26 Cdo 4015/2014
Datum rozhodnutí: 26.01.2015
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




26 Cdo 4015/2014


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Lubná , se sídlem v Lubné 326, IČO: 00129712, zastoupenému JUDr. Miroslavou Topolářovou, advokátkou se sídlem ve Svitavách Předměstí, Průmyslová 1902/3, o zaplacení částky 264.497,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 233/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 6. května 2014, č. j. 23 Co 75/2014-180, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 6. května 2014, č. j. 23 Co 75/2014-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 264.497,75 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) jako (čtvrtinové) části majetkového podílu z transformace žalovaného (provedené podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů dále jen transformační zákon ), kterou nabyl děděním po svém otci Z. F., jenž byl členem transformovaného družstva až do své smrti dne 15. dubna 2008, avšak tuto část majetkového podílu nevložil do jeho majetku jako (další) členský vklad.

Okresní soud ve Svitavách (dále též jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. října 2013, č. j. 4 C 233/2012-72, vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 264.497,75 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. V rámci transformace Zemědělského obchodního družstva Lubná (dále jen družstvo , resp. žalovaný ) byl otci žalobce Z. F. (členu družstva a také členu transformovaného družstva, neboť před konáním první členské schůze transformovaného družstva se písemně přihlásil k členství v družstvu) vypočten majetkový podíl z transformace, z něhož jeho část ve výši 30.000,- Kč vložil do majetku družstva jako základní členský vklad. Režim zbylé části majetkového podílu ve výši 1.057.991,- Kč pak upravovalo ustanovení čl. VI bodu 9 stanov družstva platných od 8. dubna 2005 (dále též jen Stanovy ) tak, že majetkový podíl nad členský vklad je družstvo povinno vydat členům družstva, jejichž členství v družstvu zaniklo, jejich dědicům nebo jiným osobám, na které byla zbývající část podílu převedena, do deseti let od písemného požádání o vydání podílu , a to po pěti letech od požádání ve struktuře majetku a v běžných cenách v době vydávání a v poměrné výši rozložené na pět let od začátku vydávání, pokud se družstvo s vlastníkem zbývající části podílu nedohodne jinak . Následně však citované ustanovení změnila členská schůze družstva usnesením ze dne 23. dubna 2010 (dále jen usnesení ze dne 23. dubna 2010 ) tak, že majetkový podíl nad členský vklad ... bude družstvo vydávat členům družstva, bývalým členům družstva nebo jejich dědicům ... dle dohody roční procentickou sazbou , přičemž se zároveň usnesla, že tato sazba bude činit tři procenta. Podle čl. IV bodu 1 Stanov zanikalo členství fyzické osoby v družstvu smrtí. V takovém případě měl dědic členských práv a povinností právo stát se členem družstva (čl. IV bod 4 písm. f/ Stanov). Usnesením ze dne 8. března 2010, č. j. 31 D 285/2008-38, které nabylo právní moci 9. dubna 2010, Okresní soud ve Svitavách schválil dohodu dědiců po zůstaviteli Z. F., zemřelém 15. dubna 2008. Podle uvedené dohody nabyl žalobce jako zákonný dědic mimo jiné čtvrtinu majetkového podílu zůstavitele z transformace družstva ve výši 264.497,75 Kč. Žalobce, který se po smrti otce nestal členem družstva, mu písemnou smlouvou ze dne 10. listopadu 2010 (dále jen předmětná smlouva ) zděděný majetkový podíl pronajal za úplatu na dobu určitou do 31. prosince 2010. Později návrh družstva na uzavření dohody o vydání tohoto majetkového podílu v tříprocentních ročních splátkách neakceptoval a dopisem ze dne 29. listopadu 2012 požádal o jeho zaplacení do 10. prosince 2012. Žalovaný mu však zděděný majetkový podíl do současně doby neuhradil. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že z důvodů rozvedených v jeho rozsudku se vydání majetkového podílu žalobce řídí režimem upraveným v ustanovení čl. VI bodu 9 stanov družstva, ve znění usnesení ze dne 23. dubna 2010. V návaznosti na to však zdůraznil, že neuzavřeli-li účastníci dohodu o splatnosti uvedeného nároku předvídanou zmíněným ustanovením, je zapotřebí posoudit jeho splatnost podle obecně závazných právních předpisů, konkrétně podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen obč. zák. ). Dodal, že v případě uplatněného nároku jde přitom o pohledávku, jejíž splatnost nejen nebyla dohodnuta, ale ani stanovena právním předpisem nebo určena soudním rozhodnutím (§ 563 obč. zák.). S přihlédnutím k tomu uzavřel, že uplatněný nárok byl žalovaný povinen splnit (poskytnutím požadovaného peněžitého plnění) prvního dne poté, co ho o to žalobce požádal dopisem ze dne 29. listopadu 2012, resp. do uplynutí lhůty, kterou mu v něm poskytl; jelikož tak neučinil, je s jeho splněním nejpozději od 11. prosince 2012 v prodlení. Proto žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. května 2014, č. j. 23 Co 75/2014-180, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (pro předčasnost); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal z provedených důkazů rovněž za zjištěno, že původní stanovy družstva schválené v rámci jeho transformace dne 18. prosince 1992 (dále jen původní stanovy ) určovaly, že základní členský vklad činí 30.000,- Kč, výše členského podílu není omezená, členové vkládají do družstva dle svého rozhodnutí přiznaný majetkový podíl vyplývající z transformace družstva ..., členové družstva mohou zbývající majetkový podíl nad základní členský vklad pronajmout družstvu na základě nájemní smlouvy , a že také podle transformačního projektu (jeho přílohy č. 1) platilo, že pro případ, že část majetkového podílu člena nebude upsána jako vklad, bude družstvem po dohodě užívána jako cizí zdroj, nesmí být dotčena, družstvu však bude ze zákona vyplývat povinnost se s touto částkou vyrovnat až po sedmi letech . Kromě toho však rovněž zjistil, že stanovy družstva platné od 8. dubna 2005 ukládaly jeho členům mimo jiné povinnost pronajmout družstvu ... majetkový podíl nad členský vklad na dobu neurčitou s desetiletou výpovědní lhůtou (čl. V bod 2 písm. f/ Stanov). Jinak se ze zjištěným skutkovým stavem ztotožnil a na tomto skutkovém základě s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, a z 23. září 2008, sp. zn. 29 Odo 1349/2006 předně dovodil, že režim, jímž se řídil majetkový podíl člena družstva po transformaci, upravovaly stanovy družstva, neboť pouze na stanovách záleželo, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl z transformace základním či dalším členským vkladem nebo další majetkovou účastí. Poté zdůraznil, že zůstal-li Z. F. členem družstva po transformaci, aniž vložil (byl povinen vložit) celý majetkový podíl z transformace do družstva jako (základní či další) členský vklad, byla nevložená část tohoto podílu jeho další majetkovou účastí v družstvu, neboť po dobu, co zůstal jeho členem, byl omezen v možnosti s ní disponovat (zejména žádat její vydání) způsobem vyplývajícím ze stanov (především povinností pronajmout ji družstvu podle čl. V bodu 2 písm. f/ Stanov). Právo na její vydání pak vzniklo až dnem zániku jeho členství v družstvu a podléhalo režimu upravenému ve stanovách účinných k tomuto dni. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu z 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/01. Zaniklo-li Z. F. členství v družstvu úmrtím (tj. 15. dubna 2008), je pro posouzení splatnosti uplatněného nároku rozhodná úprava obsažená ve stanovách družstva platných od 8. dubna 2005, a nikoli ve stanovách pozdějších, jak uvažoval soud prvního stupně. Ze Stanov pak vyplývá, že družstvo bylo povinno započít se splácením nevložené části majetkového podílu až po pěti letech od písemného požádání (čl. VI bod 9 Stanov). Z tohoto důvodu pak uzavřel, že požádal-li žalobce o jeho vydání teprve dopisem z 29. listopadu 2012, je žaloba (prozatím) předčasná. Vzhledem k tomu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu (pro předčasnost) zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o.s.ř. ). V dovolání především vyjádřil přesvědčení, že pokud původní stanovy uložily oprávněným osobám, které se staly členy družstva po transformaci, vkladovou povinnost pouze ohledně části majetkového podílu z transformace ve výši 30.000,- Kč, byla zbývající část tohoto podílu pohledávkou vůči družstvu, a nikoli další majetkovou účastí, jak nesprávně dovodil odvolací soud. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 6. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1849/2008, a z 16. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 545/2009 (správně sp. zn. 26 Cdo 545/2009), které s touto možností (tj. s pohledávkou členů vůči transformovanému družstvu) počítají. Měl za to, že uvedená pohledávka je tedy samostatným závazkovým vztahem, jenž se spravuje obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku; s tímto jeho názorem koresponduje i transformační projekt, jelikož o majetkových podílech členů družstva přesahujících členský vklad hovoří jako o cizím zdroji . Podle jeho přesvědčení je pak z tohoto úhlu pohledu zapotřebí pohlížet na předmětnou smlouvu jako na půjčku poskytnutou žalovanému za úplatu na dobu určitou, kterou je nyní povinen mu vrátit. Následně však rovněž zdůraznil, že i kdyby tomu tak nebylo a vypořádání nevložené části majetkového podílu by skutečně podléhalo režimu určenému Stanovami, nelze přes to považovat za správný právní závěr o předčasnosti podané žaloby. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že ustanovení čl. VI bodu 9 Stanov je v části o desetileté lhůtě k vypořádání majetkového podílu absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněné pod č. 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž z 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, z 12. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 2241/2009, a z 24. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1245/2009. Současně poznamenal, že na neplatnost dotčeného ustanovení pro nemravnost tam stanovené lhůty přitom odvolací soud upozorňoval ve svém vyjádření k odvolání žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. dále opět jen o.s.ř. ). Poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Napadené rozhodnutí spočívá především na (předběžném) právním názoru, že právo na vydání nevložené části majetkového podílu z transformace vzniklo až dnem zániku členství právního předchůdce dovolatele v družstvu a podléhalo režimu upravenému ve stanovách družstva. Správnost uvedeného právního názoru dovolatel zpochybnil dovolací námitkou (podřaditelnou pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.), že pokud původní stanovy uložily oprávněným osobám, které se staly členy družstva po transformaci, vkladovou povinnost pouze ohledně části majetkového podílu z transformace ve výši 30.000,- Kč, byla již tehdy zbývající část tohoto podílu pohledávkou vůči družstvu (tj. právem na plnění), která se řídí obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Pro řešení takto nastolené právní otázky však nemůže být dovolání podle § 237 o.s.ř. přípustné proto, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolateli lze sice přisvědčit v názoru, že nárok na vydání podílu podle transformačního zákona je pohledávkou, kterou lze převádět na jiné osoby (§ 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému pozemku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon č. 229/1991 Sb. ); přitom osoba, která nabude převodem podle § 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pohledávky za družstvem, má stejný nárok na vypořádání podle tohoto zákona a podle transformačního zákona jako převodce pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 29 Cdo 1929/98, uveřejněný pod č. 53/99 časopisu Soudní judikatura). Již v rozsudku ze dne 20. dubna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2166/99, uveřejněném pod č. 114/99 časopisu Soudní judikatura, však Nejvyšší soud rovněž dovodil, že osoba, která se stala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, nemá nárok na vydání majetkového podílu z transformace. Opakovaně také vyložil (srov. např. rozsudek z 25. února 2004, sp. zn. 29 Odo 891/2003, uveřejněný pod č. 54/2004 časopisu Soudní judikatura a pod č. 74/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 1. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 189/2004, uveřejněný pod č. 22/2005 časopisu Soudní judikatura), že došlo-li k transformaci družstva, stanovy družstva určily, zda a v jakém rozsahu se stal majetkový podíl člena družstva základním nebo dalším členským vkladem anebo další majetkovou účastí a že případný nárok takové osoby na vydání majetkového podílu (nikoli však podle transformačního zákona) pak mohl vzniknout (při absenci jiné dohody) nejdříve okamžikem ukončení jejího členství v transformovaném družstvu (viz např. i rozhodnutí Ústavního soudu z 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97, a z 28. února 2002, sp. zn. III. ÚS 161/2001). Jinak řečeno, stal-li člen družstva, který je oprávněnou osobou ve smyslu § 13 transformačního zákona, členem transformovaného družstva, řídí se nadále jeho vztah k družstvu obchodním zákoníkem, a skončí-li jeho členství, řídí se jeho vypořádání ustanoveními § 233 a § 234 obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2001, sp. zn. 29 Odo 209/2001, uveřejněný pod č. 58/2002 časopisu Soudní judikatura), popřípadě stanovami transformovaného zemědělského družstva (srov. § 233 odst. 5 obchodního zákoníku; viz též citované rozhodnutí Ústavního soudu z 21. ledna 1998, sp. zn. I. ÚS 107/97). Pro úplnost zbývá dodat, že odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu z 6. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1849/2008, a z 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 545/2009, byl nepřípadný, neboť v projednávaném případě s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu původní stanovy ani (pozdější) Stanovy nezakládaly členům družstva právo na vydání nevložené části majetkového podílu z transformace před zánikem jejich členství v družstvu.

V napadeném rozhodnutí zaujal odvolací soud rovněž názor, že žaloba je předčasná, byť dovolateli nyní (tj. po zániku členství jeho právního předchůdce v družstvu a po zdědění čtvrtiny jeho majetkového podílu z transformace) již svědčí vůči družstvu právo na vydání nevložené části majetkového podílu. Podle přezkoumávaného rozhodnutí je tomu tak proto, že žalobce požádal družstvo o vydání nevložené části majetkového podílu dopisem z 29. listopadu 2012 a podle čl. VI bodu 9 Stanov bylo družstvo povinno započít s vydáváním dotčené části majetkového podílu až po pěti letech od okamžiku, kdy o to písemně požádal. Za tohoto stavu spočívá napadené rozhodnutí rovněž na (předběžném) právním názoru (byť nikoli výslovném), že zmíněné ustanovení je platnou součástí Stanov (stanovy družstva se považují za smlouvu sui generis /viz posléze citovaná judikatura/ a tudíž i ony podléhají mimo jiné požadavku na dovolenost předmětu právního úkonu; ani stanovy družstva tedy nesmějí odporovat zákonu, zákon obcházet či se příčit dobrým mravům, neboť jinak jsou absolutně neplatné § 39 obč. zák.). Správnost uvedeného (zamlčeného) právního názoru přitom dovolatel zpochybnil dovolací námitkou (opět podřaditelnou pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.), že ustanovení čl. VI bodu 9 Stanov je v části o desetileté lhůtě k vypořádání majetkového podílu absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o.s.ř. přípustné pro řešení otázky (ne)platnosti citovaného ustanovení z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Již v rozsudku ze dne 4. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 1633/99, uveřejněném pod č. 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že stanovy družstva, které určují lhůtu deseti let pro splatnost vypořádacího podílu, lze v této části považovat za rozporné s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). V usnesení ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 433/2004, pak Nejvyšší soud vyložil, že ani v případě, kdy stanovy družstva určují sedmiletou lhůtu splatnosti vypořádacího podílu, není rozdíl v délce lhůty splatnosti oproti shora uvedenému případu natolik významný, aby byl důvodem pro jiný ve vztahu k odkazovanému rozhodnutí opačný právní závěr. K uvedeným právním názorům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozhodnutích z 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, z 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 427/2006, z 10. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 2241/2009, a z 24. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 1245/2009, a sdílí je ve vztahu k uvedené lhůtě i v poměrech souzené věci; je přitom nerozhodné, že v ní jde o vydání zděděné části majetkového podílu z transformace družstva. Zastává přitom názor, že ani okolnost, že v projednávané věci mělo být vydávání nevložené části majetkového podílu rozloženo do splátek, s jejichž plněním mělo družstvo započít (až) po pěti letech od písemného požádání o její vydání a které mělo být dokončeno (teprve) po deseti letech od podání takové žádosti, nepředstavuje dostatečně výraznou odchylku pro odlišné řešení otázky (ne)platnosti úpravy Stanov, než jaké bylo zaujato v citovaných rozhodnutích.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pochybil, jestliže pokládal čl. VI bod 9 Stanov za jejich platnou součást, a tudíž pokládal za závazný pro účastníky řízení tam stanovený způsob vypořádání majetkové účasti (konkrétně nevložené části majetkového podílu) dovolatele v družstvu. Navíc otázku platnosti této části Stanov výslovně neřešil přes to, že nesoulad citovaného ustanovení s dobrými mravy dovolatel namítl ve vyjádření k odvolání žalovaného (viz podání na čl. 88 a 89 spisu) a dokonce v něm poukázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 29 Cdo 2241/2009).

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2015


JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu