26 Cdo 410/2013
Datum rozhodnutí: 06.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 410/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce T. M. , bytem v P. 5, S. 2146, zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , advokátu se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčnímu správci majetkové podstaty dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, IČ: 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o neplatnost výpovědi z nájmu bytů a o vzájemné žalobě o vyklizení bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 368/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 18 Co 262/2012-170, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.800,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. února 2012, č. j. 5 C 368/2007-142, vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a uložil žalobci povinnost vyklidit a vyklizené předat žalovanému do dvou měsíců od právní moci rozsudku bytové jednotky číslo 2153/7 a číslo 2150/50 v budově evidované pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Praha, katastrální pracoviště Praha, obec Praha, v katastrálním území S. (dále jen předmětné byty , resp. byty ); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2012, č. j. 18 Co 262/2012-170, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu /kasační rozhodnutí dovolacího soudu v daném případě zrušující rozsudek ze dne 10. srpna 2011, č. j. 26 Cdo 3859/2010-127 je v této souvislosti bez právního významu, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147/). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/).
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) uplatnil dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda v daném případě jde o výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen obč. zák. ).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na právních názorech, že dovolateli nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných bytů (dále jen první právní názor ) a že z důvodů v něm uvedených nelze vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy; postačí poskytnutí delší než zákonné, v projednávaném případě dvouměsíční lhůty k vyklizení (dále jen druhý právní názor ).
Především je zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nebyla relevantním způsobem zpochybněna správnost prvního právního názoru. Zde dovolatel stejně jako v předchozím dovolání neuvedl žádné dovolací důvody (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jeho odkaz na obsah podání učiněných v průběhu předchozího řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na argumentaci, o níž opřel své odvolání) totiž nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto dodává, že ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy (§ 685 a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem. Nebyl-li takový právní úkon mezi účastníky uzavřen, muselo být dovolateli od počátku zřejmé, že mu nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětných bytů. Na tom nemůže nic změnit ani závazek dlužníka, obsažený ve smlouvách o smlouvách budoucích, že s budoucími kupujícími uzavře v dohodnutých lhůtách smlouvy o převodu vlastnického práva k těmto bytům.
Ve vztahu k druhému právnímu názoru dovolací soud zdůrazňuje, že ani v současné fázi řízení se nijak neodchyluje od právních názorů zaujatých ohledně této otázky ve zrušujícím rozsudku ze dne 10. srpna 2011, č. j. 26 Cdo 3859/2010-127. Kromě toho dodává, že nesvědčí-li dovolateli žádný právní důvod k užívání předmětných bytů, nelze pro účely zamítnutí vyklizovací žaloby pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. v tomto konkrétním případě (jakoby navíc) konstituovat na základě obsahu smluv o smlouvách budoucích jakési právo tzv. legitimního očekávání nabytí vlastnického práva , jak to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, vyjádřil odvolací soud. V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že podle ustálené soudní praxe rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (srov. odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 14. března 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci (zde po žalovaném) spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008 /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. II. ÚS 1766/09/). V rozsudku ze dne 8. ledna 2013, sp. zn. 26 Cdo 649/2012, pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není-li v řízení o žalobě na vyklizení bytu ani po zvážení hledisek obsažených v § 3 odst. 1 obč. zák. důvod určit delší než zákonnou lhůtu k vyklizení bytu nebo vázát vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, tím méně tu mohou být důvody pro zamítnutí vyklizovací žaloby za použití § 3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se správně zabýval i otázkou rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom zohlednil nejen (bytové) poměry dovolatele (byť uhradil bytovému družstvu relativně vysoké částky coby předpokládané kupní ceny za byty, předmětné byty nepotřebuje k uspokojení své bytové potřeby, neboť se převážně zdržuje v zahraničí a jinak v České republice užívá k bydlení jiný byt a dvě garážová stání, a neplatí za plnění poskytovaná s užíváním bytů /k jeho tíži však nelze přičítat neplacení nájemného , byl-li nájem sjednán jako bezúplatný), nýbrž i okolnosti prospívající žalovanému (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k okolnostem případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalovaného, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Ostatně v uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že žalobci byla poskytnuta delší než zákonná lhůta k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.)
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 8, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 6. května 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu