26 Cdo 4220/2013
Datum rozhodnutí: 17.04.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



26 Cdo 4220/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. S. , P., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému Lidovému bytovému družstvu Praha 7 , se sídlem Praha 7, U Uranie 1362/12, IČO: 48030597, zastoupenému Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem Praha 6, Slánská 1678/20, o určení trvání nájemního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 1/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2013, č. j. 28 Co 212/2013-72, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. Libora Hronka, advokáta se sídlem Praha 6, Slánská 1678/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 29 C 1/2012-35, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 20013, č. j. 29 C 1/2012-61, určil, že nájemní vztah založený smlouvou o nájmu nebytového prostoru ze dne 1. 11. 2001, na základě které předal žalovaný do nájmu žalobci nebytový prostor nebytovou jednotku v budově v k. ú. H., obec P., trvá, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 6. 2013, č. j. 28 Co 212/2013-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (zastoupen advokátem) včasné dovolání, které však není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) dále jen o. s. ř. , neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolatelem nastolená právní otázka posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení, že výše popsaný nájemní vztah trvá (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), již byla dovolacím soudem vyřešena. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení nebytových prostor může jako předběžná otázka být řešena jak otázka platnosti výpovědi ze smlouvy o nájmu nebytových prostor, tak také otázka existence práva nájmu k nebytovým prostorám (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 23. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1646/2004, uveřejněné pod č. 187 v časopise Soudní judikatura 10/2004, z 21. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2656/2006, ze 14. 4. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010 a dále např. rozhodnutí ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 185/2012, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2926/2012). V ustálené soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že může-li být otázka platnosti výpovědi z nájmu řešena jako otázka předběžná v řízení o vyklizení, nemůže být dán naléhavý právní zájem (ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.) na žalobě o určení neplatnosti výpovědi z nájmu (srov. např. již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2656/2006, a sp. zn. 26 Cdo 2450/2010, z nichž ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel). Je třeba přisvědčit dovolateli, že v těchto rozhodnutích byla řešena otázka naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, nicméně není důvodu, proč by uvedený závěr nebylo možno vztáhnout i na (obsahově obdobnou) žalobu na určení, že nájemní vztah trvá (k tomu srov. výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 185/20012). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že nájemní poměr žalobce k předmětným nebytovým prostorám trvá, neodchýlil se od výše uvedené ustálené judikatury dovolacího soudu a současně není důvodu, aby tato (judikaturou již vyřešená) otázka byla posouzena jinak.
Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nebyl poučen dle § 118a odst. 2 o.s.ř. (čímž bylo porušena zásada dvojinstačnosti řízení a jeho právo na spravedlivý proces), namítá vadu řízení, která mohla být za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Nad rámec uvedeného je možno dodat, že ostatně řízení namítanou vadou netrpí, neboť k uvedenému poučení podle 118a odst. 2 o. s. ř. není třeba přistupovat, postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozhodnutí ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2014

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu