na právní posouzení otázky vzniku práva nájmu žalobce k bytu. Námitky žalobce omezující aplikaci uvedeného ustanovení pouze na případy sporných tvrzení účastníků je neopodstatněná, a to již vzhledem k jeho znění, jež je jednoznačné. Nelze ostatně přehlédnout, že sám žalobce učinil součástí žalobních tvrzení též tvrzení o právním důvodu užívání předmětného bytu. Pokud pak jde o námitku týkající se výslechu svědkyně R. P., z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 6. 2007 (č. l. 56 verte) vyplývá, že žalobce souhlasil s tím, aby bylo jednáno v nepřítomnosti jeho právního zástupce.


Další dovolací námitky směřující proti závěru odvolacího soudu, že žalobci nevzniklo právo nájmu k předmětnému bytu, jsou založeny na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, na němž odvolací soud tento právní závěr založil; jde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž není, jak bylo výše uvedeno, způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 15. října 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu