26 Cdo 3986/2014
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 35 obč. zák., § 37 obč. zák.



26 Cdo 3986/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v exekuční věci oprávněné FINE LINE, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, IČO 26970384, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti povinnému R. Š. , zastoupenému JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 481/12, pro 2.955.033,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 4554/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 62 Co 151/2014-210, takto:

Dovolání povinného se odmítá .

Odůvodnění:

Povinný podal včasné dovolání proti usnesení ze dne 21. 5. 2014, č. j. 62 Co 151/2014-210, kterým Městský soud v Praze (soud odvolací) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 15. 1. 2014, č. j. 49 Nc 4554/2008-182, jímž byl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2008, č. j. 49 Nc 4554/2008-6, zamítnut.

Dovolání není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejedná se o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka výkladu smluv podle § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů dále jen obč. zák. , je v právní teorii (srovnej Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 35. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 321 329 s.) i soudní praxi (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ustálená. Podle § 35 obč. zák. může být neurčitost odstraněna výkladem, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Výkladem však nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000).

Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že započítávaná pohledávka povinného sestává s ohledem na koncepci smluvní pokuty vyjádřené v článku XII. bod 4. Smlouvy o dílo, ze smluvních pokut za jednotlivé neodstraněné vady, když byla v uvedeném článku ujednána smluvní pokuta za každou vadu a každý započatý den nesplnění termínu. Dovolací soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že zápočet povinného ze dne 19. 6. 2008 není dostatečně určitý, jelikož podle něj nelze určit, na které konkrétní jednotlivé neodstraněné vady ze seznamu se zápočet vztahuje a na které nikoliv, a to i s přihlédnutím k tomu, že povinný vychází při svém výpočtu smluvní pokuty z jiného počtu neodstraněných vad, než který vyplývá ze seznamu tvořícího přílohu dopisu povinného ze dne 25. 4. 2008. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by z něj bylo patrno, která část započítávaných pohledávek započtením zanikla a která nikoli, podle § 37 odst. 1 obč. zák., neplatný pro neurčitost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. 9 Cmo 109/2003, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, pod č. 20, jakož i na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 29 Odo 174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1021/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4735/2010 a další).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se závěry přijatými v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu