26 Cdo 4248/2011
Datum rozhodnutí: 27.11.2012
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 o. s. ř.




26 Cdo 4248/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Bc. M. V. , bytem O., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Olomouc, Koželužská 5, proti žalované Správě nemovitostí Olomouc, a. s. , IČ 25898736, se sídlem Olomouc, Školní 202/2a, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 81/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 27. června 2011, č. j. 12 Co 192/2011-46, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 27. června 2011, č. j. 12 Co 192/2011-46, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 15. 3. 2011 se žalobce domáhal proti žalované Správě nemovitostí Olomouc, a. s. o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství v 10. podlaží domu v k. ú. N. S., ulice N. (dále jen předmětný byt ), ze dne 14. 1. 2011, doručené mu dne 19. 1. 2011 (dále též jen Výpověď ).
Usnesením ze dne 22. 4. 2011, č. j. 25 C 81/2011-30, Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) nepřipustil, aby do řízení jako žalovaný přistoupilo statutární město O., se sídlem O. Nevyhověl tak návrhu žalobce ze dne 17. 3. 2011, neboť dovodil, že přistoupením označeného dalšího žalovaného podle 92 odst. 1 o. s. ř. by došlo k obcházení institutu záměny účastníků řízení (§ 92 odst. 2 o. s. ř.); poukázal přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, a sp. zn. 29 Odo 119/2006.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 27. 6 2011, č. j. 12 Co 192/2011-46, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil, aby do řízení jako druhý žalovaný přistoupilo statutární město O. Na rozdíl od soudu prvního stupně byl toho názoru, že v dané věci nenastala situace, že by návrhem na přistoupení dalšího účastníka byl obcházen institut záměny účastníků, jelikož v době zahájení řízení nebylo zřejmé, že žalovaná není aktivně věcně legitimována. Po posouzení obsahu Výpovědi a okolností případu dospěl k závěru, že Výpověď je ve vztahu k žalobci jako nájemci právním úkonem matoucím , neboť je v ní uvedeno, že je dána žalovanou 1), aniž by z ní vyplývalo, že je oprávněna za vlastníka bytu dát, resp. doručit výpověď (byť je v ní zmíněno, že byt je ve vlastnictví města O. a ve správě žalované). Za této situace neměl žalobce (ač zastoupen advokátem) možnost dovodit, vůči komu má žaloba na neplatnost Výpovědi směřovat. Vzhledem k matoucímu obsahu Výpovědi došlo ze strany žalobce k nesprávnému označení účastníka řízení na straně žalovaného, které odstranil svým návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení ve smyslu § 92 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud shledal, že všechny podmínky pro připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení na straně žalovaného jsou splněny, a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že připustil vstup statutárního města Olomouc do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že návrhem ze dne 17. 3. 2011 na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované se žalobce snažil napravit nedostatek pasivní věcné legitimace, když očividně špatně zažaloval . Takový postup nelze pro zhojení nedostatku pasivní legitimace připustit, neboť žalobce by mohl následně postupovat podle § 96 odst. 1 o. s. ř., čímž by došlo k obcházení zákona, a to institutu záměny účastníků řízení podle § 92 odst. 2 o. s. ř., která vyžaduje její souhlas (jednoznačně však již vyjádřila nesouhlas). Ztotožňuje se s rozhodnutím soudu prvního stupně, které je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že okolnost, že byty ve vlastnictví statutárního města O. jsou spravovány jí, je skutečností obecně známou všem nájemcům městských bytů, a že je oprávněna dát nájemcům těchto bytů výpověď (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1621/2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005 a 26 Cdo 1174/2010). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Výpověď je právním úkonem matoucím, a poukazuje na to, že již bylo podáno nájemci zhruba 70 žalob na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a pouze v jediném případě byl zažalován správce. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání (proti usnesení odvolacího soudu) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky podle § 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze s výjimkou některých vad řízení přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu citovaného ustanovení jde v případě, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Podle § 92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.
Institut přistoupení dalšího účastníka podle § 92 odst. l o. s. ř. má tradičně procesní smysl při odstraňování mezer v žalobcem původně vymezeném účastenství na straně žalované tehdy, jestliže žalobci až po podání žaloby vyšlo najevo, že dosavadní zaměření žaloby neodpovídá pluralitě subjektů nositelů pasivní věcné legitimace, a to pro skutečnosti nastalé před podáním žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2026/2005, uveřejněné pod C 3648 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 337/2007, uveřejněné pod č. 12 /2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Naproti tomu institutem záměny účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. lze předejít negativním důsledkům zjištění, že některý z účastníků nebyl již v době zahájení řízení pasivně věcně legitimován (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 4/2001).
Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž odkazovala rovněž dovolatelka) přitom nezaznamenala odklon od názoru, že soud nepřipustí přistoupení dalšího žalovaného do řízení (§ 92 odst. 1 o. s. ř.) mimo jiné tehdy, je-li zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení žalobce obchází institut záměny účastníků ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud je toho názoru, že k takovéto situaci došlo i v projednávané věci. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 15. 3. 2011 se žalobce domáhal neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, přičemž v žalobě byla jako žalovaná označena Správa nemovitostí Olomouc, a. s. V podání ze dne 17. 3. 2011 označeném Oprava žaloby žalobce uvádí, že s ohledem na chybu v psaní, a to jak na titulní straně v označení žalovaných, tak i v petitu, činí tento písemný úkon, kterým žalobu opravuje, přičemž přiložil nové znění žaloby, kde je jako žalovaný rovněž uvedeno statutární město O. Z obsahu spisu (čl. 12, 13) se rovněž podává, že žalobce (prostřednictvím svého právního zástupce) se dopisem ze dne 17. 2. 2011 (tj. před podáním žaloby v této věci) obrátil na náměstka primátora statutárního města O. RNDr. L. Š., ve kterém mimo jiné konstatuje (viz čl. 12 verte), že by bylo možné v tomto případě uzavřít mimosoudní dohodu spočívající v tom, že město Olomouc vezme podanou výpověď z nájmu bytu zpět . V odpovědi jmenovaného ze dne 7. 3. 2012 je pak uvedeno, že přičemž jako pronajímatel budeme samozřejmě respektovat pravomocné soudní rozhodnutí . Nelze tedy souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobce měl pochybnosti o tom, kdo je pronajímatelem.
Dovolací soud je proto (ve shodě se závěrem soudu prvního stupně) toho názoru, že žalobce se snažil svým návrhem ze dne 17. 3. 2011 na přistoupení města O. napravit své pochybení spočívající v tom, že jeho žaloba směřovala proti Správě nemovitostí Olomouc, a. s., nikoliv proti statutárnímu městu O. jako pronajímateli předmětného bytu. K odstranění uvedeného pochybení však slouží institut záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. výklad shora) a nikoli postup upravený v § 92 odst. 1 o. s. ř. (v podobě přistoupení dalšího účastníka do řízení).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že bylo připuštěno přistoupení statutárního města Olomouc do řízení na straně žalované, není správné; Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne právní závěry přijaté ve vztahu k dání výpovědi obcí jako pronajímatelem, vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1641/2010.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu