26 Cdo 4112/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



26 Cdo 4112/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Pavla Korty , advokáta se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, jako insolvenčního správce dlužníka Roberta Petkova, bytem ve Sviadnově, Krátká 496, žalobce zastoupen Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalovanému L. P. , zastoupenému Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, o zaplacení částky 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 121 C 197/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2015, č. j. 51 Co 243/2014-88, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.164,- Kč k rukám Mgr. René Gemmela, advokáta se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaný zaplatil ve prospěch majetkové podstaty dlužníka R. P., (dále jen dlužník ), částku 175.000,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za období od září 2010 do ledna 2011 z nebytových prostor specifikovaných v žalobě, které měl v uvedeném období pronajaté od dlužníka (tehdejšího vlastníka budovy, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí).

Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2014, č. j. 121 C 197/2011-39, ve spojení s usnesením z téhož dne, č. j. 121 C 197/2011-43, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 175.000,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení (dále jen vyhovující výrok ) a zamítl žalobu ohledně zbývající části požadovaných úroků z prodlení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (dále jen nákladový výrok ) a o povinnosti žalovaného zaplatit tam specifikovaný soudní poplatek (dále jen výrok o soudním poplatku ).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 51 Co 243/2014-88, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení se shora označeným usnesením) potvrdil ve vyhovujícím výroku (dále jen potvrzující výrok ) a v nákladovém výroku a změnil ve výroku o soudním poplatku. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ dále opět jen o. s. ř. ), neboť z posléze uvedených příčin trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek
především nelze ztratit ze zřetele, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Právě takové (nezpůsobilé) důvody (konkrétně vady řízení) však dovolatel rovněž uplatnil, a to dovolací námitkou, že odvolací soud postupoval v rozporu se žalobními tvrzeními , vyložil vůli smluvních stran tak, jak nebyla žalobcem uváděna a tvrzena, a nedošlo tak k zachování totožnosti skutku . Dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto případě výjimečně dodat, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nerozhodl o jiném skutkovém základu věci, než jak ho žalobce vylíčil v žalobě. Na základě zjištěných skutečností a z nich učiněných právních závěrů totiž uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku (s příslušenstvím) z titulu dlužného nájemného za období od září 2010 do ledna 2011 z nebytových prostor specifikovaných v žalobě, které měl v uvedeném období pronajaté od dlužníka (tehdejšího vlastníka budovy, v níž se předmětné nebytové prostory nacházejí), tj. ze stejného skutku, z něhož žalobce uplatnil svůj žalobní nárok.

K dovolací výtce, že poté, co v řízení zpochybnil obsahovou správnost záznamů insolvenčního správce , měl být žalobce stíhán důkazním břemenem ohledně správnosti těchto záznamů, ten však tímto břemenem stíhán nebyl , dovolací soud dodává následující. Dovolatel tímto nastolil právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nespočívá. Rozhodl-li totiž odvolací soud (soud prvního stupně) o věci samé na podkladě skutkového stavu zjištěného dokazováním (provedeným podle ustanovení hlavy druhé, části třetí občanského soudního řádu), a nikoli na základě procesní odpovědnosti účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení (tj. podle pravidla o důkazním břemenu), pak napadené rozhodnutí nezávisí (objektivně ani záviset nemůže) na řešení právní otázky, kterého z účastníků řízení tížila povinnost prokázat určitou právně významnou okolnost (okolnost, jíž byl z hlediska aplikované hmotněprávní normy povinen také tvrdit). Kromě toho, i kdyby v řízení nebyla prokázána správnost (eventuálně byla prokázána nesprávnost) shora uvedených záznamů, na výsledek daného sporu vzhledem k ostatním (prokázaným) okolnostem projednávané věci (zejména s přihlédnutím k obsahu nájemní smlouvy z 1. ledna 2002 a dodatku k této smlouvě z 31. března 2008) to nemohlo mít žádný vliv.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že v dovolání nebyl způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezen způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.), se nepatřičně připíná k (domnělé) vadě řízení a dále také k posouzení právní otázky (otázky rozložení důkazního břemene v situaci, kdy účastník řízení popřel správnost soukromé listiny, kterou předložila k důkazu druhá strana sporu), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (nespočívá).

Konečně dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že ve vztahu k citovaným výrokům schází v dovolání vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jakož i vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tyto náležitosti nebylo ani v této části doplněno ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu tak dovolání proti uvedeným výrokům ve skutečnosti nesměřuje, byť dovolatel formálně naznačil, že dovolání i proti těmto výrokům podává.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu