26 Cdo 4077/2007
Datum rozhodnutí: 20.05.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4077/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp.zn. 6 C 92/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 12. března 2007, č.j. 12 Co 105/2007-63, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 12. března 2007, č.j. 12 Co 105/2007-63, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jeseníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2006, č.j. 6 C 92/2006-47, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 14, sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství, v domě č.p. 1036 na ulici T. v J. (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům ), určil, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka družstva a žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 3. 2007, č.j. 12 Co 105/2007-63, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že manželství účastníků (uzavřené dne 18. 3. 1989), bylo pravomocně rozvedeno ke dni


15. 4. 2005, že jejich nezletilá dcera byla pro dobu po rozvodu svěřena do výchovy žalobkyně, přičemž žalovanému nebylo stanoveno výživné, že v souvislosti se změnou pronajímatele byla dne 10. 1. 2005 uzavřena mezi bytovým družstvem J. (vlastníkem předmětného domu) a žalobkyní smlouva o nájmu předmětného bytu, že žalobkyně si půjčila od A. S. částku 100.000,- Kč na zaplacení členského podílu v družstvu, že následně uzavřela smlouvu o meziúvěru a úvěru s Č. s. s., že splácí poskytnutý meziúvěr, a že žalovaný jí na na splátky přispěl pouze ve čtyřech případech. Účastníci se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu, užívají ho dosud oba tak, že žalovaný má výlučně pro sebe jeden pokoj, žalobkyně s dcerou druhý pokoj, kuchyň a příslušenství bytu užívají všichni společně, žalobkyně platí 2/3 a žalovaný 1/3 plateb nájemného a úhrad za služby spojené s jeho užíváním. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníci jsou společnými nájemci předmětného (družstevního) bytu, a že je v dané věci na místě aplikovat ustanovení § 705 odst. 2 obč.zák. Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že výlučným nájemcem bytu má být určena žalobkyně, neboť v její prospěch svědčí obě zákonná hlediska (zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele), jakož i hledisko zásluhovosti při získání bytu. Pokud jde o bytovou náhradu pro žalovaného, jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit, soud prvního stupně vycházel z listinných důkazů a výpovědí žalobkyně, svědkyně L. P. (dcery účastníků) a J. P. (matky žalovaného), z nichž vyplynulo, že žalovaný požívá v nadměrné míře alkoholické nápoje, pod jejichž vlivem napadá žalobkyni, že při nočních návratech do bytu ji a dceru účastníků budí, že obě bydlely v roce 2004 u matky žalovaného, do září 2005 pak v podnájmu, že žalovaný byl uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití, jehož se dopustil dne 8. 10. 2005 tím, že ji slovně napadl, že v předmětném domě nedodržuje domovní řád, narušuje noční klid, devastuje zařízení domu a v jednom případě musel být povolán hasičský záchranný sbor. Na základě toho dovodil, že v uvedeném chování žalovaného, jakož i v tom, že žalobkyně sama zajistila zaplacení členského vkladu do bytového družstva, lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele pro rozhodnutí, že žalovaný má právo pouze na náhradní ubytování (§ 712 odst. 3 obč.zák.). Naproti tomu odvolací soud zaujal názor, že otázku zaplacení členského podílu nelze posoudit jako okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 712 odst. 3 obč.zák.; lze ji zohlednit toliko při rozhodování o tom, který z rozvedených manželů se stane dalším nájemcem předmětného bytu. Zákonem předpokládaný důvod hodný zvláštního zřetele by sice mohlo naplnit nemorální chování žalovaného, avšak v dané věci jeho intenzita, tak, jak byla v řízení prokázána (žalovaný se dopustil spáchání přestupku proti občanskému soužití, když žalobkyni slovně napadal a v nadměrné míře požívá alkoholické nápoje), takovýto důvod nezakládá. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm výslovně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že minimalizoval chování žalovaného pouze na spáchání přestupku proti občanskému soužití a na to, že v nadměrné míře požívá alkoholické nápoje, a nepřihlédl k provedeným důkazům, které prokazovaly, že se vůči ní dopouští fyzického násilí; v této souvislosti poukazuje na oznámení matky žalovaného ze dne 1. 8. 2004 a na svoje oznámení ze dne 7. 8. 2004, které učinily na policii, na potvrzení policie ze dne 7. 6. 2006, jakož i na lékařské potvrzení ze dne 1. 8. 2004. Rovněž tak mu vytýká, že nezohlednil okolnost, že musela z důvodu chování žalovaného byt i s dcerou opustit a zajistit si dočasně náhradní bydlení. Dovolatelka má za to, že skutečný rozsah napadání ze strany žalovaného je obsáhlejší a intenzivnější, než jak je uváděn v hodnocení odvolacího soudu, a že jde nepochybně o okolnost hodnou zvláštního zřetele pro to, aby jeho povinnost k vyklizení nebyla vázána na zajištění náhradního bytu. Namítá dále, že soud prvního stupně správně posoudil jako důvod hodný zvláštního zřetele i skutečnost, že zajistila zaplacení členského podílu v družstvu, a že pokud odvolací soud tuto skutečnost za takovýto důvod nepovažoval, nezohlednil období po rozvodu manželství a zániku společného jmění manželů, kdy bude ještě dlouho vzniklý dluh splácet. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 26 Cdo 324/2004 , podle něhož lze za důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání jen náhradního ubytování pokládat rovněž okolnost, že rozvedený manžel nepřispíval na nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním společného bytu; tento závěr lze analogicky vztáhnout i na situaci, kdy žalovaný po rozvodu manželství nepřispívá nijak na úhradu úvěru, bez něhož by byt nezískali. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.


Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se ovšem vztahuje pouze na výrok o bytové náhradě; ostatně dovolatelka proti výrokům o zrušení práva společného nájmu bytu, určení jeho dalšího nájemce a o povinnosti žalovaného k vyklizení nebrojí.


Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu lze podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přezkoumat s výjimkou zde uvedených obligatorně posuzovaných vad, jež nebyly v dovolání tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu toliko z důvodu uplatněného v dovolání a tento důvod dovolatelka soustředila výhradně k části výroku o bytové náhradě, je předmět dovolacího přezkumu v dané věci vymezen toliko otázkou, zda z hlediska uplatněného dovolacího důvodu včetně jeho obsahové konkretizace je správný závěr odvolacího soudu o podmíněnosti vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu. Jelikož však výrok


o povinnosti k vyklizení po zajištění bytové náhrady je nedělitelný a výrok o povinnosti byt vyklidit nemůže samostatně nabýt právní moci, pak v případě, že dovolací soud dovodí, že tento závěr je nesprávný, musí být zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí


a stanovisek, ročník 1998).


V dané věci dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč.zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč.zák.).


Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady náhradní ubytování. Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87


v časopise Soudní judikatura 11/1997). Jestliže soud neprovede toto vymezení správně


a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem, je odůvodněn závěr, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Podle judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp.zn.


2 Cdon 1260/97) nebo chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud (srov. rozsudky ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, a ze dne 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1903/2003) rovněž dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. je právně významná též okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je ukládána povinnost k vyklizení bytu, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojení s užíváním bytu, resp. okolnost, jak se zasloužil o získání společného bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdo 1060/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, dále např. rozsudky ze dne 12. 6. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1083/99, a ze dne 12. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 813/2005).


V projednávané věci odvolací soud především dovodil, že důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák. nelze spatřovat v tom, že žalobkyně zajistila zaplacení členského podílu v družstvu, a že jediným takovým důvodem by mohlo být v dané věci pouze chování žalovaného.


Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že okolnost, že členský podíl v bytovém družstvu uhradí (v konečném důsledku) žalobkyně, která se k tomu smluvně zavázala,


a to převážně z výlučných prostředků po rozvodu manželství, nemůže být rozhodná z hlediska ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák., a to již z toho důvodu, že jde o náklady vynakládané na její majetek (na členský podíl, který získá, stane-li se výlučnou členkou bytového družstva). V tomto směru není tedy námitka dovolatelky (ani odkaz na výše citované rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 324/2002) opodstatněná. Jinak je tomu však pokud jde o zásluhu žalobkyně na získání předmětného (společného) bytu jako takovou, neboť bez jejího aktivního přístupu k řešení bytové situace účastníků, by předmětný (družstevní) byt nezískali, jak to ostatně konstatoval i soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku; touto okolností se však odvolací soud při vymezení hypotézy uvedené právní normy nezabýval.


Odvolací soud rovněž při hodnocení dalšího hlediska spočívajícího v chování žalovaného nepřihlédl ke všem významným skutkovým okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny (prokázány), resp. jež vyšly v řízení najevo (viz např. lékařskou zprávu ze dne 1. 8. 2004, zprávu S. b. d. J. ze dne 17. 10. 2006, výpovědi svědkyň).


Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné


a tudíž i nesprávné.


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu vzhledem k vzájemné provázanosti jeho výroků v celém rozsahu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem § 226 odst. 1 o.s.ř.).


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. května 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.


předsedkyně senátu