26 Cdo 4035/2010
Datum rozhodnutí: 20.07.2011
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 4035/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené JUDr. Janem Pichrtem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, proti žalované "ALBI, s r. o." , se sídlem v Lanškrouně, Masarykova 1/II, IČ: 47471573, zastoupené JUDr. Václavem Rubášem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 52, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 18/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č. j. 55 Co 495/2007-102, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010, č. j. 55 Co 495/2007-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. července 2007, č. j. 22 C 18/2006-31, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni nebytový prostor o celkové rozloze 216,2 m2 skládající se z prodejny o výměře 47,95 m2, denní místnosti o výměře 14,93 m2, schodiště o výměře 4,02 m2, tří místností o výměře 18,37 m2, 31,27 m2, 35,67 m2, chodby 13,23 m2 v přízemí a ze schodiště o výměře 6,48 m2, chodby o výměře 9,64 m2, WC 1,71 m2, kanceláře o výměře 18,70 m2, místnosti o výměře 14,25 m2 v mezipatře domu č. p. 116 v k. ú. Praha 1, Národní 20 (dále jen předmětné nebytové prostory, resp. nebytové prostory, a předmětný dům, resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č. j. 55 Co 495/2007-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že předmětný dům je ve vlastnictví hlavního města Prahy a byl svěřen do správy žalobkyně, že záměr pronajmout předmětné nebytové prostory byl zveřejněn (§ 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů) v době od 15. února 2001 do 1. března 2001, že k němu došly dvě nabídky, že již usnesením přijatým na 6. zasedání rady městské části Praha 1 konaném dne 5. února 2001 byl schválen záměr obce pronajmout nebytové prostory žalované za účelem provozování čajovny, prodejny čaje a dalšího, a že na 11. zasedání rady městské části Praha 1 konaném dne 26. března 2001 vzala rada na vědomí další došlé nabídky a záměr obce pronajmout nebytové prostory žalované zrušila. Dále zjistil, že rada městské části na svém zasedání dne 7. ledna 2002 přesto schválila zásady nájemní smlouvy k nebytovým prostorám pro žalovanou a že nájemní smlouvou ze dne 25. ledna 2002 pak žalobkyně pronajala předmětné nebytové prostory žalované na dobu deseti let (dále jen nájemní smlouva ). Vzal také za prokázáno, že rada městské části Praha 1 na svém zasedání dne 5. prosince 2005 přijala usnesení, v němž nesouhlasila s uzavřením nájemní smlouvy na předmětné nebytové prostory a uložila úřadu městské části Praha 1 informovat o tom žalovanou a vyzvat ji k vyklizení prostor, a že žalobkyně vyzvala žalovanou k vyklizení nebytových prostor již dopisem ze dne 12. ledna 2004 s odůvodněním, že záměr pronajmout nebytové prostory byl usnesením rady městské části Praha 1 ze dne 26. března 2001 zrušen, nový záměr nebyl vyvěšen a nájemní smlouva tudíž nebyla uzavřena platně. Na tomto skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouva je neplatná. K odůvodnění tohoto právního názoru uvedl, že tuto neplatnost zakládá přímo § 36 odst. 1 zák. č. 131/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů nájemní smlouva byla uzavřena bez vyvěšení záměru, neboť za řádné vyvěšení záměru nelze považovat jeho vyvěšení v době od 15.2.2001 do 1.3.2001, když k uzavření nájemní smlouvy nedošlo bezprostředně po tomto vyvěšení, ale s odstupem více než 9ti měsíců a nájemní smlouva nebyla uzavřena za stejných finančních podmínek, které uváděl vyvěšený záměr . Poté rovněž dovodil, že byť je nájemní smlouva neplatná (a žalovaná tudíž užívá nebytové prostory bez právního důvodu), je namístě odepřít žalobkyni právo na vyklizení nebytových prostor podle § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ). Podle odvolacího soudu je tomu tak jednak z důvodu samotného jednání žalobkyně ( usnesením rady žalobkyně ze dne 5.2.2001 byl schválen záměr pronajmout nebytové prostory žalované, usnesením rady žalobkyně ze dne 26.3.2001 byl shora uvedený záměr zrušen, usnesením rady žalobkyně ze dne 7.1.2002 byly schváleny zásady nájemní smlouvy k nebytovým prostorám pro žalovanou a dne 25.1.2002 byla uzavřena nájemní smlouva na dobu určitou ) a jednak také proto, že danou situaci nezapříčinila nikterak žalovaná .
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 19. srpna 2009, č. j. 26 Cdo 3195/2008-74, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 15. června 2010, č. j. 55 Co 495/2007-102, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně znovu dovodil, že z tam uvedených důvodů je nájemní smlouva absolutně neplatná. Po zjištění, že žalovaná hradí žalobkyni za užívání nebytových prostor částky odpovídající nájemnému sjednanému v nájemní smlouvě, se neodklonil ani od právního názoru, že byť je nájemní smlouva absolutně neplatná (a žalovaná tudíž užívá nebytové prostory bez právního důvodu), je na místě odepřít žalobkyni právo na vyklizení nebytových prostor za použití § 3 odst. 1 obč. zák., a to opět pro shora specifikované jednání žalobkyně a z důvodu, že danou situaci (neplatnost nájemní smlouvy) nezapříčinila žalovaná. V této souvislosti s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko ) mimo jiné uvedl, že v mezidobí, tj. od zrušení jeho prvního potvrzujícího rozsudku, zaznamenala judikatura Nejvyššího soudu České republiky posun při výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. v tom smyslu, že pravidlo chování obsažené v citovaném ustanovení se vztahuje na výkon veškerých práv upravených občanským zákoníkem a není tu jediný zákonný důvod pro to, aby z něj byl vyčleněn určitý druh vlastnických žalob . Následně vyjádřil přesvědčení, že i když Stanovisko hovoří o žalobách na vyklizení bytu (resp. nemovitosti sloužící k bydlení), lze je vzhledem k uvedenému vztáhnout i na spory týkající se vyklizení nebytových prostor. Připouští-li tedy Stanovisko, že žaloba na vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu může být podle okolností konkrétního případu na základě § 3 odst. 1 obč. zák. třeba i zamítnuta (pro tentokrát), lze prostřednictvím citovaného ustanovení zamítnout rovněž žalobu na vyklizení nebytových prostor. Proto se nadále necítil vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 19. srpna 2009, č. j. 26 Cdo 3195/2008-74, a s odkazem na názor, že obecný soud se neřídí právním názorem vysloveným v téže věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo později vydáno plenární stanovisko založené na jiném právním názoru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008), znovu uzavřel, že žalobu na vyklizení předmětných nebytových prostor je na místě zamítnout za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přesto, že smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný opětovně potvrdil.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen o.s.ř. ). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozsudkem sice odvolací soud formálně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti ho změnil (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Podle jejího názoru je tomu tak proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil nájemní smlouvu jako neplatnou a stanovil tak účastnicím jiná práva a povinnosti. Dovolatelka měla rovněž za to, že i kdyby její dovolání nebylo přípustné podle 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, neboť řeší odlišně otázku, zda lze či nelze s použitím ust. § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná . V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99 zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu nelze v takovém případě žalobu na vyklizení nebytových prostor s použitím § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout, a pokračovala, že ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudku ze dne 19. srpna 2009, č. j. 26 Cdo 3195/2008-74, kterým rozhodl o jejím předchozím dovolání v této věci. Namítla, že odvolací soud se však závazným právním názorem vysloveným v citovaném rozsudku neřídil, čímž porušil ust. § 243d ve spojení s ust. § 226 občanského soudního řádu . V tomto postupu odvolacího soudu spatřovala nejen vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., ale také porušení svého práva na spravedlivý proces. Podle jejího mínění nedoznala aplikovatelná judikatura dovolacího soudu změny, neboť Stanovisko se týká pouze bytů a nemovitostí sloužících k bydlení, nikoli (také) nebytových prostor. Dovolatelka měla navíc za to, že odvolací soud svým rozhodnutím založil žalované právo, které objektivně neměla, a současně její právo nejen omezil, ale zcela mu odepřel ochranu. Vyjádřila přesvědčení, že soud nemůže konstituovat mezi účastníky nová práva a povinnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy. Dodala, že pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že žalobu o vyklizení nebytových prostor pro rozpor s dobrými mravy zamítnout lze, mělo být ve výroku rozhodnutí uvedeno, že výkon jejího vlastnického práva jí byl odepřen pouze pro tentokrát a že je oprávněna domáhat se vyklizení nebytových prostor po uplynutí nějaké doby či po splnění určitých podmínek . Dále namítla, že řízení je postiženo dalšími vadami ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které spočívají v tom, že odvolací soud porušil zásadu dispozitivnosti soudního řízení tím, že ji vyzval ke sdělení, zda žalovaná hradí za užívání nebytových prostor částky odpovídající nájemnému sjednanému v nájemní smlouvě, že zjištění, že žalovaná uvedené částky hradí, představuje nepřípustné novum v odvolacím řízení , a že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení , neboť oproti soudu prvního stupně posuzoval zcela nově, zda je v daném případě možné žalobu na vyklizení nebytových prostor zamítnout za použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku . Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům těmito rozhodnutími jsou podle jejich závěrů odlišné. Pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle § 219 o.s.ř. nebo podle § 220 o.s.ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva účastníků (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V projednávaném případě odvolací soud neposoudil práva a povinnosti účastníků řízení jinak než soud prvního stupně; jeho odlišný názor na otázku platnosti nájemní smlouvy neměl v konečném důsledku vliv na obsah práv a povinností účastnic řízení, byl-li zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasná rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Protože napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím (jak nakonec vyplývá i z formálního označení jeho výrokové části), nemůže být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání však nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl totiž jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda lze na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, je-li smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná; uvedená otázka je totiž soudy rozhodována rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena (viz posléze uvedený výklad). Zbývá dodat, že správnost závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy (závěru prospívajícího dovolatelce) nebyla dovoláním ani v této fázi řízení zpochybněna. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání pro řešení uvedené otázky přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Posléze uvedené vady řízení dovolatelka v dovolání namítla a na jejich existenci usoudila z toho, že odvolací soud porušil ust. § 243d ve spojení s ust. § 226 občanského soudního řádu , jakož i zásady dispozitivnosti soudního řízení a dvouinstančnosti občanského soudního řízení , a že do odvolacího řízení vnesl nepřípustné novum . Pro posouzení otázky, zda vytýkané vady byly vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že i v tomto případě byla zpochybněna správnost právního názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., pokládá dovolací soud za potřebné i v tomto rozhodnutí opětovně zdůraznit následující.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmu jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, pod pořadovým číslem 62).
Soudní praxe je ve výkladu posléze citovaného ustanovení jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura), a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 30. května 2007, sp. zn. 26 Cdo 2662/2006, z 24. dubna 2008, sp. zn. 26 Cdo 2267/2006 (ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 1732/08), z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, a z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007. Přitom od uvedených právních názorů se judikatura Nejvyššího soudu neodklonila ani po přijetí Stanoviska (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008, tj. v rozhodnutí vydané v souzené věci, z 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 3696/2009, z 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 179/2008, a z 2. března 2011, sp. zn. 26 Cdo 662/2010) a dovolací soud se od nich neodchyluje ani v této věci. Je tomu tak zejména proto, že stanovisko se vztahuje na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) a názor v něm přijatý (skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu /nebo nemovitosti sloužící k bydlení/ je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení /§ 160 odst. 1 o.s.ř./, vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby /pro tentokrát/) nelze aplikovat také na právní vztahy týkající se vyklizení nebytových prostor, a to zvláště v situaci, je-li zde dlouhodobě ustálená judikatura, od níž v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyl zaznamenán odklon ani po přijetí Stanoviska.
Z právních názorů, které odvolací soud v posuzované věci s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přijal, vyplývá, že žalobu na vyklizení předmětných nebytových prostor zamítl za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. právě s ohledem na okolnosti, z nichž dovodil absolutní neplatnost nájemní smlouvy a které tedy současně představovaly důvod pro poskytnutí ochrany vlastnickému právu dovolatelky. Zbývá dodat, že přihlédl-li v naznačených souvislostech rovněž k tomu, že žalovaná hradí dovolatelce za užívání nebytových prostor částky odpovídající nájemnému sjednanému v (neplatné) nájemní smlouvě, nešlo o okolnost, jež by byla právně významná z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Je tomu tak proto, že užívala-li žalovaná předmětné nebytové prostory (bez právního důvodu), byla povinna dovolatelce poskytovat peněžitou náhradu za toto užívání jako kompenzaci za majetkový prospěch získaný přijetím plnění bez právního důvodu (viz § 451 a násl. obč. zák.). Z její strany tak jde o plnění právní povinnosti, kterou ze zákona nese, a nevypovídá to nic o tom, že by výkon vlastnického práva dovolatelky realizovaný žalobou na vyklizení předmětných nebytových prostor byl v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Z řečeného vyplývá, že právní posouzení věci nelze pokládat za správné, setrval-li odvolací soud navzdory závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, od něhož nebylo důvodu se odchýlit na právním názoru, že žalobu na vyklizení předmětných nebytových prostor lze zamítnout za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přesto (resp. právě proto), že smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (a žalovaná tudíž nemůže být jejich nájemkyní). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. není tedy napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se zejména z důvodu nadbytečnosti zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 20. července 2011

JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu