26 Cdo 4071/2015
Datum rozhodnutí: 09.02.2016
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 o. z., § 37 odst. 1 o. z., § 126 odst. 1 o. z.



26 Cdo 4071/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr. h. c., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalované ORIS Praha, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 10, Konopišťská 739/16, IČO 43004474, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 135/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. 13 Co 518/2014-435, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., dr. h. c., advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 13 Co 518/2014-435, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) ze dne 19. 6. 2014, č. j. 28 C 135/2010-367, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost odstranit ze zde specifikovaných pozemků žalobce všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (k němuž se žalobce písemně vyjádřil), které však není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen o. s. ř. ), neboť zčásti uplatnila dovolatelka jiný (nezpůsobilý) dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 3 o. s. ř., a v posouzení rozhodných právních otázek je napadené rozhodnutí v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. 4. 2000 poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Nepřípustný dovolací důvod představují i námitky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené účastnicemi dne 14. 4. 2000 pro neurčité vymezení předmětu nájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a jeho usnesení ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, jež se týkají typově obdobných věcí (téže nájemní smlouvy stejných účastníků). Ústavní stížnosti, jež byly proti označeným rozhodnutím podány, Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, a ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/13.

V souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 926/2002, odůvodnění jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)) je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, realizovaný žalobou podanou v souzené věci, není v rozporu s dobrými mravy. Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobce, a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky, že dovolání podává proti oběma výrokům napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku. Zastává však s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Proti tomuto výroku totiž dovolatelka nikterak nebrojila, nýbrž ho napadla ryze formálně jen proto, že jde o výrok závislý. Tato skutečnost je pak zřejmá rovněž z toho, že v poměru k uvedenému výroku schází v dovolání mimo jiné i vymezení (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.

O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou stálenou praxí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 9. února 2016


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu