26 Cdo 4152/2013
Datum rozhodnutí: 19.03.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 4152/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Krušnohor, IČO 00043257, se sídlem Most, tř. Čs. armády 1766, zastoupeného JUDr. Václavem Valným, advokátem se sídlem Most, tř. Čs. armády 1776, proti žalovanému D. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Hadravou, advokátem se sídlem Rakovník, Havlíčkova 584, o zaplacení částky 178.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 17 C 5007/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. srpna 2011, č.j. 9 Co 40/2011-155, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mostě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č.j. 17 C 50007/2001-134 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 30. 1. 2009, č.j. 17 C 5007/2001-110, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2010, č.j. 9 Co 323/2009-127, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 178.080,- Kč s příslušenstvím (představující dlužné nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním nebytového prostoru na základě nájemní smlouvy ze dne 9. 9. 1994 ve znění dodatku ze dne 1. 4. 1997, a to za období leden 1999 až březen 2000) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 8. 2011, č.j. 9 Co 40/2011-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku II. o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (zastoupen advokátem) včasné dovolání, které však není přípustné. Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterému sice předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, avšak jímž bylo stejně jako zrušeným rozhodnutím žalobě vyhověno, nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 dále jen o.s.ř. ( k tomu srov. čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.); dovolání tak může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatel sice výslovně neoznačil otázku zásadního právního významu, z obsahu dovolání však vyplývá, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu o platnosti nájemní smlouvy ze dne 9. 9. 1994, kterou jako nájemce uzavřel s právním předchůdcem žalobce jako pronajímatelem, a namítá, že je neplatná, neboť v ní byl neurčitě vymezen způsob platby nájemného (v textu citované smlouvy byla pouze podtržena jedna z alternativ, aniž by zbývající byly přeškrtnuty). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 7. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1881/2003). Zpochybňuje-li dovolatel shora zmíněný závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků výše uvedené nájemní smlouvy a jak měl být projev jejich vůle interpretován, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Obdobně to platí, i pokud brojí proti závěru o platnosti dodatku ze dne 1. 4. 1997 k výše uvedené nájemní smlouvě. Namítá-li v této souvislosti, že Lenka Hanková, jednatelka společnosti TOF s.r.o., která za něj dodatek podepsala, k tomu nebyla jím žádným způsobem pověřena ani oprávněna, směřují jeho námitky proti skutkovým zjištěním a rovněž představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., k němuž při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlížet nelze. Skutečnost, že žalovaný v předmětném období nebytové prostory neužíval (od roku 1997 je užívala výhradně společnost TOF s.r.o., s níž měl uzavřenou smlouvu o sdružení), pak na jeho povinnost platit pronajímateli nájemné nemá vliv. Námitka, že se soudy nezabývaly jeho námitkami, že společnost TOF, s.r.o. nebyla oprávněna za něj uzavírat jakékoliv změny výše uvedené nájemní smlouvy, je svou podstatou rovněž námitkou skutkovou (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Náklady spojené se stručným vyjádřením žalobce sepsaným advokátem nelze - s ohledem na stručnost a především naprostou obecnost vyjádření - považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu