26 Cdo 4217/2009
Datum rozhodnutí: 21.04.2011
Dotčené předpisy: § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve znění do 30.03.2006




26 Cdo 4217/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce A.B. , proti žalovanému P.P. , zastoupenému JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hodkovická 767, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 38/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 54 Co 134/2009-116, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem v pořadí druhým ze dne 12. 12. 2008, č. j. 10 C 38/2005-105, přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k bytu v Praze 4 ájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 54 Co 134/2009-116, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku ho změnil (výši nákladů) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně a uzavřel, že žalovanému byla dne 7. 1. 2006 doručena výpověď z nájmu bytu (uložením u pošty), jenž byla součástí žaloby, že k tomuto dni dlužil nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce a i když byl dluh v průběhu roku 2007 uhrazen (žalobce vzal žalobu, jíž se domáhal zaplacení dlužného nájemného, zpět), byl tak naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Přisvědčil rovněž jeho závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a že žalovanému stačí při vyklizení poskytnout přístřeší (§ 712 odst. 5 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 6. 2009, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen o. s. ř. ).
I když odvolací soud usnesením z 16. 4. 2008, č. j. 54 Co 587/2007-81, zrušil předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně z 6. 6. 2007, č. j. 10 C 38/2005-57, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není dovolání proti napadenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí uložil soudu prvního stupně provést další dokazování a nezaujal takový právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1745/2004, ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1043/2008). Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení uplatnil (námitkou, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru).


Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V dané věci dovolatel (který výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu), nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu nemusí být předána nájemci do vlastních rukou. Tento závěr je však v souladu s dlouhodobou soudní praxí, která se ustálila v právním názoru, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení dostane do sféry jeho dispozice nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. 9. vydání Komentáře občanského zákoníku autorů JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol. vydané v roce 2004 v nakladatelství C. H. Beck Praha a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004 a z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004). Občanský zákoník nestanoví pro výpověď z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 238/2008).
Namítá-li dovolatel, že ačkoliv výpověď z nájmu bytu neměla zákonem stanovené náležitosti (např. poučení), soud prvního stupně k tomu nepřihlédl a znemožnil mu tak v zákonné lhůtě (60 dnů) podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi u soudu, přehlíží, že předmětem řízení byla výpověď z nájmu daná žalovanému před 30. 3. 2006, tedy před účinností zákona č. 107/2006 Sb. Podle § 6 odst. 2 přechodných ustanovení k části druhé zákona č. 107/2006 Sb. se výpovědi z nájmu bytu podané před účinností tohoto zákona podle § 711 řídí dosavadními právními předpisy; odkaz dovolatele na § 711 odst. 3 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., je proto nepřípadný.


Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že předmětem řízení byla mj. i žaloba na vyklizení; navrhoval-li žalobce v petitu své žaloby, aby soud nejen přivolil k výpovědi z nájmu bytu, ale zároveň určil, ke kterému datu nájemní poměr skončí a rozhodl o povinnosti nájemce byt vyklidit, postupoval v souladu s § 711 odst. 2 obč. zák. (ve znění do 30. 3. 2006).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.; tyto okolnosti mohou být významné jen pro posouzení, zda výpověď není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) - srov. např. jeho rozsudek z 24. 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 513/2001 a usnesení z 15. 2. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1361/2006.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud na základě zjištění, že žalovaný nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) byl naplněn, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelem označená otázka, týkající se (ne)užívání bytu žalovaným, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.


Zpochybnil-li dovolatel poukazem na okolnosti uvedené v dovolání správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2011

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu