26 Cdo 4143/2008
Datum rozhodnutí: 27.01.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák., § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve znění do 30.03.2006, § 711 odst. 3 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 3 o. s. ř.




26 Cdo 4143/2008


ROZSUDEK


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců: a) J. B. , b) D. B. , zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalovaným: 1) V. P. a 2) L. P. , zastoupeným Mgr. Zuzanou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Komunardů 45, o určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 23/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 20 Co 299/2007-46, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č. j. 20 Co 299/2007-46, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2007, č. j. 21 C 23/2006-27, tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že povinnost žalovaných vyklidit byt, sestávající ze tří pokojů a obytné kuchyně, II. kategorie ve 4. patře domu č. p. 891 v Praze 2, ve Slovenské ulici 5, uložená žalovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 1993, sp. zn. 21 C 249/92, není vázána na zajištění rovnocenného náhradního bytu, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem z 28. 2. 2007, č. j. 14 C 23/2006-27, určil, že povinnost žalovaných vyklidit byt sestávající se ze tří pokojů a obytné kuchyně, druhé kategorie ve 4. patře domu č. p. 891 v P. 2, S. ul. č. 5 (dále jen předmětný byt a předmětný dům), uložená žalovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 1993 č. j. 21 C 249/92, není vázána na zajištění náhradního bytu a na povinnost žalobců uhradit žalovaným stěhovací náklady; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětného domu. K žalobě jejich právního předchůdce ve vlastnictví tohoto domu Ing. Karla Bartáka (otce žalobců) soud prvního stupně rozsudkem z 18. 2. 1993, č. j. 21 C 249/92-15, ve znění opravného usnesení z 29. 4. 1993, č. j. 21 C 249/92-19, který nabyl právní moci 27. 5. 1993, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětného bytu a uložil jim, aby byt vyklidili po zajištění rovnocenného náhradní bytu. Dále uložil žalobci Ing. K. B., aby zaplatil žalovaným obvyklé stěhovací náklady. O bytové náhradě rozhodl podle § 712 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb., neboť žalovaní neměli jinou možnost bydlení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze 16. 7. 2002, č. j. 13 D 1063/2001-73, které nabylo právní moci 16. 8. 2002, bylo potvrzeno nabytí dědictví žalovanou po otci Ladislavu Jiráskovi, zemřelém 8. 10. 2001, mimo jiné k bytové jednotce č. 2267/28 s podílem na společných částech domu č. p. 2267 v obci Praha a k. ú. Vinohrady o velikosti 1+1, podlahovou plochou 51,4 m2 , nacházející se v 6. podlaží. Ze znaleckého posudku Ing. Jarmily Bláhové z 16. 2. 2002 vyplývá, že byt je užíván jako 2+kk (kuchyňský kout je situován v předsíni). Podle písemného sdělení starosty obce Č. V. L. T., vystaveného na žádost žalobce, se blíže neurčení sousedé vyjádřili, že žalovaní se celoročně zdržují na chatě ve vlastnictví žalované č. ev. 4101 v osadě H., k. ú. Č. V. Žalovaní tuto skutečnost sami potvrdili a uvedli, že na chatě přebývají, protože nemohou předmětný byt řádně užívat. Podle lékařské zprávy MUDr. A. B. z 29. 3. 2006 je žalovaný v dlouhodobé psychiatrické ambulantní péči pro závažné psychické obtíže. Lékařka doporučuje při eventuální výměně bytu přihlédnout k vysoké fragilitě pacienta, s tím, že je velmi žádoucí, aby měl samostatný pokoj. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že na straně žalovaných došlo k takové změně poměrů, v důsledku níž by byl výkon jejich práva na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, a žalobě vyhověl. Žalovaná je vlastnicí bytové jednotky, která má sice o něco menší podlahovou plochu než předmětný byt, ale je dispozičně vyhovující a způsobilá k tomu, aby v ní žalovaní mohli bydlet, a to i vzhledem ke zdravotnímu stavu žalovaného. V případě, že by žalovaným tento byt nevyhovoval, mohou jej vyměnit za jiný. Protože žalovaní předmětný byt většinu roku neužívají, není ani důvod, aby jim žalobci hradili stěhovací náklady.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem z 1. 11. 2007, č. j. 20 Co 299/2007-46, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že k jednání soudu prvního stupně dne 28. 7. 2007 nebyla žalovaná řádně předvolána, čímž jí byla odňata možnost jednat před soudem. Tato procesní vada však byla zhojena, neboť měla možnost uplatnit svoje tvrzení a návrhy v odvolacím řízení. Zopakoval některé listinné důkazy a zjistil, že žalobě o přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu bylo vyhověno podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. proto, že původní žalobce prokázal, že předmětný byt potřebuje pro svého syna Davida Bartáka [nyní žalobce b)]. Přitom o bytové náhradě bylo rozhodnuto podle § 712 odst. 2 obč. zák. s tím, že žalovaní mají právo na přiměřený náhradní byt. Podle pasportu předmětného bytu, založeného v tomto spise, jeho celková podlahová plocha činí 83,36 m2 , z toho plocha obytných místností 61,15 m2. Byt žalované byl kolaudován jako 1+1 s celkovou plochou 50,20 m2 Z posudku kouřové cesty ze 14. 4. 1992, předloženého žalovanými, vyplývá, že připojení z kuchyně předmětného bytu ke stávajícímu komínovému průduchu v pokoji je vedeno kouřovodem, který je popraskaný, nevyhovuje ČSN a hrozí nebezpečí požáru. Současně bylo doporučeno komín vyvložkovat. K námitce žalovaných, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, a uvedl, že je možné, aby soud určil, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva by byl v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl závěru, že v daném případě takové okolnosti nenastaly. Zdůraznil, že výpověď z nájmu žalovaní svým chováním nezavinili a ze zákona mají právo na přiměřený náhradní byt, tj. byt zásadně rovnocenný bytu, který mají vyklidit. Oba tak mají právo na neodvozený právní titul (nájemní právo) k jinému náhradnímu bytu. Žalovaná se sice stala vlastnicí bytové jednotky, avšak žalovaný právo bydlet v tomto bytě odvozuje pouze z rodinně právního vztahu k ní jako manželce. Jeho právní postavení by se proto podstatně zhoršilo. Další významnou okolností je zásadní nepoměr podlahové plochy této bytové jednotky k bytu, který by měl být žalovaným zajištěn. Nelze odhlédnout ani od věku žalovaných a zdravotního stavu žalovaného. Navíc sami žalobci se dopouštějí nemravného jednání, když od roku 1992 ponechávají předmětný byt v havarijním stavu. Neodůvodněný je požadavek žalobců na změnu výroku o povinnosti zaplatit žalovaným stěhovací náklady. Netýká se výroku o lhůtě k plnění, ale souvisí ve smyslu § 711 odst. 3 obč. zák. s uplatněným výpovědním důvodem, a proto jeho změna určovací žalobou nepřichází v úvahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Namítají, že odvolací soud měl rozlišit vztah žalovaných k bytové jednotce ve vlastnictví žalované. Je nesporné, že žalovaná užívá předmětný byt a přitom vlastní bytovou jednotku, kterou může volně pronajímat za tržní nájemné. Tato situace je v rozporu s dobrými mravy, a to minimálně ve vztahu k žalované. Žalovaní vedou společnou domácnost a užívají dva byty, resp. je neužívají, neboť bydlí ve své další nemovitosti. Zjištění odvolacího soudu o podlahových výměrách obou bytů je zavádějící. Předkládají evidenční listy předmětného bytu z let 1984, 1986, 1991, podle nichž činí výměra obytných místností 47 m2 , celková výměra bytu 67 nebo 68 m2, nikoliv 83,36 m2. K havarijnímu stavu tohoto bytu namítají, že je povinností žalovaných oznámit pronajímateli potřebu oprav a umožnit jejich provedení, jinak mají právo po předchozím upozornění odstranit závady v nezbytné míře a požadovat náhradu. Žalovaní však odmítají žalobcům zpřístupnění bytu. Jestliže žalovaní uvedli, že celoročně bydlí na chatě v k. ú. Č. V., což má trvat již patnáct let, nemůže se jednat o jimi tvrzené nouzové řešení. Za otázku zásadního právního významu žalobci považují, zda soud v případě změny poměrů může také změnit právo bývalých nájemců na náhradu stěhovacích nákladů. V podání doručeném soudu 5. 2.2008 žalobci uvedli, že doplňují dovolání o skutečnost, že žalovaní jsou vlastníky obytného domu č. p. 193 v k. ú. S., jak plyne z připojeného výpisu z katastru nemovitostí. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s argumenty odvolacího soudu a navrhli, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) dále opět o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.



Podle § 241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Proto dovolací soud nepřihlížel k evidenčním listům, které žalobci přiložili k dovolání, kterými žalobce zpochybnil skutkové zjištění odvolacího soudu. K tomu doplňuje že odvolací soud vycházel při zjištění plochy obytných místností a vedlejších místností a sklepa z paspartu předmětného bytu, předloženého žalobcem v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu. Totéž platí i ohledně nového tvrzení o nemovitosti žalovaných v k. ú. S., uplatněné navíc po uplynutí dovolací lhůty.
Dovolatelé dále uplatili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s tím, že nebyla náležitě posouzena otázka souladu výkonu práva žalovaných na zajištění bytové náhrady s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Odvolací soud sice správně odkázal na právní názor, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud podle § 80 písm. c) o.s.ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Ten odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné pod C 195 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení z 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1715/2004, a rozsudek z 22. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 881/2005). Pro úvahu o změně poměrů je přitom rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo dříve rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění bytové náhrady. V řízení o takovéto žalobě nejde o znovuprojednání věci (čemuž brání ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. /nyní § 159a odst. 5 o. s. ř./); jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 633/2002, uveřejněným pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Soudní praxe rovněž dovodila, že o případ, kdy by trvání na zajištění bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jde typicky tehdy, když žalovaný má jinou možnost bydlení (srov. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný pod C 320 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dále Nejvyšší soud v rozsudku z 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005, uveřejněném pod C 4055 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že na společných nájemcích (manželech), jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák., lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející jednomu z nich, měli-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele. Je-li takto postižitelné právo nájmu, musí být taková okolnost zohledněna i v případě, že jde toliko o právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady. Jinak by totiž osoba, které takové právo svědčí, měla více práv než nájemce. Tolik k nesprávnému závěru odvolacího soudu, že o bytové jednotce náležející jen do vlastnictví žalované nelze vůbec uvažovat jako o bytu, který by mohl uspokojit bytovou potřebu obou žalovaných, neboť právo v něm bydlet by žalovaný odvozoval pouze z rodině právního vztahu k žalované jako manželce.
V daném případě bylo však zjištěno, že bytová jednotka ve vlastnictví žalované neodpovídá přiměřenému náhradnímu bytu, který měl být žalovaným zajištěn podle rozsudku, jímž bylo přivoleno k výpovědi z jejich nájmu k předmětnému bytu, resp. nevyhovuje bytové potřebě žalovaných i s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu žalovaného. Žalovaní uvedli, že bytovou jednotku neužívají. Byť povinnost k zajištění přiměřeného náhradního bytu stíhá žalobce relativně dlouhou dobu, nelze tak přehlédnout, že žalovaná má, jde-li o bytovou jednotku, významnou majetkovou hodnotu a nelze vyloučit, že jejím prodejem by mohla získat peněžní částku, za kterou lze odpovídající byt pořídit.



Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z toho důvodu, že sami žalobci se k žalovaných chovají v rozporu s dobrými mravy, neboť dlouhodobě neodstranili závady v předmětném bytě (kouřovody). Nijak se však nevypořádal s námitkou žalobců, že žalovaní odmítají zpřístupnit byt, kterou žalovaní nepopřeli.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. nepřihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné. Dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že povinnost žalovaných není vázána na zajištění rovnocenného náhradního bytu, je proto podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. opodstatněné.
To však neplatí o dovolání proti měnícímu výroku o zamítnutí žaloby na určení, že žalobci nejsou povinni zaplatit žalovaným náhradu stěhovacích nákladů.
Podle § 711 odst. 3 obč. zák. dojde-li k přivolení k výpovědi z důvodů uvedených pod písmeny a), b), e) a f) může soud v odůvodněných případech uložit pronajimateli povinnost nahradit nájemci stěhovací náklady, jež určí.
Výpovědní důvody vyjmenované v § 711 odst. 1 písm. a), b), e) a f) obč. zák. spočívají v potřebě pronajímatele, veřejném zájmu nebo stavu domu, nejde tedy o důvody, které by způsobil svým chováním nájemce (tvz. důvody sankční). K výkladu § 711 odst. 3 obč. zák. uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 25.9.2003, sp. zn. 26 Cdo 96/2003, uveřejněném pod C 2258 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že o povinnosti pronajímatele k náhradě stěhovacích nákladů a o jejich výši rozhoduje soud v rozsudku, jímž přivoluje k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu. Přiznání náhrady stěhovacích nákladů nájemci při vyklizení bytu odvíjí zákon od způsobu zániku práva nájmu a s právě s tímto zánikem spojuje současné určení náhrady. Na způsobu zániku práva nájmu nelze již nic změnit, stejně jako z něj vyplývající samotné povinnosti nájemce vyklidit byt a povinnosti pronajímatele nahradit mu stěhovací náklady. Jak vyplývá z již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 27.10.199, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, může soud pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. bývalému nájemci odepřít jen právo na bytovou náhradu, přiznanou mu soudem v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tj. podle § 80 písm. c) o. s. ř. určit, že povinnost byt vyklidit již není vázána na zajištění bytové náhrady.
Nejvyšší soud proto dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na určení, že žalobci nejsou povinni zaplatit žalovaným stěhovací náklady zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na určení, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný byt není vázána na zajištění rovnocenného náhradního bytu, a v souvisejícím výroku o nákladech řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Odvolací soud nepřehlédne, že rozsudek soudu prvního stupně z 18. 2. 1993, č. j. 21 C 249/92- 15, byl opraven usnesením téhož soudu z 29.4. 1993, č. j. 21 C 249/92-19, a to tak, že předmětný byt sestává ze tří pokojů a neobytné kuchyně.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2011

JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu