26 Cdo 413/2008
Datum rozhodnutí: 21.01.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 413/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. J ., zastoupeného advokátem , proti žalovaným 1) M. K ., a 2) M. P ., zastoupené advokátem , o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu České Budějovice pod sp. zn. 10 C 389/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2006, č. j. 8 Co 2057/2006-181, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j. 10 C 389/2005-47, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným (a původně též žalovanému J. B.) vyklidit budovu čp. 591 objekt bydlení a zde blíže specifikované nemovitosti (dále též předmětný dům , resp. dům a předmětné nemovitosti ) a předat je vyklizené Okresnímu soudu v Českých Budějovicích ke sp. zn. 34 E 28/2005; dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 8 Co 2057/2006-181, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 2. 2007, č. j. 8 Co 2057/2006-189, zastavil (pro zpětvzetí odvolání) odvolací řízení vůči zemřelému J. B., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Ve shodě s ním dovodil, že obě žalované mají právní důvod užívání předmětných nemovitostí, neboť žalovaná 2) je (spolu se žalobcem) jejich spoluvlastnicí, a je podle pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně sp. zn. 16 C 286/98 oprávněna užívat zde vymezenou část, a žalovaná 1) tuto část užívá s jejím souhlasem. Mají-li tedy žalované právní důvod k užívání (části) předmětných nemovitostí, nemůže být žaloba na jejich vyklizení důvodná, když navíc žalovaná 1) dům vůbec neužívá. Rovněž tak přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že požadavek na odevzdání předmětných nemovitostí okresnímu soudu nemá zákonný podklad, neboť tento subjekt není účastníkem řízení a nelze mu tudíž přiznat žádné právo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvádí, že odvolacím soudem je právní otázka rozhodována rozdílně od toho, jak ji řeší dovolací soud , a že odvolací soud ji řeší v rozporu s hmotným právem . V této souvislosti se odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1812/2002, a dovozuje, že jeho závěry je nutno aplikovat i v projednávané věci, kdy taktéž došlo k soudnímu rozhodnutí o úpravě užívání společné věci. Dovolatel má za to, že nerespektují-li někteří spoluvlastníci (míněno zřejmě žalované) takovéto rozhodnutí, může se domáhat ochrany svého vlastnického práva u soudu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že žaloba měla být zamítnuta pouze zčásti (ohledně těch místností, které je oprávněna užívat žalovaná 2/), a že nebyl poučen o tom, že se nemůže domáhat předání uvolněných prostor okresnímu soudu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. prosince 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutí ve věci; v úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Odvolatel v dovolání výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny předpoklady pro ochranu jeho vlastnického práva prostřednictvím žaloby na vyklizení předmětných nemovitostí jako celku. Činí tak prostřednictvím námitky, že žalované mu brání v užívání celého domu. Vycházel-li však v dané věci odvolací soud ze skutkového závěru který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zpochybnit že žalovaná 1) užívá se souhlasem žalované 2) pouze část domu, která jí byla soudním rozhodnutím vymezena k užívání, nemůže být takováto námitka právně relevantní.

Pokud pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesplnění poučovací povinnosti, je třeba poukázat na to, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty za středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měly právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu