26 Cdo 4134/2007
Datum rozhodnutí: 19.11.2008
Dotčené předpisy: § 159a předpisu č. 99/1963Sb.




26 Cdo 4134/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Ing. I. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. D. a 2) J. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 78/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, takto:



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. června 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. června 2005, č. j. 27 C 78/2003-134, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni společně a nerozdílně vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do tří dnů od právní moci rozsudku byt č. 3, situovaný v přízemí domu č. p. 1748, městská část P. 8, K., Chotovická ul. č. 3, sestávající ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, první kategorie (dále jen předmětný byt , resp. byt ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 8. března 2006, č. j. 12 Co 503/2005-158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že dne 22. června 1985 uzavřel Mgr. P. K. manželství s B. K., že rozhodnutím odboru bytového hospodářství bývalého N. v. hlavního města P. ze dne 25. února 1988 byl Mgr. P. K. přidělen předmětný byt, že manželství Mgr. P. K. a B. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. 11 C 183/93, že dne 26. října 1995 uzavřel Mgr. P. K. manželství s žalobkyní, že Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, zrušil právo společného nájmu předmětného bytu účastníků Mgr. P. K. a B. K. a určil, že byt bude dále užívat (jako nájemce) B. K., že B. K. (později provdaná H.) vyměnila předmětný byt se žalovanými za jejich byt v P. 7, Osadní 46/39, a že žalobkyně se ve věci sp. zn. 22 C 20/2001 Obvodního soudu pro Prahu 8 neúspěšně domáhala určení nájemního práva k předmětnému bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že v tomto řízení nemohou být jako předběžné řešeny takové otázky hmotného práva, které byly již vyřešeny konstitutivním soudním rozhodnutím (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94), a pokračoval, že pro soud je závazný (§ 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) pravomocný konstitutivní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 11 C 195/94, na jehož základě se B. K. (provdaná H.) stala (výlučnou) nájemkyní předmětného bytu; zde odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. I. ÚS 647/02. Dále rovněž dovodil, že z těchto důvodů není žalobkyně vlastnicí a ani nájemkyní předmětného bytu, a proto se nemůže s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. /dále opět jen obč. zák. /) domáhat jeho vyklizení proti žalovaným, kterým naopak nájemní právo svědčí (neboť jim vzniklo na základě výměny bytu uskutečněné s jeho tehdejší /výlučnou/ nájemkyní B. K. /provdanou H./). Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání podrobně popsala zjištěný skutkový stav a zdůraznila především okolnosti, které byly podle jejího názoru právně významné pro vznik jejího nájemního práva k předmětnému bytu. Z toho pak dovozovala, že Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 11 C 195/94 rušil vztah, který nikdy nevznikl, a zároveň B. K. přiznal právo, které nekorespondovalo jejímu předchozímu vztahu k bytu . Poté uvedla, že nebyla-li B. K. v době výměny bytu jeho nájemkyní, nemohou být nájemci bytu ani žalovaní. Z důvodů popsaných v dovolání pak dovozovala, že jí a jejímu manželovi Mgr. P. K. vzniklo právo společného nájmu bytu uzavřením manželství a že opuštěním společné domácnosti ze strany bývalého manžela Mgr. K. se stala jedinou nájemkyní předmětného bytu a může se proto domáhat jeho vyklizení ze strany žalovaných, kterým podle jejího názoru nájemní právo nesvědčí. Následně zdůraznila, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, v němž ostatně nebyla ani účastníkem, ve vztahu k tomuto řízení netvoří žádnou překážku . Opakovaně připomněla, že v uvedeném řízení nebyla účastnicí řízení, že o citovaném rozsudku, proti němuž se nemůže nijak bránit, se dověděla až v době, kdy byla z bytu exekučně vyklizena. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že v tomto řízení nemohou být jako předběžné řešeny takové otázky hmotného práva, které byly již vyřešeny konstitutivním soudním rozhodnutím (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94), a že pro soud je závazný (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pravomocný konstitutivní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 11 C 195/94, na jehož základě se B. K. (provdaná H.) stala (výlučnou) nájemkyní předmětného bytu.

Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, že v tomto řízení je soud vázán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu bytu účastníků Mgr. P. K. a B. K. a výlučnou nájemkyní předmětného bytu byla určena B. K. Je tomu tak proto, že na řešení uvedené (byť procesní) právní otázky napadené rozhodnutí spočívá a přitom tato otázka je dovolacím soudem posuzována jinak. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedené otázky) přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad nebyla namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.



Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2 o. s. ř., je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (§ 159a odst. 2 o. s. ř.). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého (§ 159a odst. 3 o. s. ř.). Ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný v jiných než statusových věcech, resp. ve věcech, kde to stanoví zvláštní předpis (např. § 27 odst. 2, § 131 odst. 4 a § 183 odst. 1 obch. zák.) zásadně jen pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu i pro všechny orgány.

Právní teorie (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec M.: Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 2. vydání, str. 369, 3. vydání 1997, str. 416, 4. vydání 2000, str. 445, 5. vydání 2001, str. 579) zastávala ve vztahu k výkladu ustanovení § 159 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2002 Sb. (nyní § 159a odst. 1 až 4 o. s. ř.) konstantně právní názor, že účinky právní moci se nevztahují na osoby, které nebyly účastníky řízení (tedy ani na vedlejší účastníky). Pro soudy a jiné státní orgány je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení, může uplatňovat svá práva k věci, o níž bylo rozhodnuto, v jiném řízení, a ani státní orgán při posuzování věci nemůže vůči němu vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto . Lze jen dodat, že z právního názoru připouštějícího absolutní subjektivní závaznost pravomocného soudního rozhodnutí toliko ve statusových věcech vycházela i předchozí teorie procesní práva. K obsahově stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 3. června 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, a ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002. Také v nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 (v nálezu, na nějž odkázaly soudy obou stupňů), Ústavní soud České republiky mimo jiné dovodil, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků (byť při respektování rozhodnutí vydaného v předchozí věci ).

Uvedené závěry lze vztáhnout i na pravomocné soudní rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu bytu, jež má (jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, uveřejněném v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu , ASPI, Praha 2003, str. 164) povahu konstitutivní. Pravomocné soudní rozhodnutí, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k určitému bytu, nemůže proto bez dalšího (v daném případě bez přihlédnutí k novým tvrzením žalobkyně, která účastnicí řízení ve věci sp. zn. 11 C 195/94 evidentně nebyla) prejudikovat pro jiné řízení mezi jinými účastníky, že tu (pravomocným soudním rozhodnutím zrušený) společný nájem bytu byl.

Jestliže tedy v projednávané věci (v řízení o vyklizení bytu) žalobkyně argumentuje tak, že Mgr. P. K. byl výlučným nájemcem předmětného bytu (že jemu a B. K. právo společného nájmu bytu nevzniklo), že naopak uzavřením manželství vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu jí a Mgr. P. K. a že toto právo zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany Mgr. P. K., nemůže být pro ni (a ani pro soud) v tomto řízení bez dalšího (bez vypořádání se s těmito názory) závazný pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. března 1998, sp. zn. 11 C 195/94, vydaný v řízení, jehož účastnicí nebyla.

S přihlédnutím k uvedenému nemůže napadené potvrzující rozhodnutí obstát. Proto je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. listopadu 2008

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu