26 Cdo 4025/2007
Datum rozhodnutí: 20.10.2009
Dotčené předpisy:





26 Cdo 4025/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. D., zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp.zn. 8 C 324/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2007, č. j. 30 Co 125/2007-118, takto:


Dovolání se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) poté, co usnesením ze dne 24. 6. 2002, č.j. 8 C 324/2002-40, zastavil řízení vůči žalovaným J. D. st., J. D. ml. a M. D. a usnesením ze dne 21. 11. 2006, č.j. 8 C 324/2002-86, nepřipustil změnu žaloby tak, že žalobce se namísto přivolení k výpovědi z nájmu bytu po žalované nově domáhá vyklizení bytu nebo nebytových prostor v petitu specifikovaných rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, č.j. 8 C 324/2002-90, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu sestávajícímu ze tří místností s koupelnovým koutem a kuchyně, v přízemí domu č.p. 26 v K. lesy (dále jen předmětný byt , resp. byt a předmětný dům , resp. dům ); současně rozhodl o nákladech řízení.


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č.j. 30 Co 125/2007-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.


Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že prostory v přízemí domu, z nichž sestává předmětný byt, byly původně obchodem (nedochovalo se však příslušné stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí), že v roce 1957 bylo k žádosti tehdejšího vlastníka domu vydáno stavební povolení k provedení úprav domu (nové fasády, zřízení příčky v přízemí a výměny oken), že součástí žádosti byl rovněž plán, podle něhož mělo dojít k přestavbě uvedených prostor na byt, že ve stavební dokumentaci však chybí kolaudační rozhodnutí, popř. rozhodnutí o změně užívání stavby, že v roce 1976 bylo s těmito prostorami nakládáno jako s bytem, že na základě dohody ze dne 23. 6. 1976 uzavřené mezi Středočeskými dřevařskými závody, n.p., závod K. a žalovanou jí měl být v souvislosti s jejím plánovaným nástupem do pracovního poměru přidělen předmětný byt, že zápis o odevzdání a převzetí bytu i evidenční list z téhož dne jsou vystaveny na manžela žalované J. D. st. a jím byly také podepsány, že neexistuje rozhodnutí MNV nebo jiného příslušného orgánu o přidělení bytu a že žalovaná od roku 1976 do současnosti předmětný byt užívá a hradí za něj nájemné.


Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že prostory, v nichž se předmětný byt nachází, jsou bytem ve smyslu občanskoprávních předpisů, neboť vzhledem k tomu, že se nedochovala žádná stavební dokumentace, na jejímž základě by šlo jednoznačně uzavřít, že předmětné prostory v přízemí domu byly kolaudovány jako prostory nebytové, je třeba podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první zákona č. 50/1976 Sb. vycházet z jejich faktického a dlouhodobého užívání k bydlení (trvajícího v daném případě více jak 50 let). Žalované ani jejímu manželovi však v roce 1976 nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, neboť dohoda o odevzdání a převzetí bytu je s ohledem na absenci rozhodnutí o přidělení bytu (jež měl být navíc přidělen žalované jako byt podnikový) neplatná. Vzhledem k tomu, že v období od 1. 1. 1992 až do 31. 12. 1994 nebylo dle ustanovení § 685 odst. 1 a 686 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy účinném znění ke vzniku práva nájmu zapotřebí písemné smlouvy, vzniklo jim právo (společného) nájmu bytu uzavřením nájemní smlouvy konkludentním způsobem, neboť ze všech projevů tehdejšího vlastníka domu (pronajímatele) byl zřejmý jeho úmysl nájemní smlouvu se žalovanou uzavřít a potvrdit tak faktický stav, který trval i po dobu mnoha let předtím (o čemž svědčí i skutečnost, že 31. 3. 1994 byl žalované a jejímu manželovi vystaven výpočtový list nájemného). Žádná z tehdejších stran nájemního vztahu tuto skutečnost nezpochybňovala, naopak jednaly a uplatňovaly všechna práva nájemců a pronajímatele bytu. Po smrti svého manžela se pak žalovaná stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dále dovodil, že žalobcem uplatněné výpovědní důvody podle § 711 odst. 1 písm. b), c), d), f), g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč.zák. ) nebyly z důvodů uvedených v rozhodnutí naplněny, a žaloba proto není důvodná.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu označuje otázku, zda je možno uzavřít smlouvu o nájmu bytu konkludentním způsobem proti vůli jedné ze stran . Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřuje jednak v postupu soudu I. stupně, který nepřipustil změnu žaloby, přestože pro ni byly splněny všechny zákonné podmínky, a dále v neúplném zjištění skutkového stavu, neboť soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v otázce zásadního právního významu, a to za jakých okolností dojde k uzavření nájemní smlouvy konkludentním způsobem . Uvádí, že odvolací soud použil správná zákonná ustanovení § 34 a § 35 obč.zák., avšak na daný případ je nesprávně aplikoval. Nesouhlasí s jeho názorem, že s ohledem na skutečnost, že tehdejší vlastník bytu nijak nezpochybňoval nájem bytu žalovanou a uplatňoval práva pronajímatele, došlo mezi nimi k uzavření nájemní smlouvy. Namítá, že důvodem, proč pronajímatel nájem bytu nezpochybňoval, je, že byl uveden v omyl, že žalovaná má platně uzavřenou nájemní smlouvu; pokud by věděl, že užívá předmětné prostory bez právního důvodu, nikdy by s ní neuzavřel nájemní smlouvu za podmínek regulovaného nájmu. Rovněž okolnost, že od ní přijímal platby za užívání bytu, nelze považovat za projev vůle, jež by nevzbuzoval pochybnosti o jeho výkladu; on sám rovněž platby přijímá, považuje je však za úhradu bezdůvodného obohacení. Vůli uzavřít nájemní smlouvu nepotvrzuje ani výpočtový list z roku 1994 (jehož pravost a správnost opakovaně napadal), neboť i kdyby byl pravý, nemůže s ohledem na výše uvedené potvrzovat bez jakýchkoliv pochybností projev vůle pronajímatele. Podle názoru dovolatele nelze platně uzavřít smlouvu konkludentním způsobem, jestliže se obě strany domnívají, že mezi nimi smlouva uzavřena je, neboť zde chybí onen projev vůle směřující k uzavření smlouvy; v dané věci pak vlastník smlouvu uzavřít nechtěl. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Vyjádření k dovolání podáno nebylo.


Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o.s.ř. ).


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolatelem označená otázka, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, však přípustnost dovolání nezakládá.


Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, resp. zda byla smlouva vůbec uzavřena, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, dále např. rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1682/2003). Otázka, k čemu směřoval (konkludentní) projev vůle právní předchůdkyně žalobce, resp. obou stran smlouvy o nájmu k předmětnému bytu, je proto otázkou skutkovou.


Zpochybňuje-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu, že došlo k uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu poukazem na to, co bylo obsahem vůle předchozího vlastníka a jak měl být tento projev vůle interpretován (tj. že na jeho straně vůle k uzavření nájemní smlouvy nebyla), napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu.


Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.


Pro úplnost je třeba podotknout, že dovolací námitky, zpochybňující existenci práva nájmu žalované k předmětnému bytu, nemohou být způsobilé zvrátit rozsudek odvolacího soudu; i za předpokladu, že by tyto námitky byly důvodné, a žalované by takovéto právo nesvědčilo, musela by být žaloba na přivolení k výpovědi taktéž zamítnuta (pro neexistenci práva nájmu bytu).


Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, a že soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby, ač pro takové rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky, jimiž dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. K tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zásadně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1829/2005).


Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. října 2009


Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.


předsedkyně senátu