26 Cdo 4001/2009
Datum rozhodnutí: 21.01.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



26 Cdo 4001/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) M. S. a b) J. S., zastoupených advokátem, proti žalované H. S. , zastoupené advokátem, o vyklizení bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 167/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 19 Co 37/2009-55, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 11 C 167/2008-40, žalované uložil, aby vyklidila byt ve druhém nadzemním podlaží o velikosti 2+1 a byt ve třetím nadzemním podlaží o velikosti 1+k.k. v k. ú. K. v P. 5, Na S. 1/622 (dále jen byty nebo předmětné byty ) a oba vyklizené byty odevzdala žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 19 Co 37/2009-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná užívá předmětné byty, aniž jí svědčí právo nájmu nebo jiný právní důvod, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobců k domu, náležejícímu do jejich společného jmění manželů. Poskytly proto žalobcům ochranu vlastnického práva podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ) a žalované uložily, aby byty vyklidila. Odvolací soud také shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod k přerušení řízení do skončení řízení vedeného mezi účastníky ve Spolkové republice Německo, jak navrhovala žalovaná. Domáhá se tam, aby jí žalobci zaplatili finanční náhradu, neboť na základě dohody uzavřené v roce 1992 s žalobkyní a) zaplatila 1.550.000,- Kč, a měla se stát spoluvlastnicí bytu v domě žalobců, k čemuž však nedošlo. Odvolací soud poukázal na to, že spor o finanční vypořádání mezi účastníky nemůže mít žádný význam pro výsledek tohoto řízení, neboť by jím nemohlo být založeno žádné právo žalované ke sporným bytům. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tu spatřuje v tom, že řízení nebylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného mezi účastníky ve Spolkové republice Německo. Jde o řízení v prakticky totožné věci, jehož výsledek je pro řízení o vyklizení bytů zásadní. Žalovaná nezpochybňuje, že se u německého soudu domáhá finančního plnění, ale odpovídající finanční plnění by ovlivnilo její procesní názory v této věci. Spor se týká téže nemovitosti (zřejmě míní dům, v němž se byty nachází), přičemž žalovaná je přesvědčena, že jí žalobci způsobili značnou škodu, která má dvě varianty řešení, a to buď spoluvlastnictví nemovitosti nebo úhrada způsobené škody. V případě plné úhrady způsobené újmy by si vůči nemovitosti žalobců žádné nároky nečinila. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že k namítané vadě řízení nedošlo. Žalobu o náhradu škody soud zamítl s tím, že žalované přisoudil vůči žalobcům vrácení půjčky , což bylo provedeno ve dvou splátkách, a ke dni 20. 5. 2009 bylo žalované vráceno 3,5 milionu Kč. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. března 2009, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o.s.ř. ).

Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., tj. za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.

Dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.

Dovolatelka procesně právní otázku zásadního právního významu v dovolání neoznačila. Jak už bylo uvedeno, rozsudky soudů obou stupňů vycházejí ze závěru, že žalovaná užívá byty v domě žalobců bez právního důvodu. Odvolací soud správně zdůraznil, že žádná otázka významná pro posouzení právního důvodu užívání bytů v řízení o peněžité plnění vedeném ve Spolkové republice Německo řešena není. Nepostačuje, že sama žalovaná spojuje výsledek řízení se svým procesním stanoviskem v této věci o vyklizení bytů.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Proto bylo dovolacím soudem podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.950,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 2.550,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2010

JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu