26 Cdo 4220/2009
Datum rozhodnutí: 22.09.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 30.06.2009




26 Cdo 4220/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. T. , proti žalovaným 1/ Ing. J. K a 2/ Mgr. V. F. , zastoupeným JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 253/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č. j. 17 Co 5/2009-81, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaní dovoláním napadli potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 5. února 2009, č. j. 17 Co 5/2009-81, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) byla v dovolání zpochybněna především správnost právního názoru, že dovolatele tížilo důkazní břemeno k prokázání naplněnosti uplatněných výpovědních důvodů, které lze s přihlédnutím k obsahu výpovědi podřadit pod ustanovení § 711 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 25. března 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněné na straně 372 v sešitě č. 7 z roku 1998 a na straně 337 v sešitě č. 6 z roku 1999 časopisu Právní rozhledy). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů mu neumožňují přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzené skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, uveřejněné pod C 1483 ve svazku 21 a pod C 2321 ve svazku 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Protože v posuzovaném případě šlo o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu bez přivolení soudu (viz § 711 odst. 2 obč. zák.), nelze v poměrech souzené věci přehlédnout právní názor, který Nejvyšší soud zaujal v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, podle něhož nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle § 711 odst. 5 obč. zák. (na jejíž podání má zákonnou lhůtu šedesáti dnů) uvést, v čem spatřuje neplatnost této výpovědi neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci skutku, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné pod č. 290 v sešitě č. 11 z roku 2002 a pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). V naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují (k obsahově shodnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 6 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit /§ 5 o.s.ř./. To platí i tehdy, jestliže žalovaný uvádí, že na něj přešlo právo nájmu bytu, avšak netvrdí všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti jeho procesní obrany. Tvrdí-li žalovaný v rámci této obrany, že nemá vlastní byt, je na žalobci, aby prokázal opak).
Uvedené názory se v poměrech projednávané věci prosadí tak, že vycházel-li soud z hypotéz ustanovení § 711 odst. 2 písm. a) a b) obč. zák., pak žalobkyni stíhalo břemeno tvrzení (a důkazní) o tom, že nebyly naplněny okolnosti uvedené ve výpovědi z nájmu bytu (které měly zakládat výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. a/ a b/ obč. zák.). Jelikož uplatněné výpovědní důvody byly vymezeny okolnostmi, jejichž existenci žalobkyně popřela tím, že v rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě uplatnila tzv. negativní tvrzení (přičemž s ohledem na obsahovou konkretizaci uplatněných výpovědních důvodů jí nic jiného ani nezbývalo), která se zásadně neprokazují, tížilo dovolatele břemeno tvrzení a důkazní o tom, že jsou dány okolnosti (uvedené ve výpovědi), které zakládají výpovědní důvody podle citovaných ustanovení. Jestliže odvolací soud za této situace uzavřel, že důkazní břemeno k prokázání naplněnosti výpovědních důvodů tížilo dovolatele, neodchýlil se od ustáleného výkladu povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
V napadeném potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dále dovodil, že vedle dovolacího důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. dovolatelé ve výpovědi uplatnili rovněž výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák., a to tvrzením, že žalobkyně a osoby, které s ní byt užívají, působí hluk v domě, v němž se nachází vypovídaný byt, a znečišťují (tam vymezenými způsoby) společné prostory tohoto domu a jeho bezprostřední okolí.
Dovolací soud konstatuje, že uvedený právní názor odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je rovněž výrazem standardní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, uveřejněný pod č. 51 v sešitě č. 6 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4004/2008), která dovodila, že za hrubé porušení dobrých mravů zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák. lze považovat závadné chování nájemce vztahující se k soužití v domě, v němž se nachází pronajatý byt; může jít např. o obtěžování ostatních nájemců nad míru přiměřenou poměrům různými imisemi, např. nadměrným hlukem, pachem, hmyzem, nečistotami, neadekvátním chovem zvířat, nebo o slovní či dokonce fyzické útoky vůči ostatním nájemcům nebo vůči pronajímateli. Ani řešení otázky právní kvalifikace uplatněných výpovědních důvodů tudíž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) založit nemůže.
K vadám podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (které dovolatelé uplatnily námitkami, že jimi navržené důkazy výslechem svědků K. T. a P. D. a fotografiemi zachycujícími okolí domu, v němž se nachází vypovídaný byt, nebyly provedeny s ohledem na nepřípustnou presumpci výsledku těchto důkazů, a že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění se nepodává, které důkazy naopak provedeny byly a které odvolací soud vzal za rozhodné pro svá skutková zjištění) dovolací soud uvádí následující.
Především je zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. jsou právně významné pouze takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelům sice lze přisvědčit v názoru, že shora uvedené důkazy (vyjma citovaných fotografií, které byly soudem prvního stupně provedeny při jednání dne 5. května 2008 - viz protokol o jednání na č. l. 54 58 spisu) soudy obou stupňů nepřípustně hodnotily, aniž je provedly. Hodnocení důkazů soudem, jehož zásady jsou zakotveny v ustanovení § 132 o.s.ř., totiž přichází v úvahu teprve poté, co důkazy byly provedeny a účastníci se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci vyjádřili (§ 119a odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud však přes to zastává názor, že neprovedením zmíněných svědeckých důkazů nebylo z posléze uvedených důvodů řízení zatíženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Soudní praxe (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2005, sp. zn. 26 Cdo 1865/2004, a ze dne 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 4004/2008) se při výkladu ustanovení § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák. ustálila rovněž v názoru, že hmotněprávní podmínkou výpovědi podle citovaného ustanovení je předchozí písemná výstraha pronajímatele, která musí obsahovat nejen upozornění nájemce na jeho konkrétní závadné jednání (resp. na jednání osob, jež s ním bydlí), ale i na to, že bude-li v takovémto jednání pokračováno, může být z tohoto důvodu nájemní vztah ukončen. Pronajímatel může vypovědět nájem bytu až tehdy, jestliže nájemce (osoba, jež s ním bydlí) přes tuto písemnou výstrahu ve svém závadném chování pokračuje.
V posuzovaném případě dovolatelé navrhli provedení výslechu svědků K. T. a P. D. k prokázání tvrzení, že žalobkyně, resp. osoby, které s ní bydlí, působí hluk v domě a znečišťují společné prostory domu a jeho bezprostředního okolí (srov. opět protokol o jednání na č. l. 54 58 spisu). Při jednání dne 5. května 2008 však k dotazu soudu prvního stupně (prostřednictvím svého zástupce) současně uvedli, že žalobkyni nedali písemnou výstrahu, v níž by ji předtím na toto závadné jednání upozornili (srov. znovu protokol o jednání na č. l. 54 58 spisu). Chyběl zde proto jeden ze dvou nezbytných (kumulativních) předpokladů pro naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky přitom již v rozsudku ze dne 18. února 1998, sp. zn. 23 Cdo 280/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 12 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že závisí-li uplatněný nárok na současném naplnění několika znaků skutkové podstaty právní normy, pak zamítnutí žaloby odůvodňuje již závěr, že není dán jeden z nich. Soud pak neprovádí dokazování, která se váží k dalším znakům skutkové podstaty. Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by uvedené právní závěry nebyly využitelné rovněž v případě vyhovujícího rozsudku.
Jestliže tedy v dané věci nebyl naplněn předpoklad výpovědi z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. a) obč. zák. v podobě předchozí písemné výstrahy pronajímatele, staly se skutečnosti, které měly být prokázány neprovedenými výslechy svědků, nerozhodnými pro účely posouzení otázky naplněnosti citovaného výpovědního důvodu. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pokud uvedené důkazy neprovedly.
Dovolací soud zastává rovněž názor, že odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, že se z odůvodnění jeho rozhodnutí nepodává, které důkazy byly provedeny a které vzal za rozhodné pro svá skutková zjištění. Je tomu tak proto, že tyto údaje vyplývají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud po skutkové (i právní) stránce plně ztotožnil, aniž podle obsahu spisu prováděl dokazování v odvolacím řízení (srov. protokol o jednání na č. l. 79 spisu). Nebylo tudíž zapotřebí, aby zmíněné údaje znovu uváděl v odůvodnění svého rozsudku. V tomto ohledu tedy napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace § 157 odst. 2 o.s.ř. (viz § 211 o.s.ř.), a je tudíž přezkoumatelné.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010 JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu