26 Cdo 4216/2009
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 139 odst. 2 obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 680 odst. 2 obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 711 odst. 1 obč. zák. ve znění od 31.03.2006, § 711 odst. 5 obč. zák. ve znění od 31.03.2006




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 4216/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Z. B. , zastoupené JUDr. Markétou Knapovou, advokátkou se sídlem Kladno, Saskova 1625, proti žalovanému statutárnímu městu Kladnu , se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 44, zastoupenému JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 41/39, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 9 C 28/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, č.j. 27 Co 154/2009-157, takto:

I. Dovolání se zamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 1. 2009, č.j. 9 C 28/2008-140, určil, že výpověď z nájmu bytu č. 4 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č.p. 2562, nám. E. B. v K. (dále předmětný byt , resp. byt a předmětný dům nebo dům ) ze dne 6. 12. 2007, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že výpověď z nájmu bytu, daná žalovaným žalobkyni (dále jen Výpověď), vyhovuje všem zákonným náležitostem, a že žalovaný byl k tomuto úkonu schváleném dne 17. 11. 2007 radou města K. oprávněn, neboť v den, kdy byl učiněn (6. 12. 2007), byl výlučným vlastníkem předmětného domu, byť ke dni doručení Výpovědi žalobkyni (17. 12. 2007), byli již (menšinovými) spoluvlastníky domu též manželé P. (s právními účinky vkladu vlastnického práva k 14. 12. 2007). Dovodil však, že nebyl naplněn ani jeden z uplatněných výpovědních důvodů podle § 711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ), a proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č.j. 27 Co 154/2009-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na neplatnost Výpovědi zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opakováním důkazu listinou výpisem z katastru nemovitostí, vzal za zjištěno, že předmětný dům byl ve výlučném vlastnictví žalovaného do 13. 12. 2007, že od 14. 12. 2007 byl v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a manželů P., že od 8. 1. 2008 přibyli manželé B., a od 28. 3. 2008 i manželé B. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď není neplatná jen proto, že ji dal žalobkyni pouze žalovaný. Vůle k výpovědi a její projev totiž nastal v době, kdy byl výlučným vlastníkem domu, tedy i předmětného bytu. Okolnost, že byla doručena žalobkyni až poté, co se stali spoluvlastníky domu také manželé P., není z tohoto hlediska rozhodná. Konstatoval, že pro právní posouzení věci je podstatná okolnost, že další spoluvlastníci domu postupně vstupovali do právních účinků Výpovědi (právního úkonu původního vlastníka - § 137 odst. 1 obč.zák.); se vznikem podílového spoluvlastnictví tedy vznikla i jejich pasivní solidarita v daném sporu. Pro úspěšnost žaloby na neplatnost výpovědi bylo proto nutné, aby žalobkyně žalovala všechny spoluvlastníky předmětného domu. Odvolací soud dodal, že pokud jde o ty spoluvlastníky, kteří se jimi stali před podáním žaloby, resp. v 60-ti denní lhůtě pro její podání, nebylo možno postupovat podle § 107a o.s.ř., a proto nebylo možno poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 4 o.s.ř. Pokud jde o možnost přistoupení dalších účastníků do řízení (§ 92 odst. 1 o.s.ř.), soud poučovací povinnost nemá; ostatně takovýto postup je v odvolacím řízení vyloučen. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení pasivní legitimace, jakož i nesprávnost jeho názoru, že se vznikem spoluvlastnictví vznikla novým spoluvlastníkům pasivní solidarita ve sporu. Namítá, že pasivní solidaritu společníků dle ustanovení § 139 odst. 1 nelze jednoznačně ztotožnit s pasivní legitimací ve sporu na určení neplatnosti výpovědi nájmu bytu, která byla nájemci dána pouze jedním z budoucích spoluvlastníků v okamžiku, kdy byl výlučným vlastníkem . Pokud by ji však dovolací soud připustil (uvádí se dále v dovolání), měl by zohlednit, že dání výpovědi z nájmu bytu není zásadním právním úkonem týkajícím se společné věci, jde o záležitost hospodaření se společnou věcí v souladu s ustanovením § 139 odst. 2 občanského zákoníku . Vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci byl pasivně legitimován pouze žalovaný, který učinil úkon, napadený žalobou na určení neplatnosti, a to především s ohledem na důvody Výpovědi. Uvádí, že ozřejmila soudu prvního stupně stav, kdy došlo ke změně výlučného vlastnictví domu na spoluvlastnictví a označila zbývající spoluvlastníky , což bylo potvrzeno žalovaným i výpisem z katastru nemovitostí. Soud v rozporu s § 120 o.s.ř. dostatečně nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci . Dále odkazuje na ustanovení § 94 odst. 3 o.s.ř. a dovozuje, že soud je povinen kdykoliv za řízení zkoumat, zda se ho účastní ti, o jejichž právech a povinnostech má být jednáno, a jakmile zjistí neúčast takové osoby, přibere ji do řízení jako účastníka. Dovolatelka má za to, že pokud se zjistí v průběhu odvolacího nebo dovolacího řízení, že se řízení před soudem neúčastnili všichni, o jejichž právech a povinnostech bylo jednáno, je to důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. též odvolacího soudu, a k vrácení věci k dalšímu řízení ; v dané věci měl proto odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit zpět k dalšímu řízení. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., i když nebyly v dovolání uplatněny; uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Pokud jde o tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), též obligatorně posuzované, dovolatelka jejich existenci výslovně namítla. Dovolací soud se proto zabýval posouzením, zda řízení namítanými vadami trpí.

Dovolatelka spatřuje vadu řízení v tom, že soud postupoval v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. a nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Z takto obecně formulované námitky nelze usoudit, v čem má namítaná vada spočívat. Pro úplnost lze poznamenat, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu se neuplatní ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2561/2008, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011). Předložila-li pak dovolatelka důkazy ohledně osoby vlastníka předmětné nemovitosti, splnila svoji důkazní povinnost, a nejde o situaci, kterou má na mysli ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř.

Pokud dovolatelka s odkazem na ustanovení § 94 odst. 3 o.s.ř. dovozuje, jak měl (podle jejího názoru) postupovat soud prvního stupně a soud odvolací (resp. i soud dovolací), je třeba poukázat na to, že uvedené ustanovení vymezující účastenství v soudním řízení, se uplatňuje pouze v těch, jež jsou zde vyjmenovány, a nevztahuje se na sporné řízení, jakým je i řízení v souzené věci.

Z uvedeného vyplývá, že řízení v dané věci není namítanými vadami postiženo. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu se nepodává existence jiných vad řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), zaměřil se dovolací soud na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 711 odst. 1 obč.zák. pronajímatel může vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně. Ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) a d) obč.zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu i tehdy, jestliže nájemce má dva (více) bytů nebo neužívá-li byt bez vážných důvodů vůbec nebo užívá-li ho jen občas. Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.

Z uvedeného vyplývá, že oprávnění dát nájemci výpověď z nájmu bytu svědčí pronajímateli jako vlastníku domu, v němž se pronajatý byt nachází; jinak tomu v rámci daného nájemního vztahu k bytu ani být nemůže. Pronajímatel (pronajímatelé, pokud jako spoluvlastníci domu dali nájemci výpověď z nájmu bytu) je v řízení o žalobě podle § 711 odst. 5 obč.zák. rovněž pasivně věcně legitimován (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne13. 8. 2008, sp.zn. 26 Cdo 3589/2007).

Podle § 680 odst. 2 obč.zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyl zaznamenán odklon od právního názoru vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 31. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 836/97, uveřejněném pod č. 84 v časopise Soudní judikatura 11/1997, podle kterého se uvedené ustanovení uplatní i ve vztazích nájmu bytu. Z uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že ustanovení § 680 odst. 2 obč.zák. upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona (ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do právního postavení původního vlastníka pronajímatele se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů vyplývající ze zákona, resp. z nájemní smlouvy (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23 7. 2002, sp.zn. 26 Cdo 866/2002, uveřejněný pod C 1332 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudky z 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1464/2005, z 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005, a usnesení z 12. 4. 2007, sp.zn. 26 Cdo 756/2006). V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud rovněž dovodil, že dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. před novelou ) zásadně ze stejných důvodů jako vlastník původní.

Dovolací soud zastává názor, že tyto závěry jsou využitelné i v podmínkách současné právní úpravy, po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.; ostatně pokud jde o výpovědní důvody podle § 711 odst. 2 písm. c) a d) obč.zák. (dříve § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč.zák. před novelou), Nejvyšší soud se k dřívější judikatuře přihlásil již v rozsudku ze dne 19. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 3407/2007, a z 18. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1030/2009.

Jestliže tedy v projednávané věci dalo město K. (žalovaný) Výpověď žalobkyni v době, kdy bylo výlučným vlastníkem předmětného domu (jediným pronajímatelem), bylo k tomu právnímu úkonu oprávněno; je nerozhodné, že Výpověď byla žalobkyni doručena až dne 17. 12. 2007, tedy v době, kdy již byli spoluvlastníky domu manželé P. Ostatně dovolatelka uvedený právní závěr nezpochybňuje. Jmenovaní vstoupili ze zákona (podle § 680 odst. 2 obč.zák.) do nájemního vztahu žalobkyně k předmětnému bytu, stejně tak jako později (8. 1. 2008) manželé B. a manželé B. (28. 3. 2008). V důsledku této hmotněprávní sukcese ztratil žalovaný (k posléze uvedenému dni) postavení pronajímatele, a nebyl tak již pasivně věcně legitimován v řízení o určení neplatnosti Výpovědi. Odvolacímu soudu je tedy třeba přisvědčit, pokud žalobu pro nedostatek jeho pasivní věcné legitimace zamítl.

Se zřetelem k uvedenému nemůže obstát námitka dovolatelky odkazující na ustanovení § 139 obč.zák., upravující rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Určení toho, kdo bude ve sporu o určení neplatnosti výpovědi žalovaným, je věcí žalobce (§ 90 o.s.ř.), nikoliv žalovaného, resp. žalovaných (tj. předmětem jejich rozhodování). Nepřípadná je i námitka dovolatelky odkazující na důvody Výpovědi, neboť jak již bylo výše uvedeno, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu ze stejných důvodů, jako vlastník původní.

Protože napadený rozsudek je správný, dovolací soud podle § 243a odst. 1 věty prvé a § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání bez nařízení jednání zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči neúspěšné dovolatelce právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. dubna 2011

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,v. r.
předsedkyně senátu