26 Cdo 4139/2016
Datum rozhodnutí: 17.05.2017
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.



26 Cdo 4139/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Krijcos CS, a. s. , se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, okres Praha-západ, IČO: 49824210, zastoupené Mgr. Ivem Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Washingtonova 1599/17, proti žalované LINAS TRADE GROUP a. s. , se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 537/4, IČO: 26032279, zastoupené JUDr. Tomášem Ficnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 947/12, o zaplacení částky 3.194.409,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 243/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016, č. j. 91 Co 338/2015-199, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.894,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Ficnera, Ph.D., advokáta se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 947/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 3.194.409,66 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnila tvrzením, že o tuto částku zhodnotila nemovitost žalované odsouhlasenými investicemi do tam specifikovaných nebytových prostor (dále jen nebytové prostory ), přičemž smlouva ze dne 31. května 2007, na základě níž jí žalovaná nebytové prostory pronajala (dále jen Nájemní smlouva ), je z důvodů tam specifikovaných absolutně neplatným právním úkonem.

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. dubna 2015, č. j. 39 C 243/2013-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 649.170,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně zbylé částky s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III. až V.).

K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2016, č. j. 91 Co 338/2015-199, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 649.170,50 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení, potvrdil v zamítavém výroku II. a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se zabýval především otázkou platnosti Nájemní smlouvy. Konstatoval, že žalovaná pronajala žalobkyni nebytové prostory za účelem provozování sportbaru a herny, ačkoli k tomuto účelu nebyly stavebně určeny (kolaudovány), a že žalobkyně se zavázala uskutečnit na vlastní náklady změnu (stavební úpravy) těchto prostor a jejich následnou rekolaudaci, aby mohly být užívány ke sjednanému účelu. Dovodil, že na neplatnost Nájemní smlouvy nelze usoudit z toho, že nebytové prostory byly přenechány do užívání žalobkyně k jinému účelu, než který byl vymezen v příslušném kolaudačním rozhodnutí, neboť účastnice řízení jako smluvní strany této smlouvy jednoznačně při jejím uzavírání projevily vůli smlouvu uzavřít s takovým účelem užívání za situace plné vědomosti rozporu účelu podle kolaudace prostor s účelem nájmu ; kromě toho k účelu sportbar a herna měly být prostory užívány až po jejich rekolaudaci po odsouhlasených stavebních úpravách . Přitom poukázal rovněž na ustanovení § 3 odst. 2 písm. d/ a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, k němuž se žalovaná písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin je dovolání zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. prosince 2013 dále jen o. s. ř. (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.).

Ve vztahu k otázkám uvedeným v bodech IV. až VII. dovolání dovolatelka v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikovala údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro nějž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř., resp. jeho části, jak to ve vztahu k těmto otázkám učinila dovolatelka hned v úvodu dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle citovaného ustanovení proto, že jak avizovala dovolatelka napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku jde, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje a jaká rozdílná judikatura dovolacího soudu ohledně této otázky existuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byť tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se uvedenými otázkami mohl blíže zabývat, pokládá za potřebné i přesto v tomto případě výjimečně dodat, že dovolatelka navíc v tomto směru uplatnila především nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu.

Při posuzování dovolacích námitek uplatněných v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.).

V poměrech souzené věci nelze přehlédnout, že Nájemní smlouva byla uzavřena dne 31. května 2007, tedy až poté, co změnou provedenou s účinností od 19. října 2005 zákonem č. 360/2005 Sb. bylo ustanovení § 3 odst. 2 ze zákona č. 116/1990 Sb. vypuštěno. Byť tedy i nadále platilo, že stavby (tj. i nebytové prostory) bylo možno užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem), nemělo ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb. s účinností od 19. října 2005 bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených zákonem č. 116/1990 Sb., takže s jeho porušením již nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. února 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, z 18. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, z 19. února 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. srpna 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14/, a z 21. listopadu 2014, sp. zn. 28 Cdo 2211/2014).

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že právní názor, že na neplatnost Nájemní smlouvy (uzavřené dne 31. května 2007) nelze usoudit z toho, že nebytové prostory byly přenechány do užívání dovolatelky k jinému účelu, než který byl vymezen v příslušném kolaudačním rozhodnutí, je v konečném důsledku výrazem standardní soudní praxe, od níž není důvod se odchýlit. Odvolacímu soudu přitom nelze úspěšně vytýkat, že k uvedenému právnímu názoru dospěl na podkladě úvah učiněných s poukazem na právní úpravu obsaženou s účinností od 1. ledna 2014 v ustanoveních § 3 odst. 2 písm. d/ a § 3030 o. z. Je tomu tak proto, že lze-li daný právní názor pokládat za souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k právní úpravě účinné před uvedeným datem, je vyloučeno uvažovat o tom, že by odvolací soud aplikoval citovaná ustanovení nepřípustně způsobem, v jehož důsledku nebyla v dotčeném právním vztahu (nájemním poměru k nebytovým prostorám) vzniklém v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována dosavadní právní úprava (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněného pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 55/2016 časopisu Soudní judikatura, na nějž dovolatelka v dovolání rovněž odkázala).

Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelčino sdělení, že dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu do všech jeho výroků , tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že ve vztahu k citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo ani v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatelka formálně naznačila, že dovolání i proti nim podává.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 17. května 2017

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu