26 Cdo 3913/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 126 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




26 Cdo 3913/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce Okresního stavebního bytového družstva Poděbrady , se sídlem v Poděbradech - Velké Zboží č. 169/VII, IČO 00228494, zastoupeného JUDr. Ing. Romanem Abrahamem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hakenova č. 544/III, proti žalované E. Ú. , bytem ve V. V. č. 102, zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů č. 27, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 106/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2012, č. j. 25 Co 289/2012-116, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č.j. 9 C 106/2011-88, uložil žalované povinnost vyklidit byt v 1. nadzemním podlaží vlevo od vchodu do budovy, byt ve 2. nadzemním podlaží vlevo od schodiště, sklep v 1. podzemním podlaží, dvě kotelny v 1. podzemním podlaží a sušárnu v 1. podzemním podlaží v domě č.p. 102 na parcele č. st. 131 ve V. V. (dále též předmětný dům , resp. dům ) a vyklizené předat žalobci do čtyř měsíců od právní moci rozsudku, současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dospěl k závěru, že žalobce je jako stavebník od počátku vlastníkem domu č. p. 102 ve V. V. a že žalovaná užívá část tohoto domu bez právního důvodu. Pokud se žalovaná nastěhovala do předmětného domu na základě dohody o vydání nemovitostí ze dne 8. 10. 1993, kterou uzavřela se Zemědělským družstvem Velké Výkleky (dále též Družstvo ), je tato dohoda neplatná, neboť uvedené družstvo vlastníkem předmětného domu nikdy nebylo, a nestala se ani účinnou, když nebyla vložena do katastru nemovitostí . V souladu s ustanovením § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) rozhodl o povinnosti žalované oba byty a další specifikované místnosti vyklidit, a to ve lhůtě čtyř měsíců s odůvodněním, že požadavek žalobce na vyklizení části domu bez zajištění bytové náhrady není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a že s přihlédnutím k okolnostem případu, zejména k tomu, že žalovaná se nestala nikdy vlastníkem domu, že otázka vlastnictví byla pravomocně vyřešena již 21.1.2011 a že žalovaná dlouhodobě neplatí nájemné, je lhůta čtyř měsíců dostatečná k tomu, aby si sama vyřešila potřebu bydlení a odstěhovala své věci.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2012, č.j. 25 Co 289/2012-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně nepřiznal, ve věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce předmětný dům vystavěl a stal se tak jeho vlastníkem. I když byl dům vystavěn pro účely stabilizace zaměstnanců Družstva, které v něm mělo právo přidělovat byty, vlastníkem domu se toto družstvo nikdy nestalo. Proto je dohoda o vydání nemovitosti, kterou Družstvo uzavřelo se žalovanou, neplatná a i z tohoto důvodu nebylo vlastnické právo žalované vloženo do katastru nemovitostí. Uzavřel, že žalobce je jako vlastník předmětného domu aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. a že jeho požadavek není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru se ztotožnil s důvody uvedenými soudem prvního stupně a zdůraznil, že žalovaná nemá žádný platný titul, od něhož by mohla odvíjet své právo bydlení v prostorách domu č. p. 102, a že žalobce její situaci, kdy se mohla po určitou dobu považovat za vlastníka domu, nezavinil .
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vlastnickém právu žalobce k předmětnému domu a zpochybňuje tak jeho aktivní věcnou legitimaci k podané žalobě. Dále namítá, že při rozhodování o jejím vyklizení odvolací soud aplikoval ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku v rozporu s ustálenou judikaturou i hmotným právem, neboť pouhé poskytnutí delší než zákonné lhůty k vyklizení nevystihuje všechny okolnosti případu, zejména skutečnost, že nemovitost začala užívat v přesvědčení, že je její vlastník na základě uzavřené dohody o vydání nemovitosti, což dle jejího názoru odůvodňuje odepření ochrany vlastnického práva žalobce zamítnutím žaloby. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud učinil nesprávný právní závěr o vlastnickém právu žalobce k předmětnému domu.
Podle § 132 odst. 1 obč. zák. vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Uvedené ustanovení příkladmo vypočítává tituly pro nabývání vlastnického práva. Mezi jiné skutečnosti stanovené zákonem patří např. zhotovení věci, které představuje originální způsob nabytí vlastnictví k věci nově vytvořené.
Odvolací soud právě z toho, že žalobce nabyl vlastnictví domu jeho zhotovením - výstavbou, vycházel a jeho posouzení otázky vlastnického práva žalobce je tak správné a odpovídá v řízení zjištěným skutečnostem (v řízení nebylo prokázáno, že po výstavbě domu bylo vlastnictví platně převedeno na jiný subjekt).
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí rovněž v tom, zda za stavu, kdy se do domu nastěhovala jako domnělá vlastnice a dlouhodobě jej užívá, je podání žaloby na vyklizení i s přihlédnutím k jejímu věku a zdravotnímu stavu v rozporu s dobrými mravy.
Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními (vztahujícími se nejen k žalovanému, nýbrž i k žalobci) a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Rozhodovací praxe soudů ve věcech týkajících se vyklizení bytu (nemovitosti sloužící k bydlení) užívaného bez právního důvodu byla usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2010), podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, a ze 7. dubna 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008).
V projednávané věci se odvolací soud ( stejně jako soud prvního stupně) otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zabýval. Jestliže zejména na základě zjištění, že žalovaná nikdy nedisponovala žádným titulem, který by se stal právně účinným a od kterého by mohla odvozovat své vlastnické právo, že dlouhodobě nehradí náklady spojené s bydlením a že žalobce její situaci nezavinil, tedy po zohlednění nejen poměrů dovolatelky, nýbrž i okolností prospívajících žalobci, dovodil, že o takový výkon práva nejde, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená a jeho rozhodnutí je třeba považovat za souladné se shora uvedenou judikaturou. Je na místě dodat, že dovolatelka zdůrazňuje zejména okolnost, že se do domu nastěhovala v dobré víře, že ji patří. Její argument však nelze považovat za věrohodný vzhledem k tomu, že si od počátku musela být vědoma toho, že její vlastnické právo podle dohody o vydání nemovitostí nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu