26 Cdo 3975/2007
Datum rozhodnutí: 26.09.2007
Dotčené předpisy:





26 Cdo 3975/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce I. M., proti žalovanému B. d. , o návrhu na užívání bytu do souladu se zákonem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 132/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2007, č.j. 42 Co 241/2007-69, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal po žalovaném, aby uvedl užívání bytu do souladu se zákonem.


Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. května 2007, č.j. 23 C 132/2005-53, řízení přerušil (podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o.s.ř. ) do pravomocného skončení řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobce I. M., které je vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 P a Nc 380/2006, 0 Nc 1779/2006.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 29. června 2007, č.j. 42 Co 241/2007-69, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.


Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce nezastoupen advokátem dovoláním , v němž namítá, že posouzení v této věci není odvislé od řešení otázky jeho způsobilosti k právním úkonům.


Dovolání není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.


Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení


o přerušení řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu věc sama srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura


č. 11, ročník 1997, pod poř. č. 88).


Ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.


Lze tedy uzavřít, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, není přípustné.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto (aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003, sešit 6).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 26. září 2007


JUDr. Miroslav Ferák, v. r.


předseda senátu