26 Cdo 424/2001
Datum rozhodnutí: 24.04.2002
Dotčené předpisy: § 715 předpisu č. 40/1964Sb., § 161 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 424/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) Doc. Mgr. E. P., B) J. K. a C) V. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. Ž. a 2) R. S., oběma zastoupeným advokátem, o nahrazení projevu vůle s výměnou bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 309/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2000, č. j. 23 Co 362/2000-65, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3. 870.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, č. j. 23 Co 362/2000-65, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 6. 2000, č. j. 8 C 309/99-47, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby soud nahradil souhlas žalovaných s dohodou o výměně bytu ze dne 1. 10. 1999, uzavřenou mezi žalobkyní A) na straně jedné a žalobci B) a C) na straně druhé, ve znění uvedeném v žalobním petitu. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním důkazu listinou, označenou jako "Dohoda o výměně bytů" (dále "předmětná listina"), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Zaujal názor, že dohoda o výměně bytu je dvoustranným (příp. vícestranným) projevem vůle účastníků dohody, směřujícím k právnímu následku, jímž je výměna bytů. Vycházeje ze zjištění o obsahu předmětné listiny dovodil, že v ní takovýto projev vůle účastníků není obsažen. Účastníci (rozuměno žalobci) v této listině žádný projev vůle neučinili (uvedl dále odvolací soud), "pouze vyplnili formulář používaný dříve národními výbory při výměnách bytů, jež se však uskutečňovaly za účinnosti občanského zákoníku platného do 1. 1. 1992". Odvolací soud uzavřel, že nebyla-li mezi účastníky uzavřena platná dohoda o výměně bytu ve smyslu § 715 obč. zák., nemohou se úspěšně domáhat nahrazení souhlasu žalovaných k tomuto (neplatnému) právnímu úkonu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadili ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Namítají, že odvolací soud vycházel z (nesprávného) předpokladu, že žalobci "zvolili k uzavření dohody již nepoužívaný formulář (tiskopis)" a poukazují na to, že se nejedná o "formulář používaný národními výbory pro výměny uskutečňované do 1. 1. 1992", o čemž svědčí i výrazy v něm obsažené - "dohoda o výměně bytu" (namísto dřívějšího označení "žádost o schválení výměny bytu") a "nájemci" jako účastníci dohody (namísto dřívějšího označení "uživatelé bytu"). Uvádějí, že použili tiskopis používaný Úřadem městské části pro P. v dobré víře, že je správný, a navrhují provedení důkazu výslechem pracovníka tohoto úřadu, jakož i listinami - tiskopisy, používanými pro výměny bytu Úřady městských částí pro P. až P. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že listina, obsahující dohodu žalobců o výměně bytu, neobsahuje projev vůle jejích účastníků. V této souvislosti poukazují na to, že tento projev vůle "je zřejmý z označení listiny jako dohoda o výměně bytů, kdy jsou jednoznačně a nezaměnitelně uvedeni účastníci dohody s uvedením adres vyměňovaných bytů a obsahu čestného prohlášení, které je součástí dohody, kde uvádí, že nemají jiný byt než vyměňovaný a že do vyměněného bytu vezmou s sebou všechny osoby, které jsou v bytě hlášeny". Projev vůle je zcela jednoznačný (pokračují dovolatelé), neboť "dohoda o výměně bytu má pouze dva účastníky, z nichž každý má pouze jeden byt"; uzavřená dohoda jde dokonce nad rámec zákona, neboť podpisy účastníků jsou úředně ověřeny. Uvádějí dále, že projev vůle účastníků dohody je zřejmý i ze žalobního návrhu (petitu) a z jejich účastnické výpovědi. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém dovolacím vyjádření namítli, že okolnost, zda tiskopis, vyplněný žalobci, byl používán národními výbory, není podstatnou částí skutkových zjištění odvolacího soudu. Dále vyvraceli argumenty dovolatelů, směřující proti právním závěrům odvolacího soudu, a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 30. 10. 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen o. s. ř. ).

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 241 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), zabýval se soud posouzením správnosti napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.) tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo jestliže v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

V projednávané věci bylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodné skutkové zjištění o obsahu předmětné listiny, označené jako "Dohoda o výměně bytů", konkrétně zjištění, zda a jaký projev vůle jejich účastníků tato listina obsahuje. Okolnost, zda jde o "formulář používaný dříve národními výbory při výměnách bytů, jež se uskutečňovaly za účinnosti občanského zákoníku platného do 1. 1. 1992" (jak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud), a kterou dovolatelé v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. zpochybňují, nebyla pro právní posouzení věci významná; naplnění uvedeného dovolacího důvodu nelze tedy dovodit. Pokud pak dovolatelé navrhují provedení dalších důkazů k prokázání okolnosti, že jde o "aktuálně" používané formuláře, je třeba dodat, že dokazování, jímž by měl být rozšiřován skutkový základ věci zjištěný soudy obou stupňů, je v dovolacím řízení vyloučeno (srov. § 243a odst. 2 větu první o. s. ř.).

Dovolatelé dále uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.), jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost právního posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.

Dohoda o výměně bytu je dvoustranným (vícestranným) právním úkonem. Musí proto vyhovovat náležitostem právních úkonů, stanoveným v § 34 a násl obč. zák. Předpokladem je, aby zde byla dána (projevena) vůle účastníků dohody, směřující k právním následkům, předvídaným ustanovením § 715 obč. zák.; tato vůle musí být též projevena určitě a srozumitelně, jinak by šlo o právní úkon absolutně neplatný. Obligatorně je (též pod sankcí absolutní neplatnosti) stanovena její písemná forma (§ 715 věta druhá, § 40 odst. 1 obč. zák.).

V projednávané věci se žaloba opírá o tvrzení, že žalobci (žalobkyně A/ na straně jedné a žalobci B/ a C/ na straně druhé) uzavřeli dohodu o výměně bytu, která je obsažena v listině, označené jako "Dohoda o výměně bytu" (jejíž kopie se nachází na č. l. 6 až 9 spisu). Co je obsahem předmětné listiny, podrobně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud; na tato skutková zjištění dovolací soud pro stručnost odkazuje. Z obsahu předmětné listiny se však nepodává, že by zde byl obsažen (určitý a srozumitelný) projev vůle jejich účastníků, směřující k výměně bytů. Samotné označení této listiny, ani "čestné prohlášení" v ní obsažené, tento (chybějící) projev vůle nahradit nemůže, jak mylně dovozují žalobci. Dovolatelé ve své argumentaci též přehlížejí, že jeden z bytů, který měl být předmětem výměny (byt, jehož nájemkyní je žalobkyně A/), není v předmětné listině dostatečně určitě specifikován, např. číslem, označením podlaží, kde se nachází a počtem místností, z nichž se sestává. Okolnost, že podpisy účastníků dohody jsou úředně ověřeny, pak není z hlediska posouzení platnosti dohody o výměně bytu právně relevantní.

Dovolatelům nelze přisvědčit ani pokud namítají, že "projev vůle účastníků dohody je zřejmý i ze žalobního návrhu (petitu) a z jejich účastnické výpovědi".

Soud může podle § 715 věty třetí obč. zák. svým rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele - jeho souhlas s výměnou bytu, a to postupem podle § 161 odst. 3 o. s. ř. Podle posléze citovaného ustanovení soud nahrazuje projev vůle pronajímatele ke konkrétnímu právnímu úkonu (k dohodě o výměně bytu). Na jeho obsahu nemůže přitom ničeho měnit; tím méně může tento právní úkon (jeho část) svým rozhodnutím nahrazovat. Odkaz dovolatelů na žalobní petit (jejich účastnické výpovědi) je proto nepřípadný, a to i z toho důvodu, že z obsahu předmětné listiny nelze dovodit, že by v ní byl vyjádřen ten právní úkon, k němuž měl - dle žalobního petitu (v tom znění, jemuž soud prvního stupně vyhověl) - soud přivolit.

Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věty první o. s. ř., a žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalovaných sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen vyhláška č. 177/1996 Sb."). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a § 243c o. s. ř. je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem, kdy soudu dojde dovolání. Jelikož dovolání v této věci bylo podáno osobně u soudu 5. 1. 2001 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. 1. 2001, určuje se výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za úkony, která patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 občanského soudního řádu (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 7 písm. e) vyhlášky činí sazba odměny ve věcech nahrazení projevu vůle 6. 200 - Kč, přičemž zastupuje-li advokát v řízení ve stejné věci společně více osob, zvyšuje se podle § 17 odst. 2 vyhlášky sazba odměny o 20 % (tj. v dané věci o 1. 240 .- Kč). Ustanovení § 18 odst. 1 vyhlášky pak určuje, že učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %. Vzhledem k uvedenému náleží tedy advokátu žalovaných jako odměna za dovolací řízení částka 3. 720.- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje - jak je zřejmé z jejího § 1 odst. 1 - pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení na straně žalovaných proto patří také paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč za každého ze žalovaných (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a úhrn nákladů dovolacího řízení, jež žalovaným vznikly, a k jejichž společné a nerozdílné náhradě (vzhledem ke procesnímu společenství) jsou dovolatelé povinni, tak činí celkem 3. 870 .- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. dubna 2002

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu