26 Cdo 4253/2009
Datum rozhodnutí: 19.07.2010
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., § 699 obč. zák.




26 Cdo 4253/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobkyně městské části Praha 8 , se sídlem Praha 8, Zenklova 35/1, zastoupené Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 23, proti žalované M. K ., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 112/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 19 Co 543/2008-244, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 5. 2008, č. j. 23 C 112/2002-214, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 4, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v prvním patře domu č.p. 493 v P. 8 K., Š. 10 (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil tříměsíční výpovědní lhůtu a uložil žalované povinnost byt vyklidit do 3 měsíců po uplynutí výpovědní lhůty a zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně má ve správě předmětný dům (ve vlastnictví hlavního města Prahy), že žalovaná, nájemkyně předmětného bytu, v době dání výpovědi z nájmu bytu dlužila na nájemném za měsíce červen, září a říjen roku 1998 a měsíce srpen a září roku 1999 celkem částku 11.822,- Kč, že měla rovněž nedoplatky vyplývající z vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, a to za rok 1997 ve výši 211,- Kč, za rok 1998 ve výši 965,- Kč a za rok 1999 ve výši 1.039,- Kč, že po dání výpovědi část dlužného nájemného ve výši 2.894,- Kč uhradila, že v období od března 2004 do února 2008 na nájemném nezaplatila ničeho, že v dopise ze dne 5. 10. 2002 požádala o slevu z nájemného z důvodu nemožnosti se vrátit do bytu po povodni a následně (23. 1. 2003) z důvodu přílišné vlhkosti v bytě, a že v evidenčním listu k předmětnému bytu jsou jako spolužijící osoby uvedeny její manžel M. K. (přeškrtnuto s poznámkou zemřel) a její syn J. K. (ohledně něhož nebylo prokázáno, že by se z bytu odstěhoval). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) byl naplněn, neboť žalovaná ke dni dání výpovědi nezaplatila nájemné za dobu delší než tři měsíce; neprokázala přitom, že by za období, jehož se týkala výpověď z nájmu bytu (rok 1998 a 1999), požádala včas o slevu z nájemného (§ 698 obč. zák.), kterou lze podle ustanovení § 699 obč. zák. požadovat jen za období šesti měsíců předcházejících žádosti. Neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (s ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalované), neboť citované ustanovení lze dle ustálené judikatury použít pouze v případě, že dluh na nájemném byl v době rozhodování soudu plně uhrazen, což se však v dané věci nestalo, naopak žalovaná dle sdělení žalobce nezaplatila žádné platby za období 5 let, a navíc má vysoký dluh na poplatku z prodlení. Pokud jde o bytovou náhradu, v souladu s ustanovením § 712 odst. 5 obč. zák. přiznal žalované toliko přístřeší, neboť náhradní byt či ubytování je dle uvedeného ustanovení možno přiznat jen, jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li navíc dány důvody zvláštního zřetele. S ohledem na její zdravotní stav však stanovil v souladu s ustanovením § 160 o. s. ř. delší (tříměsíční) lhůtu k vyklizení.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 19 Co 543/2008-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně konstatoval, že v řízení byla prokázána existence dluhu na nájemném (úhradě za služby), jakož i to, že žalovaná před podáním žaloby v dané věci neuplatnila řádně slevu z nájemného. Rovněž tak přisvědčil jeho závěrům o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu, o tom, že v dané věci nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., jakož i o tom, že povinnost žalovaného k vyklizení lze vázat toliko na zajištění přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že neuplatnila slevu z nájemného, neboť její žádosti se netýkají období roku 1998 a 1999, a namítá, že již v dopise ze dne 4. 10. 1997 upozornila na opakované promáčení stěn jejího bytu a tvorbu plísní, a že v dopisech z roku 2002 a 2003 pak žádala o slevu z nájemného i za období let 1998 a 1999, neboť k odstranění reklamovaných závad vůbec nedošlo, a byt je dosud v havarijním stavu; současně namítla nesprávnost jeho závěru ohledně ustanovení § 698 odst. 1 obč. zák. Dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v době dání výpovědi dlužila na nájemném platby uvedené v žalobě, a že na tento dluh ničeho nezaplatila s tím, že uvedený dluh uhradila již v roce 2000, kdy se dohodla se správní firmou na zaplacení celkové částky asi 30.000,- Kč (přičemž uvedená částka byla vypočtena, aniž jí bylo poskytnuto přesné vyúčtování deficitu na nájemném a zaplatila ji v tísni a za nevýhodných podmínek, neboť musela pobývat mimo byt z důvodu jeho nefunkčnosti). Namítá, že po celou dobu užívání bytu byla nucena platit zálohy za dvě osoby, přestože její syn byl z bytu odhlášen a jako druhá osoba byl evidován její manžel, na jehož jméno byly zasílány rozpisy nájemného, přestože jej z bytu řádně odhlásila a následně doložila i jeho úmrtí. Je toho názoru, že výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku, okolnost, že by přišla o byt, by mohla negativně ovlivnit pokračování jejího onemocnění. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. V podání ze dne 5. 11. 2009 žalovaná (aniž jednala prostřednictvím svého právního zástupce), jakož i v podání ze dne 8. 3. 2010 (v zastoupení advokátem) namítla, že výpověď z nájmu bytu je v dané věci neplatná, neboť nebyla schválena radou obce .

Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) nebo existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

Jak vyplývá z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), dovolatelka uplatňuje, a to především námitkou, že dluh na nájemném uhradila již v roce 2000 a že její syn byl z bytu odhlášen, vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Dovolatelka pak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. brojí proti závěru odvolacího soudu, že neuplatnila řádně slevu na nájemném založeném na názoru, že ji lze uplatnit jen za dobu šesti měsíců předcházejících žádosti, a že přivolení k výpovědi není v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Ani jedna z těchto námitek však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá.

V soudní praxi nečiní žádné obtíže, že právo na slevu z nájemného nebo z úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu je třeba uplatnit u pronajímatele (bez zbytečného odkladu), a to i vzhledem ke znění ustanovení § 699 věty první obč. zák., které možnost jiného výkladu nepřipouští. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že podle § 699 věty druhé obč. zák. právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad. Neuplatněním práva v šestiměsíční lhůtě zaniká právo na slevu z té které měsíční úhrady, nikoliv nárok na slevu na úhradu splatnou v dalších měsících. Lze se tedy domáhat při déletrvající vadě slevy jen za šest měsíců nazpět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2716/2005). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud (soud prvního stupně) v tomto směru věc nesprávně právně posoudil. Ustálená judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004).

Pro úplnost však je zapotřebí připomenout, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 471/98, uveřejněném na straně 425 v sešitě č. 8 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy, dovodil, že nezaplatil-li nájemce bytu nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) výlučně z důvodu objektivně existující tíživé sociální situace a byla mu proto dána výpověď z nájmu bytu, avšak v době soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradí a nadále nájemné řádně platí, není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele, který nadále na výpovědi trvá, jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Objektivní existence tíživé sociální situace a příčinná souvislost této situace s neplacením nájemného však musí být postaveny najisto. Ustálená judikatura kromě toho dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu a dále např. rozhodnutí z 26. 4. 2006, sp. zn. 26 Cdo 452/2005, ze 14. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 900/2005, z 20. 9. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1832/2006, z 16. 1. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3299/2006, a z 24. 10. 2007, sp. zn. 26 Cdo 3273/2006, z 14. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4040/2007 a z 16. 4. 2009, sp. zn. 1202/2008).

K námitce dovolatelky ohledně neplatnosti výpovědi z nájmu bytu nebylo možno přihlédnout, neboť byla vznesena až v dovolacím řízení, a to po uplynutí dovolací lhůty (§ 241a odst. 4, § 243 odst. 4 o. s. ř.).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 234 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalobkyni náklady v dovolacím řízení (dle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2010 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu