26 Cdo 3974/2013
Datum rozhodnutí: 17.12.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř.



26 Cdo 3974/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně LEONARDA, spol. s r.o. se sídlem v Praze 2, Dittrichova 2024/5, IČO: 25068075, zastoupené JUDr. Monikou Zoulovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolská 103/126, proti žalované městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, IČO: 00063631, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, o zaplacení částky 338.719,96 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 429/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č. j. 15 Co 36/2013-107, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.952,- Kč k rukám JUDr. Moniky Zoulové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 4, Podolská 103/126, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 6. 2013, č. j. 15 Co 36/2013-107, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soud prvního stupně) ze dne 11. 6. 2012, č. j. 17 C 429/2010-71, ve výroku ve věci samé, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 338.719,96 Kč, a ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, změnil však jejich výši; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila na výzvu soudu učiněnou podle § 114b odst. 1 o. s. ř. V důsledku toho nastala fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), na jejíž vznik nemá vliv skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán až po několika jednáních.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou (účastnicí řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ale není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Při právním posouzení věci (splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.), jež bylo dovoláním zpochybněno, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3.2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1601/2012), podle které má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, protože se na výzvu soudu učiněnou podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas ve věci písemně nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom brání, i když byl poučen, že v důsledku jeho nečinnosti bude v jeho neprospěch rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., soud je - jak vyplývá již ze znění ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. - povinen podle tohoto uznání vydat kdykoliv za řízení i bez výslovné žádosti žalobce rozsudek pro uznání; uvedené platí též tehdy, jestliže se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a jestliže ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Z uvedených závěrů vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2284/2004, a ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, jimiž argumentuje dovolatelka, proto s nimi napadené rozhodnutí není v rozporu.
V projednávané věci nastala fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), který byl proti žalované uplatňován v žalobě, proto byl soud povinen vydat kdykoliv za řízení rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., i když prováděl v řízení dokazování rovněž v době, kdy již došlo k fikci uznání nároku, a i když od doby vzniku fikce uznání nároku uplynula delší doba. Třebaže žalovaná mohla mít v důsledku nesprávného úředního postupu soudu prvního stupně "legitimní očekávání dalšího procesního postupu, nelze současně přehlížet, že žalobkyně má, došlo-li k fikci uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., právní "nárok" na to, aby soud ve věci samé rozhodl v souladu s ustanovením § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání a že její právo na rozhodnutí věci tímto způsobem nemohlo zaniknout ani uplynutím delšího času, jakož i to, že žalobkyně by mohla svůj nárok na rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. uplatnit také cestou odvolání nebo dovolání, kdyby jí rozhodnutím vydaným soudy ve věci jiným způsobem vznikla újma na jejích žalobou uplatněných právech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1601/2012). Z uvedeného zároveň plyne, že nastane-li ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku, nelze o prominutí zmeškání stanovené lhůty k vyjádření z povahy věci uvažovat.
Dovolatelkou nastolenou právní otázku tak vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. prosince 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu