26 Cdo 433/2005
Datum rozhodnutí: 26.01.2006
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 697 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




26 Cdo 433/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva V. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) O. V. a 2) D. V., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 33.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň jih pod sp. zn. 8 C 180/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2004, č. j. 15 Co 359/2004-188, takto:



I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2004, č. j. 15 Co 359/2004-188, pokud jím byl ve výroku I rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 24.116,-Kč, pokud jím bylo ve výroku II rozhodnuto, že žaloba se zamítá v rozsahu do částky 1.834,- Kč s poplatky z prodlení , pokud jím byl ve výroku III potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV a pokud jím bylo ve výroku IV rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2004, č. j. 15 Co 359/2004-188, pokud jím byl ve výroku I rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, změněn tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit poplatek z prodlení v rozsahu tam specifikovaném, a v nákladových výrocích III a IV se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 5. 2004, č.j. 8 C 180/99-160, zamítl žalobu na vyklizení obou žalovaných z bytu, který se nachází ve druhém podlaží v domě s bytovými jednotkami č.p. 143 na pozemku jiného vlastníka stavební p.č. 171 zapsaném na LV 117 pro obec V., k.ú. V., u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště P. (dále jen předmětný byt ), nebo na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu. Dále žalovaným uložil společně a nerozdílně žalobci zaplatit částku 25.950,- Kč s příslušenstvím a v částce 7.800,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že předmětný byt byl žalovaným přidělen rozhodnutím představenstva JZD V., jež se žalovanými uzavřelo dne 1. 4. 1979 dohodu o odevzdání a převzetí bytu, a dovodil, že tak vzniklo žalovaným právo osobního užívání předmětného bytu podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy účinném znění, které se dnem 1. 1. 1992 na základě zákona č. 509/1991 Sb. změnilo na nájem bytu. Vlastníkem domu, ve kterém se nachází předmětný byt, je i nadále žalobce (správně úpadce), jak vyplynulo z výpisu z katastru nemovitostí i z rozhodnutí Katastrálního úřadu P. ze dne 8. 1. 1999, č.j. 110 V., VI.-1579/98, o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, potvrzeného pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99. Na majetek úpadce byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 1997 prohlášen konkurs a dům, v němž se nalézá předmětný byt, spadá do konkurzní podstaty úpadce (jak vyplývá z pravomocného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2002, č.j. 28 Cm 1355/97-185). Z tohoto důvodu vlastnické právo nikdy nepřešlo na společnost V. s.r.o., proto je nájemní smlouva uzavřená mezi touto společností a žalovanými neplatná, a žalovaní tak platí nájemné třetí osobě, která nemá postavení pronajímatele, neboť nájemní vztah k žalobci (správně úpadci) nikdy neskončil způsobem uvedeným v § 710 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ). Protože žalovaní platili nájemné ve výši 346,- Kč měsíčně až do září 1992 žalobci (správně úpadci), a poté nesprávně V. s.r.o., byl z formálního hlediska naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., avšak podle soudu prvního stupně by bylo v rozporu s dobrými mravy k výpovědi přivolit s ohledem na složitost právních vztahů mezi účastníky a V. s.r.o., včetně skutečnosti, že žalovaní při plnění povinností nájemce vycházeli z neplatně uzavřené nájemní smlouvy mezi nimi a V. s.r.o. Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že žalovaní neplatili žalobci měsíční nájemné ve výši 346,- Kč po dobu 75 měsíců, proto jim uložil dlužnou částku žalobci zaplatit spolu s poplatkem z prodlení. Ve zbývající části, pokud žalobce požadoval úrok z prodlení za bezdůvodné obohacení, byla žaloba zamítnuta, neboť bezdůvodné obohacení vzniklo společnosti V. s.r.o., a to plněním žalovaných na základě neplatné nájemní smlouvy.

K odvolání žalobce (směřujícímu do výroku o nákladech řízení) i žalovaných (napadajícímu vyhovující výrok o povinnosti zaplatit částku 25. 950,-Kč s příslušenstvím) Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č.j. 15 Co 359/2004-188, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 24.116,- Kč s poplatkem z prodlení tam specifikovaným (výrok I), jinak žalobu ohledně částky 1.834,- Kč s poplatky z prodlení zamítl (výrok II); současně potvrdil odvoláním napadený výrok o nákladech řízení (výrok III) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním posouzením věci soudem prvního stupně s tím, že se musel zabývat žalovanými uplatněnou námitkou promlčení ve vztahu k nájemnému za měsíce leden až červen 2000 včetně příslušenství a celkovou částkou dluhu na nájemném. Soud prvního stupně totiž nevzal v úvahu, že žalovaní dluží nájemné od 10. 4. 1997 (prohlášení konkurzu na úpadce) a dlužné nájemné za první měsíc prodlení jim nesprávně vypočetl v plné měsíční výši 346,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce dne 4. 7. 2003 rozšířil žalobu o dlužné nájemné od prosince 1999 do května 2003, byla námitka promlčení za dobu delší tří let zpětně od uvedené změny žalobního petitu shledána opodstatněnou, a nebylo proto možné přiznat nájemné s poplatkem z prodlení za měsíce leden 2000 až květen 2000. Z uvedených důvodů bylo žalobě vyhověno v rozsahu částky 24.116,- Kč s poplatkem z prodlení. Ve zbývající částce 1.836,- Kč s poplatky z prodlení byla žaloba zamítnuta. Přiznání dlužného nájemného s příslušenstvím nelze dle názoru odvolacího soudu považovat ani s ohledem na argumenty žalovaných za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť vlastník nemovitosti má ze zákona právo na nájemné i zákonnou sankci za jeho neplacení uvedenou v § 697 obč. zák., a proto se žalobce oprávněně domáhal svého nároku. S tímto nárokem však nelze spojovat postoj a chování společnosti V. s.r.o. vůči žalovaným.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo v zásadě potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť žalovaní byli v dobré víře, že nájemné platí oprávněné osobě a v podobné situaci se nachází mnoho dalších nájemníků. Otázkou zásadního významu podle jejich názoru je, zda za popsané situace je v souladu s dobrými mravy, aby oprávněná osoba (žalobce) mohla následně vedle nájemného požadovat i poplatky z prodlení. Dovolatelé poukazují na složitost právní situace a skutečnost, že po celou dobu vycházeli z uzavřené nájemní smlouvy. Ani během sporu o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty nebylo postaveno na jisto, kdo je skutečným pronajímatelem, a komu tedy mají nájemné platit. Žalovaní jsou v současnosti v situaci, kdy se jejich právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po společnosti V. s.r.o. promlčelo a nemohou se již objektivně bránit, a proto je přiznání poplatku z prodlení žalobci ve výši téměř 100.000,- Kč podle jejich přesvědčení v rozporu s dobrými mravy, neboť dlužné nájemné činí 24.116,- Kč. Na druhou stranu však soudy obou stupňů právě s odkazem na dobré mravy odmítly vyhovět žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu s odůvodněním, že zákon poskytuje zvýšenou ochranu nájemcům a právní vztahy v daném případě vykazovaly značnou složitost. Dovolatelé dále doložili seznamem spisových značek řízení, v nichž soudy obou stupňů rozhodly odlišně, když měly za obdobných výchozích podmínek za to, že výkon práva žalobce na uložení povinnosti žalovaným zaplatit poplatek z prodlení dle § 697 obč. zák. by byl v rozporu s § 3 obč. zák., a proto tento nárok žalobci nepřiznaly. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud nejdříve odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté jej i zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.



Žalobce se k dovolání nevyjádřil.



Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř.).

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaní proto nejsou oprávněni podat dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do částky 1.824,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, neboť v této části nejsou rozhodnutím na svých právech nikterak dotčeni.

Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Je-li formálně napadeno rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak proti některému výroku ve skutečnosti žádné konkrétní dovolací důvody uplatněny nejsou, nastává ve vztahu k tomuto výroku situace, jako by bylo proti němu podáno pouze blanketní (neodůvodněné) dovolání, které nebylo o dovolací důvody doplněno ani dodatečně ve lhůtě k podání dovolání. Takové dovolání je třeba ve smyslu § 243c odst. 1 o.s.ř. (za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst 2 věty první o.s.ř.) odmítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, pod pořadovým číslem 21).

Jelikož námitky dovolatelů směřují výlučně proti výroku o povinnosti zaplatit poplatek z prodlení a dovolatelé ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým jim bylo uloženo zaplatit dlužné nájemné v částce 24.116,-Kč žádné dovolací důvody neformulují, není dovolání proti posléze uvedenému výroku ve věci samé přípustné.

Rozhodnutí o nákladech řízení, (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou zaplacení dlužného nájemného. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a v řadě dalších rozhodnutí.

Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. b) a c), § 243c odst. 1 a § 43 odst 2 věty první o.s.ř. odmítl dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně změněn (ve skutečnosti však potvrzen) tak, že žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 24.116,-Kč, pokud jím bylo ve výroku II rozhodnuto, že žaloba se zamítá v rozsahu do částky 1.834,- Kč s poplatky z prodlení , pokud jím byl ve výroku III potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV a pokud jím bylo ve výroku IV rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či § 220 o.s.ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 110).

Z tohoto pohledu nejde v daném případě ve výroku I rozsudku odvolacího soudu o měnící rozsudek, nýbrž o rozsudek potvrzující, neboť vymezení práv a povinností účastníků soudy obou stupňů je shodné (uplatněný nárok byl oběma soudy v rozsahu částky 24.116,-Kč s příslušenstvím shledán důvodným).

Žalovaní tedy napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku ve věci samé [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu (srov. § 237 odst. 3 o.s.ř.).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud tedy zvažoval, zda dovolateli zpochybňované právní posouzení otázky rozporu požadavku na přiznání poplatku z prodlení s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu.

Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je ve výroku, jímž byl z obsahového hlediska potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně žalovaného poplatku z prodlení z přisouzené částky, založen na právním závěru, že z důvodů tam uvedených nelze pokládat tento žalobní požadavek za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatelé správnost uvedeného právního závěru v dovolání zpochybnili. Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1508/2005) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobce, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. Dovolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci takto odvolací soud nepostupoval, a proto napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudil zásadní právní význam pro řešení otázky, zda požadavek na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí v tomto směru zásadně právně významné, stává se tím dovolání proti zmíněné části potvrzujícího výroku týkajícího se věci samé (žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Jelikož ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkajícího se žalovaných poplatků z prodlení z přisouzené částky existence vad řízení, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží i bez návrhu (viz výše citované ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř.), tvrzena nebyla a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu, přezkoumal dovolací soud uvedený výrok z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace, tj. posoudil správnost právního závěru, že přiznání poplatku z prodlení z přisouzené částky žalobci není v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle § 697 obč. zák. nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném v rozhodné době, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Soudní praxe dovodila, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 26, pod C 2084). Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 14, pod C 1046, rovněž dovodil, že uplatnění práva věřitele na zaplacení úroků z prodlení vůči dědicům dlužníka není samo o sobě zneužitím práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, sešit 1, pod č. 5 /a rovněž v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 4, pod C 375), Nejvyšší soud dovodil, že požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Z uvedeného vyplývá, že ustálená soudní praxe připustila, že ve vztahu k požadavku na zaplacení úroků z prodlení není vyloučena úvaha o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V rozsudku ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedené právní závěry lze bez dalšího vztáhnout i na povinnost zaplatit poplatek z prodlení v případě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu. V rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod poř. č. 62, vyslovil Nejvyšší soud názor, že použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy. K uvedeným právním názorům se dovolací soud přiklání také v projednávané věci.

V projednávané věci se soud prvního stupně posouzením nároku na zaplacení poplatku z prodlení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nezabýval a odvolací soud v rozporu s uvedenou judikaturou nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem a omezil se na konstatování, že přiznání dlužného nájemného s příslušenstvím není možné považovat ani s ohledem na argumenty žalovaných za výkon práva v rozporu s dobrými mravy , že vlastník nemovitosti má ze zákona právo na nájemné a v případě jeho neplacení i na zákonnou sankci uvedenou v § 697 obč. zák. a že s nárokem žalobce nelze spojovat postoj a chování společnosti V. s.r.o. vůči žalovaným . Za uvedeného stavu lze právní posouzení věci pokládat za neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy v tomto směru použit opodstatněně.

K námitce dovolatelů, že v obdobných případech bylo soudem prvního stupně a odvolacím soudem rozhodnuto rozdílně, lze uvést, že sice obdobný skutkový základ nevylučuje s ohledem na individuální odlišnosti jednotlivých případů i různou míru procesní aktivity stran a tím vyvolanou odlišnost skutkového stavu v poměrech projednací zásady rozdílný výsledek řízení, na druhé straně však nutno připustit, že pokud by rozdílný výsledek řízení v obdobných případech byl vyvolán výhradně rozdílným právním posouzením věci, jež by nevyplývalo z odlišného skutkového stavu, šlo by o situaci odporující principům právního státu (zejména principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování) a porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. II.ÚS 296/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 145, nebo ze dne 5. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16, č. 163).

Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2006

JUDr. Robert W a l t r , v.r.

předseda senátu