26 Cdo 4017/2009
Datum rozhodnutí: 14.12.2010
Dotčené předpisy: § 712 odst. 2, věta druhá obč. zák.




26 Cdo 4017/2009


ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. D. V., Ph.D. , zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem Ostrava Zábřeh, Čujkovova 1736/30, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Preslova 9, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 82 C 258/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2009, č. j. 42 Co 175/2009-41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. května 2009, č.j. 42 Co 175/2009-41, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j. 82 C 258/2008-22, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 78, o velikosti 3+1, v 16. poschodí domu č.p. 2949, č.or. 14, na ulici H. v O. Z. (dále jen předmětný byt , resp. byt ), určil, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně, a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 42 Co 175/2009-41, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění přístřeší; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že dne 25. 10. 1993 uzavřel žalovaný s Úřadem městského obvodu Ostrava Jih nájemní smlouvu k předmětnému bytu na dobu neurčitou, že manželství účastníků (uzavřené dne 28. 7. 2001) bylo pravomocně rozvedeno ke dni 17. 6. 2008, že příčiny rozvratu manželství byly na straně obou účastníků, kteří nebyli schopni řešit rozpory vznikající z odlišných názorů na výchovu své nezletilé dcery, což vedlo k opuštění společné domácnosti žalovaným (dne 27. 10. 2007), jenž poté navázal známost s jinou ženou, že dcera účastníků byla svěřena do výchovy žalobkyně, přičemž žalovanému, který o dceru jeví zájem a stýká se s ní, byla stanovena povinnost platit výživné. Dále vzal za prokázáno, že žalovaný bydlí v domě u svých rodičů a není vlastníkem žádné nemovitosti, že od listopadu 2007 se v předmětném bytě nezdržuje a nepřispívá na nájemné a úhrady služeb, že nemá žádnou další vyživovací povinnost, a že pronajímatel bytu ponechal na úvaze soudu, koho z účastníků určí budoucím nájemcem bytu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníci jsou společnými nájemci předmětného bytu, a že je v dané věci namístě aplikovat ustanovení § 705 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ). Při rozhodování o dalším nájmu bytu (§ 705 odst. 3 obč. zák.) dospěl ve shodě se soudem prvního stupně rovněž k závěru, že výlučnou nájemkyní bytu má být určena žalobkyně, a to s ohledem na zájem nezletilé dcery a procesní stanoviska účastníků. Pokud jde o bytovou náhradu pro žalovaného, jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit, soud prvního stupně neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by měla být žalovanému poskytnuta jiná bytová náhrada, než je náhradní byt (§ 712 odst. 3 věta druhá obč. zák). Přestože žalovaný nepřispívá na nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu po dobu delší než 3 měsíce (což může být považováno za důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání nižší formy bytové náhrady /viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 324/2002/), přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalovaný se v bytě od 27. 10. 2007 nezdržuje a nečerpá služby poskytované pronajímatelem; nelze po něm proto spravedlivě požadovat, aby tyto náklady částečně platil. Dále zohlednil též okolnost, že žalovaný se zasloužil o získání bytu, a že na rozvratu manželství se podíleli oba účastníci. Naproti tomu odvolací soud zaujal názor, že soudní praxe se ustálila v názoru, že lze-li pro neplacení nájemného po dobu delší než 3 měsíce postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc s vázaností na zajištění toliko přístřeší, je nutno k uvedené okolnosti přihlédnout alespoň při rozhodování o formě bytové náhrady podle § 712 odst. 3 obč.zák. Konstatoval, že opačný závěr by vedl k tomu, že společný nájemce nepřispívající na nájemné by měl více práv než nájemce, kterému by bylo právo nájmu za stejné situace vypovězeno, a za hrubé porušení povinností by nebyl fakticky postižitelný. Uzavřel, že vyklizovací povinnost žalovaného je proto nutno vázat pouze na zajištění přístřeší, přičemž tento závěr nemůže změnit okolnost, že žalovaný v bytě nebydlí; právní význam jeho zásluhy o získání bytu považoval za zanedbatelný.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti k vyklizení po zajištění přístřeší) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, o který opřel měnící výrok svého rozsudku, a namítá, že podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. přísluší rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, zásadně právo na náhradní byt, a toliko z důvodů zvláštního zřetele hodných právo na náhradní ubytování. Odvolacímu soudu vytýká, že se omezil na konstatování, že nepřispíval na nájemné a poukázal na názory ustálené soudní praxe ; nezabýval se tím, zda zjištěný skutkový stav v posuzované věci odpovídá skutkovému stavu, ze kterého tyto názory vycházejí. Poukazuje na to, že přestal přispívat na byt až od října 2007, tj. od doby, kdy předmětný byt již neužíval, byl odhlášen od služeb a nepožíval plnění poskytovaná s nájmem , že žalobkyně po něm příspěvek na nájemné nepožadovala, a že si plnil všechny ostatní povinnosti související s rozvodem manželství, včetně pravidelného placení výživného. Dovolatel má rovněž za to, že vztah společných nájemců bytu nelze bez dalšího srovnávat se vztahem nájemce vůči pronajímateli, a namítá, že soud se měl při posuzování jeho jednání zabývat širšími souvislostmi spojenými s rozvodem manželství a majetkovým vypořádáním; v tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že zásluhy o získání bytu mají pro posouzení věci zanedbatelný význam, a uvádí, že občanský zákoník přikládá při vypořádání zrušeného společného nájmu bytu zásluhám o získání bytu velký význam, tím spíše, byl-li před sňatkem jeho výlučným nájemcem jeden z manželů. Namítá, že bez ohledu na jiné okolnosti je tato skutečnost již sama o sobě důvodem pro to, aby mu bylo přiznáno právo na náhradní byt. Dovozuje, že odvolací soud rozhodl o bytové náhradě v rozporu se zákonem, neboť § 712 odst. 3 obč. zák. uvádí pouze dvě formy bytové náhrady pro rozvedeného manžela, a to náhradní byt a náhradní ubytování; i kdyby odvolací soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu posléze uvedeného ustanovení, měl vázat lhůtu k vyklizení na zajištění náhradního ubytování a nikoli přístřeší. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, zdůvodňovala, proč žalovanému náleží bytová náhrada toliko ve formě přístřeší, a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

V projednávané věci je rozsudek odvolacího soudu měnící toliko v části, v níž odvolací soud uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do patnácti dnů od zajištění přístřeší, na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního bytu.

Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění přístřeší, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se ovšem vztahuje pouze na výrok o bytové náhradě; ostatně dovolatel proti výrokům o zrušení práva společného nájmu bytu, určení jeho dalšího nájemce a o povinnosti k vyklizení nebrojí. Zbývá však dodat, že usoudí-li dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovaného je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 59 v časopise Soudní judikatura 7/1997).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolatel tuto tzv. jinou vadu řízení uplatňuje námitkou, že rozsudek odvolacího soudu je (z důvodů uvedených v dovolání) nepřezkoumatelný. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává že ve skutečnosti touto námitkou zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (vymezení hledisek významných pro rozhodnutí o bytové náhradě). Řízení tedy není namítanou vadou postiženo.

Dovolací soud se proto zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci jde o otázku bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který po zrušení práva společného nájmu bytu (§ 705 odst. 1, odst. 3 obč. zák.) nebyl určen dalším nájemcem bytu, a který je povinen byt vyklidit, tedy o situaci, na kterou míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.

Z ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé před středníkem obč.zák. vyplývá, že ve zde uvedených případech zákon pro rozvedeného manžela stanovil jako primární formu bytové náhrady náhradní byt. Podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně i kvantitativně nižší formu bytové náhrady náhradní ubytování.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v časopise Soudní judikatura 11/1997, dále např. rozsudky ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1171/2003, a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1758/2005) vyplývá, že ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Judikatura Nejvyššího soudu je také ustálena v názoru (srov. např. jeho rozsudek ze dne 9. 4. 2002, sp.zn. 26 Cdo 324/2002, uveřejněný v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing, s. r. o., Praha 2003, pod pořadovým číslem 222 a pod C 1134 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), že okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely ukládána povinnost byt vyklidit, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, může být právně relevantní pro posouzení, zda tomuto manželovi přísluší bytová náhrada toliko ve formě náhradního ubytování. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1903/2003, a ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1311/2003, a ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1758/2004. Z označených rozhodnutí vyplývá, že uvedená okolnost je právně významná při rozhodování podle § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák., tedy v jeho rámci a něm vymezené formy bytové náhrady náhradního ubytování. Citovanou judikaturu tedy nelze chápat tak, že by s přihlédnutím k této okolnosti přicházela v úvahu jiná forma bytové náhrady, než náhradní ubytování, a to taková, jaká je upravena pro případ výpovědi z nájmu bytu dané z důvodu neplacení nájemného, jak to (nesprávně) učinil odvolací soud.

Pokud jde o další okolnost namítanou dovolatelem, a to zásluhy rozvedeného manžela, který má byt vyklidit, o získání společného bytu, jde o okolnost, jež je zásadně právně významná při rozhodování o určení, který z rozvedených manželů má být dalším nájemcem bytu. Výjimečně a to s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu ji lze zohlednit v rámci rozhodování o bytové náhradě podle § 712 odst. 2 věty druhé za středníkem obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 220/2002, ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1358/2003, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4077/2007 /na který odkázal dovolatel/).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, nezbylo dovolacímu soudu, než ho podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Vzhledem k výše dovozené nedělitelnosti výroku o povinnosti k vyklizení a výroku o bytové náhradě bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jako celek.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2010 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu