26 Cdo 4271/2009
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák., § 126 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 4271/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Z. S. , proti žalovaným 1) M. Ř. , zastoupenému JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem Písek, Prokopova 339, a 2) E. P., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 221/2007, o dovolání 1) žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. dubna 2009, č. j. 6 Co 879/2009-93, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 C 221/2007-60, uložil žalovaným povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku byt 1+1, v I. poschodí ve dvorním traktu domu č. p. 10 v Nigrově ulici v P.; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Co 879/2009-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že žalovaní jsou povinni vyklidit byt 1+1, umístěný v I. poschodí ve dvorním traktu domu č.p.10 v Ningrově ulici v P. (dále též jen předmětný byt, resp. byt ) do třiceti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaní jako nájemci uzavřeli smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. 7. 2005 do 30. 6. 2007, že dodatkem byla prodloužena do 30. 9. 2007, že žalobkyně dopisy ze 4. 10. 2007 vyzvala žalované k vyklizení bytu, že 1) žalovaný trpí dlouhodobým psychiatrickým onemocněním a smíšenou ventilační poruchou lehkého stupně, a že je pro něj tudíž vhodné bydlení v suchém, čistém bytě. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaní po uplynutí doby nájmu užívají předmětný byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně (§ 126 odst. 1 obč. zák.), že výkon jejího práva není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a že nejsou dány podmínky pro to, aby vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění bytové náhrady, avšak je možné stanovit delší lhůtu k vyklizení (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 26 Cdo 901/2006).


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká zásadní pochybení spočívající v tom, že mu v rozporu s hmotným právem nepřiznal právo na bytovou náhradu, ačkoliv nemá kde bydlet a je osobou zdravotně postiženou. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím s tím, že ani zdravotní stav žalovaného neodůvodňuje přiznání bytové náhrady, neboť užívá byt bez právního důvodu a na nájemném (bez poplatku z prodlení) dluží 84.000,- Kč.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, není jím však rozhodování o lhůtě k plnění; přitom lhůtou k vyklizení bytu je příslušný časový úsek (do patnácti dnů od právní moci rozsudku, do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). O rozhodnutí o bytové náhradě jde přitom i tehdy, jestliže soud vyslovil ve výroku rozhodnutí povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněný pod č. 104 v časopise Soudní judikatura 13/1997).

Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé (ve výroku o bytové náhradě), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.


Dovolatel výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že jeho povinnost k vyklizení bytu nevázal na zajištění bytové náhrady.

V soudní praxi není pochyb o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč. zák.) použít nelze. To platí i v případě, že bývalý nájemce užívá byt po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, a z 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 590/2004).

Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001 a rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Je třeba ovšem zdůraznit, že následně byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod číslem 8/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).

Jestliže tedy v dané věci odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, jež zohlednil zdravotní stav žalovaného 1) poskytnutím delší lhůty k vyklizení, nikoliv zajištěním bytové náhrady, pak je jeho právní posouzení v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud také opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003 nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.


Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému 1), jehož dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu