26 Cdo 427/99
Datum rozhodnutí: 30.11.2000
Dotčené předpisy:




26 Cdo 427/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně D., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ B. H., a 2/ J. H., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím a částky 15.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3C 582/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. dubna 1998, č. j. 40 Co 464/97-46, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. dubna 1998, č. j. 40 Co 464/97-46, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Jeseníku (soudu prvního stupně) ze dne 10. února 1997, č. j. 3C 582/96-18, tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 150.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení ode dne 2. 5. 1995 do zaplacení a dále částku 15.000,- Kč jako sjednanou smluvní pokutu", a žalobkyni uložil nahradit žalovaným náklady řízení před soudem prvního stupně. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů posoudily smlouvu o nájmu nebytových prostor (nacházejících se v prvním nadzemním podlaží domu čp. 890 v J.), uzavřenou mezi účastníky řízení dne 29. září 1993 (dále jen smlouva ze dne 29. září 1993"), jako neplatnou; zatímco soud prvního stupně dovodil neplatnost smlouvy poukazem na ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák."), odvolací soud neplatnost uvedeného právního úkonu opřel o ustanovení § 37 odst. 2 obč. zák. Poté dovodily, že dodatek č. 1 ke smlouvě ze dne 29. září 1993, uzavřený dne 3. října 1994 (dále jen dodatek č. 1"), obsahuje jednak ukončení nájemního vztahu založeného smlouvou ze dne 29. září 1993 (čl. I. dodatku č. 1) a jednak dohodu, na jejímž základě se žalobkyně domáhala žalovaných částek s příslušenstvím (čl. II. a čl. III dodatku č. 1). Odvolací soud pokládal dodatek č. 1 za dostatečně určitý a srozumitelný a dovodil, že účastníci v něm projevili vůli ukončit svůj předchozí právní vztah (čl. I. dodatku č. 1) a v souvislosti s tím vypořádat vzájemná práva a povinnosti z toho vyplývající založením nového závazku, který měl nahradit závazek původní (čl. II. a čl. III dodatku č. 1). Souvislost mezi oběma závazky - pokračoval odvolací soud - vyplývá nejen ze slovního vyjádření vůle stran v části II. dodatku (s ohledem na skutečnosti uvedené v bodě III. smlouvy o nájmu nebytových prostor), ale i z účelového určení platby 150.000,- Kč, která měla plnit funkci náhrady nákladů navrhovatele, které v souvislosti s plánovaným podnikáním v předmětných nebytových prostorách již vynaložil." Uzavřel, že dodatek č. 1 ve svém čl. II. a III. by mohl být - za předpokladu platnosti původního závazku (novace se nemůže týkat závazku neplatného) - privativní novací podle § 570 odst. 1 obč. zák., tj. nahrazením dosavadního závazku závazkem novým (v důsledku absence předpokladu spornosti či pochybnosti práv účastníků nemohlo jít podle názoru odvolacího soudu o narovnání ve smyslu § 585 odst. 1 obč. zák.). Nemohl - li však v daném případě původní závazek z důvodu neplatnosti smlouvy ze dne 29. září 1993 platně vzniknout, nepřipadá v úvahu jeho nahrazení závazkem novým. Za této situace nelze žalované zavázat k finančnímu plnění podle dohody účastníků obsažené v čl. II. dodatku č. 1; ze závislosti hlavního závazku (čl. II. dodatku č. 1) a závazku zajišťovacího (čl. III. dodatku č. 1) potom vyplývá nedůvodnost žaloby rovněž v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15.000,- Kč z titulu smluvní pokuty.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř."). Uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím napadla právní závěr, že dodatek č. 1 ve svých čl. II. a III. by mohl být - za předpokladu platnosti původního závazku - privativní novací podle § 570 odst. 1 obč. zák. Podle názoru žalobkyně o privativní novaci (ani za předpokladu platnosti původního závazku) by nemohlo jít již proto, že zde není splněn požadavek současného zániku závazku dosavadního a vzniku závazku nového" (podle dohody ze dne 3. října 1994 měl nový závazek vzniknout téhož dne, avšak nájemní poměr, z něhož se odvíjel původní závazek, měl zaniknout až dne 7. října 1994). Poté namítla, že skutečnost, že by mělo dojít k záměně kompletního závazkového vztahu podle smlouvy o nájmu nebytových prostor za závazek, v němž má žalobce jednoznačné postavení věřitele, žalovaní pak postavení dlužníků, vybočuje také z institutu privativní novace, když je zřejmé, že smyslem tohoto institutu je umožnit dlužníkovi, za souhlasu obou účastníků vztahu, uspokojit věřitele plněním jiným. Na základě privativní novace se však nemění jednoznačné postavení věřitele jako věřitele a dlužníka jako dlužníka". Konečně má zato, že z jazykového vyjádření vůle účastníků v dodatku č. 1 a ani z jiných souvislostí nevyplývá, že by účastníci chtěli nahradit dosavadní závazek závazkem novým. Žalobkyně zastává názor, že dodatek č. 1 ve svých čl. II. a III. může být právním titulem pro zaplacení žalovaných částek, neboť zde je nepojmenovanou smlouvou ve smyslu § 51 obč. zák., když jej (v uvedených článcích) nelze podřadit pod žádný zákonem upravený smluvní typ". Dodala, že účastníci sjednávali dodatek č. 1 v představě, že smlouva ze dne 29. září 1993 je platná a založila tedy příslušný závazkový právní vztah. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaní navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Namítli, že smlouva ze dne 29. září 1993 je - z důvodů ve vyjádření uvedených - neplatná. Dodatek č. 1 nemůže být narovnáním proto, že zde nebyla žádná spornost či pochybnost, kterou by strany měly ohledně obsahu svého závazkového právního vztahu. Navíc žalobkyně ani neprokázala, že by žalovanou částku 150.000,- Kč proinvestovala.

Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda čl. II. a III. dodatku č. 1 by mohl být v případě platnosti původního závazku privativní novací ve smyslu § 570 odst. 1 obč. zák., jak uzavřel odvolací soud. Dovolacímu přezkumu naopak nebude podléhat závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 29. září 1993. Je tomu tak proto, že žalobkyně uvedený závěr ve svém dovolání ve skutečnosti nenapadla (naopak v něm výslovně hovoří o neplatné nájemní smlouvě"). Za kvalifikované zpochybnění takového závěru prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nelze pokládat dovolací námitku, že účastníci při uzavírání dodatku č. 1 jednali v představě, že smlouva ze dne 29. září 1993 je platná. Z obsahu dovolání totiž vyplývá, že tato námitka - spolu s dalšími v dovolání uplatněnými námitkami - směřovala ke zpochybnění závěru, který dovoláním napaden byl, totiž závěru, že dodatek č. 1 by mohl být v čl. II. a III. privativní novací ve smyslu § 570 odst. 1 o.s.ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 570 odst. 1 obč. zák. dohodne - li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Z obsahu smlouvy ze dne 29. září 1993 (posouzené soudy obou stupňů jako neplatné) a čl. I. dodatku č. 1 vyplývá, že smlouvou ze dne 29. září 1993 měla vzniknout mimo jiné žalovaným jako vlastníkům domu čp. 890 v Jeseníku povinnost přenechat žalobkyni do dočasného užívání nebytové prostory v 1. NP" v uvedeném domě za úplatu ve smlouvě specifikovanou, a že dne 3. října 1994 se účastníci dohodli na ukončení nájemního poměru sjednaného smlouvou ze dne 29. září 1993 ke dni 7. října 1994; v čl. II. a III. citovaného dodatku se - z důvodů v nich uvedených - žalovaní zavázali zaplatit žalobkyni žalované částky s příslušenstvím.

Z uvedeného vyplývá, že smlouva ze dne 29. září 1993 a dodatek č. 1 spolu navzájem obsahově souvisí; jelikož dodatek č. 1, jak vyplývá nejen z jeho obsahu, nýbrž rovněž z jeho formálního označení ( Dodatek č. 1 ke smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi dne 29.9.1993"), obsahově navazuje na smlouvu ze dne 29. září 1993, nelze jej posuzovat jakoby šlo o samostatnou smlouvu, tj. smlouvu existující nezávisle na smlouvě ze dne 29. září 1993, jak o to v dovolání usiluje žalobkyně. Za pomoci výkladového pravidla zakotveného v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. pak lze dovodit, že vůle účastníků projevená dne 3. října 1994 v čl. I. dodatku č. 1 směřovala k ukončení nájemního vztahu podle smlouvy ze dne 29. září 1993, tj. k zániku původního závazkového právního vztahu, byť ve skutečnosti domnělého, ke dni 7. října 1994. Z toho bez dalšího vyplývá nejen to, že ke dni 7. října 1994 měl žalovaným zaniknout závazek vyplývající ze smlouvy ze dne 29. září 1993, totiž závazek přenechat žalobkyni do dočasného užívání nebytové prostory v 1. NP" sporného domu, nýbrž i skutečnost, že takto zaniklý závazek měl být k témuž dni (nikoli ke dni 3. října 1994, jak v dovolání míní žalobkyně) ve smyslu čl. II. a III. dodatku č. 1 nahrazen závazkem novým v podobě zaplacení tam sjednaných částek (s příslušenstvím) žalobkyni. V těchto souvislostech nelze přehlédnout, že dodatek č. 1 obsahuje nejen čl. II. a III., nýbrž rovněž čl. I., a za této situace nelze otázku okamžiku vzniku nového závazku podle čl. II. a III. dodatku č. 1 posuzovat izolovaně, tj. bez souvislosti s čl. I. dodatku č. 1 pojednávajícím o zániku závazkového právního vztahu, který měl být založen smlouvou ze dne 29. září 1993, právě ke dni 7. října 1994.

Právní posouzení věci odvolacím soudem lze pokládat za správné, jestliže tento soud ve světle uvedených závěrů dovodil, že za předpokladu platnosti původního závazku by v právním vztahu účastníků řízení mohlo jít o privativní novaci ve smyslu § 570 odst. 1 obč. zák. Nebyl - li závazek vyplývající pro žalované ze smlouvy ze dne 29. září 1993 sjednán platně, je neplatný rovněž závazek pro ně vyplývající z čl. II. a III. dodatku č. 1.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně. Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, správný (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o.s.ř., a žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání - při zastupování dvou osob v částce 7.800,- Kč z tarifní hodnoty 165.000,- Kč (§ 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad ve výši 150,- Kč při zastupování dvou žalovaných (§ 13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky), kteréžto náklady bude žalobkyně povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jejich zástupce.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní - li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2000

JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková