26 Cdo 3994/2008
Datum rozhodnutí: 26.04.2010
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 3994/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. B ., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Náměstí Republiky 28, proti žalovanému statutárnímu městu Plzeň , se sídlem Plzeň, nám. Republiky 1, o určení, že povinnost k vyklizení bytu je vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 24 C 157/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2007, č. j. 13 Co 174/2007-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, č. j. 24 C 157/2006-71, výrokem I. rozhodl, že se určuje, že povinnost žalobkyně vyklidit byt č. 4, I. kategorie, o velikosti 3+1, v 1. patře domu v P., S. 10 (dále jen předmětný byt nebo byt ), je nadále vázána na zajištění náhradního ubytování, a že tím se mění rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 15 Co 385/2005 ve výroku II. (dále jen původní rozsudek ). Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Vzal zejména za zjištěno, že původním rozsudkem, který nabyl právní moci dne 18. 10. 2005, bylo pravomocně přivoleno k výpovědi z nájmu žalobkyně k předmětnému bytu pro hrubé porušování povinností nájemce (neplacení nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu), a její povinnost k vyklizení bytu byla vázána na zajištění přístřeší. Dále vzal za prokázáno, že dne 28. 2. 2006 se žalobkyni narodil syn M. B., u něhož byla diagnostikována alergie na mléčné výrobky, v důsledku čehož vyžaduje zvýšenou péči a vyšší výdaje na zajišťování stravy. Za použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen obč. zák. ) podmínil vyklizovací povinnost žalobkyně zajištěním náhradního ubytování, byť se domáhala přiznání náhradního bytu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 13 Co 174/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nastane-li po rozhodnutí soudu, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, změna poměrů, může soud podle § 80 písm. c) o. s. ř. určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není nadále vázána na zajištění určené bytové náhrady. Podle ustálené judikatury se může takovéhoto určení domáhat ten, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, nikoliv ten, jemuž bylo uloženo byt vyklidit. Bytová náhrada je v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu odvislá od uplatněného výpovědního důvodu, a s ohledem na to, že pro rozhodování o bytové náhradě je rozhodný stav v době vydání původního rozhodnutí, nemůže vést k přiznání vyšší formy bytové náhrady ani změna poměrů na straně vyklizované osoby. Uzavřel, že přestože soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru, musel jeho rozhodnutí bez ohledu na to, že žalobkyni přiznává jinou bytovou náhradu než bylo původně určeno potvrdit, neboť žalovaný se proti jeho rozhodnutí neodvolal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustností se nezabývala a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje přesvědčení, že napadený rozsudek má obecný právní význam, neboť rozhodnutí v této věci zajistí právní jistotu ohledně posuzování otázky změny bytové náhrady v případě, že je povinnému subjektu přiznáno pouze přístřeší a následně dojde k tak zásadním změnám, že pouhé přístřeší by bylo v rozporu s dobrými mravy . Uvádí, že si je vědoma rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2464/2004, které však podle jejího názoru netvoří součást konstantní judikatury, neboť Nejvyšší soud ČR dříve rozhodoval v obdobných případech jinak. Vyjadřuje názor, že při výkonu práva žalovaného na vyklizení bytu došlo v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. k nepřiměřeným zásahům do jejích práv a oprávněných zájmů, a namítá, že není možné rozhodovat pouze o změně bytové náhrady k horšímu , a dávat možnost dovolat se svých práv pouze pronajímateli, nýbrž stejnou možnost by měl mít za splnění podmínek pro přiznání lepší bytové náhrady také nájemce. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný v dovolacím vyjádření uvedl, že dovolání není přípustné, a navrhl, aby bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. května 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že nesouhlasí s právním názorem, podle něhož ani změna poměrů na straně vyklizované osoby nemůže vést k přiznání kvalitativně vyšší formy bytové náhrady, než která jí byla přiznána původním rozhodnutím.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, na uvedeném právním názoru však rozsudek odvolacího soudu nespočívá (je zde toliko zmíněn), a již z tohoto důvodu nemůže předestřená právní otázka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud již v (dovolatelkou citovaném) rozsudku ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2464/2004 (a dále např. v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněném pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000) dovodil, že ten, komu pravomocné rozhodnutí soudu ukládá vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady, se nemůže v důsledku změny poměrů úspěšně domáhat vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že jeho povinnost vyklidit byt je podmíněna zajištěním bytové náhrady. V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1162/2007, pak Nejvyšší soud dovodil, že uvedený právní názor je využitelný i v případech, kdy v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla sice povinnost žalobce k vyklizení bytu vázána na zajištění bytové náhrady, avšak žalobce se domáhá určení kvalitativně vyšší formy bytové náhrady (např. namísto přístřeší náhradního ubytování, namísto náhradního bytu zajištění přiměřeného náhradního bytu).

Pokud dovolatelka uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. a žalovanému, přes to, že byl v řízení úspěšný, náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s jeho vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nepřiznal, a to proto, že pro takový postup shledal důvody zvláštního zřetele hodné; ty spatřuje v tom, že vyjádření k dovolání s přihlédnutím k jeho obsahu nemělo pro rozhodnutí o dovolání žádný právní význam.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. dubna 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu